Musela jsem mu připomenout, že klíč v písku ztratil on a já teda přemýšlím, jestli s takovým nezodpovědným člověkem mám vůbec pokračovat v cestě. No, ale pro tentokrát mu to patrně odpustím. Alain se zeptal, jestli to odpuštění je opravdu nutné. Zamyslela jsem se a odpověděla, že ano, protože odmítám odsud jet stopem nebo na velbloudu. Prostě - přes všechny ty problémy jsme měli všichni výbornou náladu, i když nám bylo jasné, že dneska půjdeme spát o hladu.

Našla jsem v autě pár čokolád a Marius přidal nějaké sušenky. Vody bylo naštěstí dost, načepovali jsme u veřejné studny v Haddej. Poctivě jsme se rozdělili o hubenou večeři a Alain nám sdělil, že začíná toužit po kuskusu v hotelu Sidí Driss.

Na obloze se třpytily hvězdy a mne napadlo, že jsem jich nikdy neviděla tolik jako v poušti. Bylo trošku složitější rozdělat oheň, protože tam bylo málo dřevin, ale nakonec se nám to povedlo. Ještě jsme ve svitu ohně chvíli koukali po klíči, ale zbytečně.

Po dlouhé době jsem zase vzala do ruky kytaru. Pak si ji ode mne půjčil Marius, takže jsme měli holandsko-český večírek s hudbou. Zase mne chytila romantika ... ty podivné opuštěné domy, slepené do sebe jako včelí plástve a semknutost kamarádství kolem ohně, i když jsme byli každý odjinud ...

Oheň už dohořel, začala nám být zima. Byli jsme velice rádi, že než jsme šli navečer do zřícenin, tak jsme si s sebou brali svetry, protože se už začínalo ochlazovat.

"Že my nemáme baterku", obrátila jsem se na Maria, "je proto, že jsme úplně blbí a nenapadlo nás to. Ale proč jí nemáš ty?"

"Protože jsem taky blbej a nechal jsem ji vybít!", vysvětlil poklidně.

Naše štěstí bylo, že Marius měl s sebou svůj backpack. Když jsme šli prvně do zřícenin, bral si právě z něho svetr a nevrátil ho už zpátky do kufru, nechal ho ležet na zadní sedačce. Nacpali jsme do něj ještě naši deku a vyrazili. Nebylo to daleko, ale já jsem šeroslepá, takže jsem padala pokaždé, když mne někdo nezachytil. Alain dal nakonec Mariovi tlumok a vzal mne za ruku. Měla jsem do krve odřenou dlaň, jak jsem spadla na ostrý kámen. Ale nestěžovala jsem si, spaní ve starobylém pískovcovém domě mě lákalo.

Tápali jsme křivolakou uličkou plnou suti a popadaných kamenů, jednou rukou se přidržovali zbytků stěn, nebo ji měli pro jistotu napřaženou před sebe. Po nějakých dvaceti metrech se obrysy zřícenin proti světlejší obloze trochu rozestoupily a Marius, který šel vpředu, prohlásil že jsme doma.

"Všiml jsem si tohohle místa ještě za světla, hned, když jsme přijeli. Jsou tady dvě stavby spojené do pravého úhlu a ten kout je překlenutý obloukem jako sklípek. Za ním je ve stěně vchod do nějaké místnosti, ale musí se k němu vylézt asi metr po kamenech. Počkejte tady, já to tam půjdu prozkoumat".

Shodil mi k nohám batoh a slyšeli jsme, jak se škrábe po kamení, pak zaklel, zafuněl a ticho ... Představovala jsem si, jaké to musí být nepříjemné, lézt úplně poslepu do jakési díry plné kamení, ohmatávat ten neznámý černý prostor, kde může být cokoliv živého či mrtvého ... brrrr ... až mi začal jezdit mráz po zádech. Radši jsem honem nahmatala Alainovu ruku a zašeptala: "Proboha, co tam dělá tak dlouho?"

To už ale bylo slyšet Maria — znělo to jako by mluvil ze studny: "Jo, je to paráda ... dokonce je tady teplo, pojďte dovnitř. Podám vám ruku a dejte pozor na ten velký kámen přímo pod vchodem, když na něj vlezete, tak se trochu zhoupne, ale je pevný."

S jednou rukou za zády jsem se držela Alaina, v druhé před sebou ranec jako nárazník, jsem opatrně udělala pár kroků a .... "auuu"....jeste že jsem spadla na ten nárazník, ale do holeně jsem se praštila pořádně ... hned mi hvězdiček před očima přibylo.

"Tak už jsem našla ten kámen, Marie!"

"Hmm, slyšel jsem ... to už ses skoro tady."

Že by se mi chtěl posmívat? strčila jsem mu do napřažené ruky popruhy backpacku, zhoupla se na schodu a začla se škrábat do tmy před sebou.

Za mnou se ozvalo francouzské zakletí a mě bylo jasný, že Alain právě našel ten houpací schod. To už mne Marius tahal nahoru a já se po čtyřech rychle odsunula dál, abych uvolnila místo ve vchodu.

"Běžte až ke stěně nalevo, je tam nějaká sláma nebo co, bude to bezva postel", ozval se Marius, kterého jsem teď viděla proti světlému otvoru dveří. Chvíli tam šramotil, potom světlý obdélník zmizel a Marius si odechl: "Přikolíčkoval jsem přes dveře celtu, aby nám sem netáhlo, snad to bude držet."

Měla jsem pod zády hromadu suché trávy nebo snad palmového listí, bylo to příjemně měkké. Kamenná stěna, prohřátá saharským sluncem, mi připomínala stáložárná kamna, co jsme mívali doma v pokoji. V zimě jsem se jako dítě na ně vždycky chodila nahřívat před spaním. A hned mi to tady připadalo docela útulné. Byla jsem najednou šíleně unavená, zavíraly se mi oči ...

Alain mi něco říkal, ale nějak jsem nerozuměla, ještě jsem ucítila, jak přese mne přehodil deku, stulila se k němu a usnula.

Dobrá nálada se nám přenesla i do druhého dne, kdy nás ráno probudil Marius: "Tak vstávat, vstávat!", pokřikoval. "Mám hlad!"

Alain se zvedl, opřel se o loket a řekl, že snídaně bude teprve, až se najdou klíče.

"Další vesnice je 16 kiláků, díval jsem se včera na mapu."

"Snad to nejsou zase ruiny, kde umřeme hlady!" zadoufal Marius.

"Máme ještě nějaké jídlo v autě, až se do něj dostaneme", připomněla jsem."

Marius balil svůj backpack a Alain naší drahocenou deku.

Najednou vykřikl bolestí.

Podívala jsem se na něj a zbledla. Na prstě mu visel škorpion ...

ALENA, YUKON