Už je to docela dlouho, co si můžete číst milé a vtipné fejetonky či zážitky od VERONIKY. Veronika je dívka, která žije v současné době ve Švýcarsku - není tam úplně sama, má  na bytě velkého ochránce - kocoura Mikyho. Jsem moc ráda, že jsem ji pro Kudlanku - a nejen pro ni - objevila, protože má prima styl vyjadřování a hlavně dovede i mnohdy nepříjemné věci popsat s milým humorem. A to se v dnešní době přeci velmi cení! Její následující článek je sice prvoplánově veselý, ale ...

Narození a smrt k životu patří, ať chceme, či ne. Je to část koloběhu života.

Zatímco narození dítěte do jisté míry ovlivnit můžeme, smrt je nevyhnutelná pro všechny. Dříve nebo později na onen svět musíme všichni, ale než se tak stane, často se setkáváme se smrtí našich příbuzných, přátel, známých… a každý z nás se s tím vyrovnává po svém.

Někdo bezmezně truchlí, protože na odchod našich milovaných se nikdy nedá doopravdy připravit a z někoho se stane bezbřehý cynik. Tak jako tak, tuto bolest dokáže zmírnit pouze čas. I já jsem přišla o mnoho příbuzných v relativně mladém věku a chci se s vámi o mé trápení podělit, neboť sdílená bolest je poloviční bolest.

Moje první opravdová zkušenost se smrtí mě potkala na základní škole, když mi zemřel děda. Nikdy jsme k sobě neměli blízko, tak mě jeho smrt příliš nezasáhla. Navíc jsem byla ještě nevinná a brala jsem to tak, že prostě usnul a už se neprobudil.

O několik let později odešla za dědou i babička. To už jsem trošku rozumu měla (bylo mi asi dvacet) a k babičce jsem měla velmi blízko. Tehdy jsem si doopravdy uvědomila, jak bolestivá zkušenost to je. Pohřeb byl velkolepý. Já seděla s rodinou v první lavici, na katafalku v kostele stála maličká rakev a na atriu hrál smyčcový kvartet Schubertovu „Ave Maria.“

Mé smutnění se znásobilo, když houslistovi praskla struna a závěrečnou část Schuberta musel odfidlat na zbývajících třech.

Ke své nelibosti jsem zjistila, že jsem si zapomněla doma kapesníky a tak jsem si nudle, spolu s nekontrolovatelnou záplavou slz si prostě utírala do ruky.

Ke konci obřadu jsem měla ulepené obě ruce, nechtěla jsem si je totiž utírat do svého drahého koženého kabátu, a tak jsem je celou dobu držela ve vzduchu, a doufala, že brzy uschnou.

Když farář dokončil obřad, přišel jako první ke mně, aby mi podal ruku a vyjádřil upřímnou soustrast. Většina obsahu mého nosu se přilepila na jeho ruku a tu potom podával dál a dál dalším příbuzným. 

Dodnes se všem v duchu omlouvám.

O několik let později zemřel můj milovaný strýc ve velmi mladém věku  Bylo mu pouze 54 let a byl to nejmladší bratr mého otce. Zemřel na Mikuláše ve velmi nedůstojné poloze v kadibudce.  Ohromně smutná událost, kdy se tedy sešla pouze slovenská část rodiny. Já zorganizovala návštěvu svého otce, který už roky žil v Česku a o naši rodinu na Slovensku se nijak výrazně nezajímal.

Ovšem při této příležitosti mohl ukázat, jak moc mu na naší rodině zaleží, tudíž se společně s druhým strýcem neskutečně opili a já je oba táhla za šosy ke hřbitovu.

Už na pohřbu nebylo poznat, ke komu patřím, jeden strýc měl zašité černé sako bílou nití, babička úpěnlivě plakala a já zase hlídala otce, ať neudělá ostudu, jak to měl ve zvyku, když si přihnul.

K naší škodě to bylo velmi, velmi často. Pohřeb však nakonec proběhl docela v klidu, bez výrazných scén.

Ačkoliv byla otevřena rakev (jako u všech křesťanských pohřbů), odmítla jsem ho jít políbit, protože na líbání mrtvol neshledávám nic atraktivního.

Pak následovala trachta v babiččině příbytku. 

Já ji opustila trošku dřív, protože jsem se chtěla vyhnout smutnému oplakávání a strejdu jsem si chtěla pamatovat živého.

Za několik týdnů přišla další rána, kterou už jsme tak nějak očekávali. Zemřela babička, protože neunesla strašný smutek za svým nejmladším synem.

Opět se sešla celá rodina, opět jsem organizovala pohřeb, protože můj otec se strejdou několik dni v kuse zkoumali dna dosažitelných lahví a místy už mě ani nepoznávali.

Opět stejný kolotoč, toto, tamto… organizování trachty, aby nás sousedi nepomluvili.

Opět otevřená a vystavená rakev, opět jsem odmítala líbat mrtvou babičku, opět stejné složení havranů, stejní falešní zpěváci a stejný velebníček.

Čestná stráž zvedla babičku jako pírko a nesla ji k už připravenému hrobu, který byl zahrabán sotva před několika týdny.

Tam velebníček znovu pronesl modlitbu, aby babičku poslal na věčnou cestu a došlo na tradiční házení hlíny do hrobu. Havrani nachystali symbolický kyblíček, se symbolickou lopatičkou a symbolickým množstvím hlíny. Já jsem šla první, hodila jsem lopatičku. Druhý šel nejstarší bratr mého otce, symbolicky hodil hlínu. No, a můj otec, protože celý život pracoval na šachtě na čelbě, a práce se nikdy nebál, vzal to z gruntu, chopil se hrobnické lopaty, nabral pořádný kopec hlíny a frknul to na rakev.

Já jsem slyšela jen žalostné "puk," kdy velký kamen rozbil víko rakve. Bylo to tak hlasité, že jsem si chvíli myslela, že se babička ještě probere k životu.

Pak probíhala opět klasická sousedská trachta a jen pro zajímavost jsem se zeptala naší sousedky, kterou jsem odjakživa nazývala tetou.

"Teto, nevíš náhodou, kde mela babička schovaných těch 500 eur na ten pohřeb? Docela by se mi to hodilo, když to musím všechno platit."

A teta odpověděla: "Jo, ty měla schované v takové malé černé kabelce."

"Aha, ty myslíš tu malou černou kabelku, co s ní chodila do kostela?"

A teta říká: "No, ano, tu malinkou."

Tak jsem tetě pěkně poděkovala, protože zrovna tu kabelku jsem dala babičce do rakve. Peníze byly uložené lip, jak v bance.

Několik měsíců na to zemřel můj otec. 

Zemřel v nemocnici v Česku, tak jsem organizovala převoz urny na Slovensko.

Moje maminka v té době ležela v kómatu na pokoji č. 6, zatímco můj otec zemřel na stejném oddělení, na pokoji č. 7.

Prožívala jsem docela bezmoc, protože jsem jaksi na všechno zůstala sama, ale v zařizování pohřbů už jsem měla praxi, tak to byla brnkačka. Přesto jsem si připadala jako nepovedená postava ze Spielbergova hororu.

Už jsem znala růženec tam a zpátky, a ačkoliv jsem ateista jako hrom,  žalmy bych mohla zpívat i bez doprovodu.

Sotva jsem se z toho nadělení vzpamatovala, volala mi teta ze Slovenska, že zemřel i nejstarší strýc.

Až tehdy jsem si připustila, že život asi nebude jen veselý, protože tentokrát jsem seděla v první lavici na pohřbu už úplně sama.

Havrani na mě házeli okem, protože se nějak mylně domnívali, že na ty pohřby chodím kvůli nim.

Kostel byl plný mně úplně neznámých lidí, což mě dost překvapilo, protože většinu sousedů a přátel rodiny jsem znala. Všichni mi vyjadřovali upřímnou soustrast a oslovovali mě Katko. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože si mě pamatovali jako malinkou a asi se jim ta jmena popletla.

Když jsem zařídila všechno potřebné, šla jsem znovu na hřbitov, abych poklidila hrob a se všemi se hromadně rozloučila, popřípadě vyhodila uschlé květiny.

Jak tam tak ten hrob šolichám, tak jsem našla věnec se stuhou, kde stálo: „Odpočívej v pokoji -  syn Jaro s rodinou“.

Sákryš! Však moji strýcové nikdy nebyli ženatí, neměli děti, můj otec měl jen mě! Jaký syn Jaro s rodinou????

Až pak mi došli ti neznámí lidé, kteří mě oslovili Katko. Oni si spletli pohřeb!!

Co z toho plyne?

Neberme život příliš vážně,

stejně z něj nevyvázneme živí.

VERONIKA, sama samotinká