Když bylo Sim asi jedenáct a začala přemýšlet nad vztahy, nevyhnutelně dospěla k otázce, jak se tatínek s maminkou dali dohromady. Položila ji nám oběma. Ve mně zatrnulo, protože Honza na tohle měl a má stereotypní odpověď už pětadvacátý rok našeho soužití. A já si nemyslím, že by to byla odpověď vhodná pro začínající puberťačku. I tehdy po mně vrhl rychlý pohled a já viděla ty jeho ohníčky v očích a trošku arogantní úsměv, který po něm bezezbytku podědil náš syn. Naštěstí se ovládl a neřekl, co na to odpovídá standardně dospělým lidem, tedy že jsem přišla na návštěvu a zapomněla odejít.

.

Ono to na první poslech zní dost divně, ale v postatě má pravdu.

Nikdy jsme spolu nechodili. Viděli jsme se všehovšudy třikrát před onou návštěvou a vlastně se mi ani nelíbil, spíš naopak.

Já jemu jsem se nelíbila docela určitě taky. Ale nejlepší asi bude začít úplně od začátku, od doby, kdy jsem ještě chodila s Mírou, klukem, který mi pomáhal obhospodařovat naše zahrádkářské latifundie.

Byli jsme spolu skoro dva roky, od mých patnácti let, necelý rok z toho strávil na vojně, ale doma byl skoro každý víkend. Takové chození mi vyhovovalo. O víkendech jsme se vídali, občas přespal on u mě, občas já u něj, byla to docela hezká první láska.

Tedy do doby, než se z té vojny vrátil.

A já ho najednou měla pořád vedle sebe. Občasné víkendy na vandrech s jeho partou byly fajn, ale přes týden jsem měla i svoje kamarády a zájmy. A on moc nechápal, že si chci s bandou jít zahrát volejbal nebo posedět s kytarou nebo se prostě cournout po městě a prolézt třeba nějaké muzeum nebo galerii.

Hádali jsme na tohle téma čím dál víc. Já jeho kamarády vcelku brala, on ty moje ani náhodou. Nedokázala jsem mu vysvětlit, že opravdu nebalím každého, na koho se usměju. Když těch jeho výbuchů žárlivosti začalo přibývat, řekla jsem mu, že končíme. Jenže on se s tím nechtěl smířit. Stále se choval, jako bychom k sobě patřili. Často se objevoval v místech, kde věděl, že budu. Když jsem se přímo před ním a na just líbala s někým jiným, tak mi pak bylo řečeno, že to přece nemůžu myslet vážně.

Do toho mi hučela nespokojená máti, že už nemáme otroka zdarma. Opravdu to léto, kdy mi bylo sedmnáct, stálo za to. A já se na chvilku nechala uhučet a vrátili jsme se k sobě. Snažil se ovládat, ale svou podstatu člověk asi nikdy nemůže zapřít úplně a trvale. Vyvrcholilo to parádní fackou den po vánočních svátcích a mým rychlým úprkem na vlak a větou, že se má přestěhovat o pár metrů vedle do psychiatrického ústavu.

V té době jsem už Honzu znala. Upozornila mě na něj moje vlastní matka.

„Přišel nám do práce moc hezkej chlap, ale nic pro tebe, je starej a rozvedenej.“ (Je o sedm let starší než já, mimochodem.)
Proč mi to říkala? Ona totiž pracovala s tím mým prvním.

Dodnes si Honza dělá legraci, že svou tchýni poznal dřív než manželku, o které poslouchal půl roku od jejího ex, jaká je to mrcha a pokaždé mu poradil, ať se s ní rozejde, že ženských jsou mraky. (No pro něj asi ano, dle slov mé máti s ním ráno v trolejbusu vídala každou chvilku jinou.)

„A to je důkaz, jakej jsem vůl, když jsem tohle věděl předem“, dodává můj milý se smíchem.

 
Poprvé jsme se viděli ve vlaku.

S Mírou jsem jela od mé sestry a on jel z nějakého vystoupení, ze kterého jim auto se zbrojí odjelo i s civilním oblečením, takže na sobě ta skupinka měla jen to, co se tak obvykle nosí pod brnění, čili žádná krása. Prostě hadry, které s klidným svědomím odepíšete. Hrnul se k Mírovi, kouknul na mě a jeho první reakce byla:
„To je ona? Hm…“
A dál nic.

A já si pomyslela, že je moje matka snad slepá, protože tenhle otrhanec, navíc zarostlý a rozcuchaný, má do pěkného chlapa daleko. Ale toho zadku a svalnatých nohou v obtažených kamaších jsem si všimla…
Za nějaký čas ho Míra pozval s námi na vandr.

A já zjistila, že nejen, že není hezký - zas byl zarostlý a odrbaný - ale je i vůl. No kdo si nekoupí jízdenku a radši zdrhá před průvodčí z vagonu do vagonu v lokálce.
„Bych ti ten lístek koupila, jestli na něj nemáš.“

Chvíli na mě koukal a pak se začal smát. Vlak zabrzdil, my vystoupili a vyklonila se i průvodčí.
„Tak zas příště, Maruš,“ zamával jí a Maruš se usmála a zamávala mu taky.
„Tak zas někdy, Medvěde.“

„Myslíš, že nemám na jízdenku?“ pobaveně se ušklíbl do vousů a já si poprvé všimla, jak moc modré má oči.
Vandr to byl pěkný, až na to, že se pánové za dva zbořené sruby polesnému rozhodli ukrást dva králíky.

Míra se toho odmítl zúčastnit a náš nový známý se tedy otočil na mě, jestli půjdu alespoň já. Namítla jsem, že jsem nikdy nic neukradla a hodlám v tom pokračovat.

Pokrčil rameny: Vždycky tu ty sruby stály. Předchozí polesnej je toleroval, protože jsme tu nikdy nedělali binec. Víš kolik sem třeba přijede v zimě lidí na blind a budou muset spát pod širákem? To jenom ten tvůj jezdí do skautský kuchyně a říká tomu vandr. Já bych ti ukázal vandr…“

Ty králíky opravdu přinesli a zabili a vykuchali a já na ně řvala a brečela, že jsou idioti a proč je přinesli živé a jestli si myslí, že jim z toho něco udělám, tak jsou na omylu.
Slyšela jsem tichý hlas: „Nejanči, víš jak je roztomilý třeba malý tele nebo kuře? Smrt jako smrt, nebo máš dojem, že maso v obchodu roste na stromech?“

Dusila jsem králíky s cibulí a mrkví a díky slzám jsem to nemusela moc solit. Bylo mi jedno jak to chutná, já do pusy nedala jediné sousto.

Asi to bylo ale jedlé, protože nezbyl ani drobeček.

A já si všimla, že i Honza to do pusy nevzal.

A pak už přišel ten zmiňovaný rozchod,

a já poprvé v životě byla doma na mámu docela hnusná ne jen drzá,

protože jsem jí řekla, že od teď o Mírovi neuslyším ani slovo a že pokud mu byť i jen otevře, tak se okamžitě balím a odcházím.

Čímž mi poměrně dost často vyhrožovala, že když se mi něco nelíbí, tak se můžu sbalit a vypadnout.

Stejně nedala pokoj.

Po měsíci jsem se potkala s kamarádkou Mirkou:
„Bude maškarní v CH., pojedeš?“
Nechtělo se mi mezi lidi ani trochu. Navíc leden není můj úplně nejoblíbenější měsíc. Když mi řekla, že tam bude i Medvěd, pomyslela jsem si, že to je tak poslední důvod, proč tam jet. Jednoho pitomce se zbavit a zajímat se o dalšího? Ani náhodou.

My přijely z jednoho směru, Honza s bandou z opačného. Vidět je vystupovat z vlaku byla show. Až později jsem se dověděla, že vykoupili nějaký sekáč a namaškařili se opravdu festovně. Honza měl papachu snad opravdu přímo z Kavkazu. Pod kabátem na holém těle jen nějakou chlupatou vestu.

Všimla jsem si zjizvené ruky… a nádherně pevných svalů a širokých ramen.

Asi dvě hodiny se nedělo nic zvláštního. S kamarádkou jsme tancovaly, občas pro nás někdo přišel. Mirka znala i ty kluky, kteří přijeli s Honzou, takže se povídalo, někdo pil, já tedy ne, nebylo mi osmnáct.

A on se o mě nijak extra nezajímal, jen občas jsem zachytila jeho pohled. Vracela jsem se ze záchodu a než jsem se posadila, pevná ruka mě vzala za loket.
„Tak to už by stačilo.“
A vytáhl mě na parket.

Ty svalnaté pracky omotal okolo mě, nedal mi žádný osobní prostor. Je o hlavu větší než já, takže jsem si vedle něj připadala jak děcko, to jsem ostatně ještě skoro byla. A já v ten okamžik věděla, že čekal právě na tuhle chvíli, až začnou hrát něco pomalejšího.

 Ze zbytku noci si už pamatuju jen to, jak jsme si povídali.

Nevím o čem, vím jen, že mi při tom bylo neskutečně dobře. Že sice dál vypadá jako zarostlý bezdomovec, ale má krásný témbr hlasu a malinko neznělé R, akorát tak, aby to znělo mazlivě. A že krásně voní. Nejen nějakou pánskou kolínskou, ale i sám sebou. Že se mu líbí stejné knížky jako mně a miluje historii.

Smích a: „Myslíš, že bych dělal historický šerm, kdyby mě to nezajímalo?“

Do vlaku domů jsem nad ránem nastupovala trochu neochotně. Byla sobota a já přemýšlela, jestli na to rande v pondělí jít nebo ne. To totiž nebyla domluva, jenom oznámení, že v pondělí v tolik a tolik tam a tam. Žádné jestli chci, můžu…

V pondělí jsem na to rande pochopitelně šla. Ale Medvěd nepřišel. Přišel místo něj krásný oholený a učesaný chlap v perfektně sladěném oblečení a vřelým úsměvem těch nejkrásnějších rtů, které dodnes znám a které v těch vousech vůbec nebyly vidět.

Musela jsem na něj koukat asi dost debilně, protože úsměv se mu rozšířil a řekl mi:
„Ahoj, já jsem Honza a kamarádi mi říkají Medvěde.“

Šli jsme rovnou k němu. Večer jsem nešla domů. Ani v noci. Ani ráno.

Tohle byla jediná událost v mém životě, kdy jsem nebyla zodpovědná, a bylo mi jedno, co si kdo pomyslí. Bylo mi dokonce jedno, že moje matka nejspíš trne strachy, i když si to úplně nemyslím, protože jsem jí řekla, s kým jdu a ona Honzu znala. Ostatně ty předchozí dívenky s ním v busu vídala až ráno, takže si asi snadno spočítala, kde jsem. Mobily tehdy pochopitelně neexistovaly, a kdyby šílela strachy, věděla, kde má Honza byt. Tři tramvajové zastávky od bytu našeho…

Noc vám popisovat nebudu.

Ráno jsem se červenala úplně všude, když jsme jedli z jednoho talíře a pili z jednoho hrnku jím udělanou snídani až do postele.
„Klidně se dospi, já musím do práce,“ dostala jsem pusu a nic víc.

Žádné „zůstaň“ nebo „kdy se uvidíme“.

A já se dospala a pak se rozhlídla jeho pidibytem.

Meče, brnění, drátěné košile, v rohu arkebuza.  V kuchyni paneláková linka a lednička. V pokoji jen televize a postel. A stohy knížek.

Odpoledne přišel, dostala jsem zas pusu…po dvou hodinách se zeptal, jestli mám hlad a šli jsme nakoupit a pak vařili a povídali si a smáli se a..
„Musím domů, to zas bude rodeo. Zas uslyším, že se můžu sbalit a vypadnout.“

 
Deset vteřin byl zticha.

Možná patnáct.

A pak jsem slyšela asi tu nejdůležitější větu mého života.

Protože bez ní by bylo patrně všechno jinak.

„Co ti brání? Myslíš, že se sem jedna malá holka nevejde?“

To že se mám sbalit a vypadnout jsem po příchodu domů a přiznání, že noc jsem strávila opravdu s tím děvkařem, pochopitelně slyšela a několikrát a pěkně nahlas.

Takže jsem vypadla. Se školním batohem a taškou nejosobnějších věcí. Před domem mi oboje vzal z rukou.

Chtěl jít nahoru se mnou, ale rozmluvila jsem mu to. Nemusel slyšet a vidět úplně všechno.

Doma se rozhlédl svým minimalistickým bytem a zkonstatoval, že je možná načase koupit i nějaký nábytek, když mu ex všechno krom té ledničky vystěhovala.
„Zatím mi to takhle stačilo, ale ty asi budeš potřebovat na něčem psát úkoly, viď ty moje školačko.“

V očích měl párek ďáblíků a na rtech ten jeho andělský úsměv. A zas to bylo krásné, i když trochu jiné než předešlý večer a já byla zamilovaná jak nikdy předtím. (A nikdy potom.)

Tehdy před lety jsem Sim tenhle příběh samozřejmě nevyprávěla.

I můj manžel měl dost rozumu, aby to neříkal holce na prahu dospívání. Řekl jen, že jsme se potkali na maškarním bále.

Dneska jsem na to všechno zase vzpomínala, protože jsme se s Honzou juniorem taky bavili o vztazích.

U něj poměrně vzácnost, když chce tyhle věci probírat.

Takže… nikam nespěchat a do ničeho se nehnat.

Nebo jednou krásně zešílet. Vždycky to může krachnout. Nebo vyjít.

Kdo ví. A to je na tom to dobrodružství.

PS: A jak jste se

se svými protějšky dali dohromady vy?

Dneska trochu nostalgická

KYTTKA