Chápu, že s některými lidmi je to těžké. Něco jim vysvětlíte, předvedete, oni si to vyzkoušej - a za pár dnů se vás po stopadesátýšestý ptaj znovu... Ano, to je přesně můj případ. Taková jsem já, matinky. Jenže já nejsem dementní (doufám), nemám toho pána od "A", ani nemám sklerózu. Oboje nemám, doufám tedy. Ale přesto jsem se dnes zas a znovu ptala svého velkého počítačového gurua, jak se stahujou fotky z mobilu do počítače, a proč mi to nejde samo, když tam zastrčím ten šlauch...

No, vzhledem k situaci si takovéhle dotazy už troufám pokládat jen přes messenger, protože i tak cítím jeho naštvané syčení i na dálku. (Ano, dřív jsem jen zasunula (konektor), a už to jelo...)

Ale teď mi tedy synek napsal:

"mami, uz asi dva roky rikas, ze driv to stacilo a ja ti ukazoval, jak to kdykoliv stahnout z toho telefonu; ja si myslim, ze to rikam spravne, ale kdyz to nechces delat tak, jak jsem ti to 1000000000 x  ukazoval, tak fakt pockej, nez tam zas budu, ja ti to zase ukazu, ty zase reknes ok, a za par dni to budem resit zase..."

Ale já sem na mobil přeci nakonec vyzrála... Poslala jsem si obrázek z mobilu e-mailem - a pak v počítači uložila, a pak otevřela... atd. - a tak se zas mohu teď vás po stopadesátýšestý zeptat, co na následujícím obrázku je.

(Jediný, co mi utkvělo v hlavě, drahá deeeeres, že je to jedlý...)

Objevila jsem totiž keř, který je tímhletím přímo obsypaný. A já - v rámci koronaviru - teď taky zavařuju. Už se mi povedl fantastický pomerančovo-ananasový džem, lahůdka, přímo diamant mezi džemy... Asi vám tu nechám příště recept. Je to jednoduché, levné, není tam nic navíc, jen to ovoce a fakt jen špetka cukru. Óch... Ách...

Takže - znáte-li - milé dámy - nějaký zajímavý recept na ty žluté koule, sem s ním! (tedy, pokud se nepletu, a je to jedlé víc než jednou...)

superdíky, d@niela