Proč se západní civilizace dostala do současných konců, proč nakonec pohrdá svými podstatnými výdobytky a snáší nedůstojné sebemrskačství? Proč se ze svobody stala svévole a nezodpovědnost, proč rovnost nabrala podobu nepřirozené antropologické rovnosti? Správnou míru kdysi udržoval morální řád vztahující se k určitému kolektivu národnímu a státnímu. Jakmile byla zpochybněna hodnota státu, národa a rodiny, jakmile se začalo hledat selhání národa a státu, jakmile se rodina stala nepodstatnou, začalo to mít (možná původně nezamýšlené) důsledky.

Morální řád se neměl k čemu vztahovat (ten se vztahuje ke kolektivu a určuje vztahy uvnitř něj). Dnešní problém spočívá v omylu, v nějaké nedomyšlenosti. V případě komunistické ideologie se omylně předpokládalo, že lidé budou nadšeně pracovat pro režim s osobním nasazením, protože budou prý pracovat pro sebe; v dnešním případě znehodnocení státních a rodných kolektivů se spoléhá, že morální řád bude uznáván, aniž by se vnímalo, proč existuje a čemu slouží. Tento omyl se mstí stejně jako omyly komunistů.

Pokud se stává kolektiv nedůležitý,

společenská morální pravidla se stávají zbytečnými.

Svoboda a rovnost, původně kolektivní ideály doprovázející občanství s demokratickým státem existenčně spojené, se staly ideologickými vizemi vztahujícími se pouze k jednotlivci. Už neslouží kolektivu, ale kolektiv je povinen sloužit jim v zájmu jednotlivce, jakéhosi nového člověka, který je „sám sebou“.  

První chaotický rozpor současného levicového progresivismu je tedy prohlášení státu jako služky, která je likvidována, ztrácí veškerou úctu a tím i funkčnost. Pozitivističtí a liberální filozofové – Popper, Meyer, Mill, ale i neomarxisté Husserl, Habermas, Patočka atd. - se předháněli v ideálech vytvářejících „osamoceného jednotlivce“, kterému vzali jeho rodné kolektivy a prohlásili je za „konstrukt“.

A to proto, že omezují jeho svobodu… Neuvážili, co to znamená v praxi, když se tyto kolektivy zruší. Konzervativci neměli argumenty, které by proti této zhoubě postavili - pokud se zastávali národa, státu a rodiny, byli obvykle vykázáni jako nacionalisté a xenofobové.

Pomýlená rovnost a cesta k myšlenkovému chaosu

Levicové chápání světa vzniklo ze selhání pravice. Ta nedokázala reagovat na násilné rasistické projevy, selhávala v řešení materiálních rozdílů a chudoby. Humanistický aktivismus se uchýlil do rukou levice.

Původně se čekalo na úspěchy sovětského bloku, podle kterého by se věci řešily. Šokem se staly zprávy o zločinech komunistů a pokračující neschopnost komunistických států řešit lidská práva, demokracii a příznivý hospodářský vývoj.

Totalitní komunisté (počínaje Stalinem) se odloučili od marxismu a uznali rodné kolektivy a stát, protože poznali, že bez těchto kolektivů a přirozené sounáležitosti k nim nelze existovat. Stalin obnovil stát a vlastenectví a tím zachránil komunistický režim a komunistické státy před zánikem.

Pouze nebylo jasné, jak postupovat dál, protože totalita nedovolovala vývoj. Vládnoucí kamarila měla obavy ze změn. Zakonzervoval se jakýsi nefunkční kompromis.

Západní levici pomalu docházelo, že blahobyt je tvořen tržní ekonomikou. Ta ovšem vytváří nerovnost jako neodmyslitelnou součást systému. Rovnost ekonomická byla tedy levicí zavržena, boháči byli vzati na milost, zatímco rovnost ras, rovnost muže a ženy, rovnost kultur, rovnost sexů a vůbec rovnost všeho se vším vypadala jako neškodná.

Levici zachvátila posedlost rovností.

Ideály neomarxistů už ve svých základech obsahovaly chaos. Všichni lidé si měli být naprosto rovni, ale obrovská nerovnost v materiálním statusu jako by nebyla vnímána a bylo odmítáno ji kritizovat. Nerovnost je ovšem přirozená, zatímco rovnost ve výsledku neodpovídá přirozenosti a proto vnáší do občanských vztahů chaos. Jakýkoliv čin přinášející rovnost ve výsledku vyžaduje postavit se proti přirozené evoluci a to nelze jinak než iluzí prohlášenou za idol a prosazenou diktátem.

Přirozený vývoj vytvořil určité útvary, jako je rodina, národ, stát, ve kterých je základem vztahů pocit sounáležitosti. Po jednotlivcích se vyžadovala nějaká úcta a určité dobrovolné sebeobětování v zájmu těchto útvarů, bez kterého nemohou existovat. Západní levicoví relativisté neuznávají úctu ke kolektivům, pro ně existuje úcta pouze k jednotlivci.

Levicový pochod institucemi pravice sledovala jako neškodnou šarádu, protože se nedotýkala zisků, nebránila postupujícímu blahobytu a navíc s nimi víceméně souhlasila v jejich omezování státu a v teoriích otevřeného světa. Proto také byla Popperova teorie „otevřené společnosti“ přijímána oběma směry souhlasně.

Evropská civilizace vyprodukovala svobodu a rovnost na vysoké úrovni.

Rovnost se však stala velkým problémem, protože antropologická rovnost neexistuje. Původní liberální rovnost znamenala rovnost přístupů ke člověku, tzn. rovnost vztahů a rovnost příležitostí.

Jenže - nerovnost je přirozená.

·         Žena statisticky nikdy nedosáhne výkonů mužů v jejich doméně a muž nikdy nebude rodit a kojit dítě.

·         Černoši obvykle statisticky neuspějí ve společnosti, kterou vymysleli bílí, i když mnozí ano.

·         Mezi kulturami jsou přirozené rozdíly, některá je vyspělá, jiná středověká nebo primitivní. Kultury mají rozdílná pravidla života mnohdy vzájemně neslučitelná, provokující přirozenou agresivitu ve smíšené společnosti a prosazování „svého“.

Vlastimil Podracký

Pokračování zítra