Jedním z nejtypičtějších aspektů služby veřejnosti v úloze politika je, že máte často jen velmi málo prostoru na to věnovat se tomu, čemu byste se věnovat chtěli. Prostě jen řešíte úkoly, které na vás spadnou. Jako zastupitel tak třeba celé jedno pololetí přepisujete zastaralé vyhlášky a v dalším pololetí pak spoustu večerů věnujete problematice pohřebnictví. Ne, nebaví vás to, ale někdo to udělat musí.

A tak řešíte pravidla pro nájmy hrobových míst, vedení hřbitovní knihy, pravidla pro otevírání hrobu a případné exhumace (konečně zjistíte, jaký je rozdíl mezi ostatky a pozůstatky), minimální podpovrchovou hloubku základové spáry hrobového zařízení (60 cm), rozložitelnost transportních vaků a rubášů (co se rakví samotných týče, na ty existuje norma ČSN Rakve), pravidla pro výsadbu hřbitovního kvítí a především prodloužení délky tlecí doby na 15 let, na což je třeba hydrogeologický posudek, z něhož se dozvíte, že kromě zetlení může v některých typech půdy dojít také k mumifikaci nebo tzv. zmýdelnění (což už si ani představovat nechcete).

Tím chci jen ukázat, že správa věcí veřejných je práce často nevděčná a nezáživná, někdy dokonce i trochu nechutná. Když ji znáte z úrovně nejvyšší i nejnižší zjistíte, že se to vlastně ani tolik neliší. Teorie je vznešená, ideály značné, odhodlání z počátku nemalé, ale realita je často spíš upocené pachtění, velké tlaky, hořící termíny a neustálé palčivé vědomí nedostatečné znalosti věcí, o kterých máte rozhodovat, takže studujete spoustu věcí v podstatě neustále. A spousta nadávek od lidí, kteří by to dělali mnohem lépe, kdyby ovšem něco dělat chtěli.

A do toho ty chvíle, kdy si uvědomíte, že jste chtěli dělat něco pozitivního a místo toho řešíte tlecí dobu. O to víc jsou pěkné ty okamžiky, kdy se vám něco povede. Něco, co jste třeba sami iniciovali. Anebo kdy alespoň nějaký ten ne zrovna dvakrát příjemný či inspirativní úkol zdárně dovršíte. Po předchozím souhlasu krajského úřadu vám nový řád veřejného pohřebiště konečně zastupitelstvo schválí a vy si oddechnete a pomyslíte si, že už konečně můžete odpočívat v pokoji.

V pohřebnictví platí zásada subsidiarity, takže na dobu tlení v hrobě opravdu není potřeba evropská norma. Kolega z EP ovšem tvrdí: „Hele, my se tady jeden jako druhej nemůžeme dočkat, až se ponoříme do tajů mumifikace a zmýdelnatění.“ Mikuláš a jeho jemná ironie…

PS: Otázka na tlecí dobu není vhodná na položení dámě, i když o tom Guth Jarkovský ani pan Špaček nepíšou ani slovo.