Řada humanitárních organizací, které se zaměřují na záchranu migrantů na moři, během nejintenzivnější fáze nynější pandemie pozastavila svou činnost. Reagovala tím mimo jiné na to, že Itálie začátkem dubna z bezpečnostních důvodů uzavřela své přístavy. Podle dat Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) letos navzdory pandemii covidu-19 výrazně vzrostl počet lidí, kteří přes moře míří z Libye do Itálie. Do 28. června jich bylo 6 653, loni to bylo ve stejném období 2 594.

Eritrea

Eritrejci se na území svého dnešního státu přeplavili přes Rudé moře někdy před 3.000 lety z Arabského poloostrova. Jde o semitské obyvatelstvo etnicky příbuzné Arabům. Tady kvetlo jejich království Sába zmiňované v Bibli. Když svět začal dobývat islám, Aksůmské království s chalify udržovalo přátelské vztahy, ale islám sem dlouho nepronikal. To se změnilo ve 13. století, kdy zemi střídavě ovládali různí sousedé a definitvně se islám stal státním náboženstvím po okupaci Osmanskou říší.

Během ní se dřív bohaté kulturní a obchodní pobřeží změnilo v zanedbanou a chudou výspu světa. Osmanská okupace skončila 1865, kdy Eritreu zabral Egypt.

V letech 1869 až 1880 byla zabrána soukromou italskou společností, která území roku 1882 předala italské vládě. 1890 bylo Itálií získané území oficiálně označeno jako italská kolonie pod názvem Eritrea. Kupodivu fungovala jakási symbióza, a Italové tu rychle budovali města i základní infrastrukturu.

Znovu se to změnilo, když 1922 Itálii ovládl fašistický režim. Do roku 1941 tu pak fungoval fašistický apartheid. V poválečném období byla dlouho součástí Etiopie a vedl se tu boj za nezávislost. Pak se vedly občanské války mezi jednotlivými frakcemi bujujícími za nezávislost a mísily se ideologie – islám a komunismus – a jejich odpůrci.

Od roku 1993 je Eritrea nezávislá, ale v letech 1998-2000 proběhla krvavá válka s Etiopií, následně Eritrea vyhnala jednotky OSN, které se snažily oddělit bojující strany, a po uzavření míru s Etiopií proběhla válka s Džibutskem o vzájemné hranice. Všechny tyto války gradovaly a v podstatě úplně zničily eritrejskou infrastrukturu a ekonomiku.

Dnes je Eritrea chudou zplundrovanou zemí, kde vládne totalitní režim inklinující k islamismu.

Graduje exodus mladých mužů, kteří nechtějí nastoupit do vojenské služby tohoto režimu. Když se vrátíme k těm koloniím – ano, v době 1882 - 1941 tu byla italská kolonie. Její období 1882-1922 paradoxně patří k nejlepším obdobím historie Eritrey od doby, kdy ji ovládli Turci. 1922-1941 byla léta ostudná, ale nejen pro Eritreu, stejně tak i pro Itálii. A v případě Eritrey se Evropané nemají moc za co stydět, pomohli Eritrejcům dohonit léta pod Osmanskou říší.

Že z toho nic nevydrželo a země dnes patří k nejchudším a nejnebezpečnějším na světě, už ale není vina Itálie ani jiných Evropanů.

Nigérie

Na území Nigérie se již v předkoloniálním období formovaly významnější státní celky. V 11. století tu vznikla islámská sekta Almorávidů, kteří později dobyli Maroko a do roku 1146 ustanovili muslimskou nadvládu nad Španělskem. V roce 1076 Almorávidé napadli Ghanu a ustanovili svou moc i zde. Jsou považováni za jedny z nejaktivnějších šiřitelů islámu a v sérii řady krutých „svatých“ válek se jim podařilo islamizovat velký kus západní Afriky. Jejich moc vrcholila vznikem chalífátu Sokoto na začátku 19. století.

V roce 1880 se islámský chalifát Sokoto dostal do sporů s Brity. V roce 1903 zanikl a většina území přešla pod správu Britů. I po ovládnutí Sokotského sultanátu Brity v roce 1903 si sultán a jeho emírové uchovali významné postavení v nové kolonii a pozdější samostatné Nigérii.

Plnou nezávislost získala Nigérie 1960.

1966 začala série vojenských převratů, občanských válek, napadání sousedních zemí, masakrů menšin – zvláště nemuslimských. To vše bylo provázané gradující korupcí a násilnosti se postupně staly denní praxí na většině území Nigérie. Po roce 2011 se situace trochu stabilizovala a politické neshody se řeší politickými cestami a poražení ve volbách zatím uznávají vládu vítězů.

Ale neplatí to obecně – trvalou násilnou opozicí jsou islámští extrémisté ze sekty Boko Haram, která ovládá část země na severu a podniká útoky na nemuslimské cíle, zneužívá dětské vojáky …a i za léta relativního klidu má na svědomí už desítky tisíc obětí. A centrální vláda není dostatečně silná, aby jejich moc zcela eliminovala, protože mají tichou podporu mnoha obyvatel, kteří jsou většinově muslimy.

A jaká je jinak současnost Nigérie? Žije tu asi 180 milionů obyvatel, které spojuje úřední jazyk – angličtina. Na jihu žijí křesťané a prapůvodní animisté, na severu přísní muslimové. Přístav Lagos je dnes již více než dvacetimilionová megalopole. Jsou tu obrovské zásoby ropy (páté největší na světě). Je tu potenciál.

Ale současně neklid a nábožensky motivované násilí. Nigérie byla v letech 1903-1960 britskou kolonií. Ale tou už dávno není a ve skutečnosti koloniální období pro Nigerii znamenalo dobu klidu, vybudování infrastruktury a ekonomického rozkvětu.

Problém Nigerie je někde jinde než v koloniální kapitole jejích dějin. Ze země odcházejí mladí muži, zpravidla ze severních oblastí země.

Neutíkají před islamisty, naopak většina z nich s nimi vlažně sympatizuje.

Odcházejí za vyšší životní úrrovní.

Somálsko

Somálské kmeny se na dnešním místě usadily před zhruba 3500 lety. Od 7. století zde své základny stavěli Arabové a zemi islamizovali. V pozdním středověku vznikaly ze somálských měst sultanáty, které dlouhodobě bojovaly s Etiopií a střídala se období, kdy islámští Somálci ovládali Etiopii s obdobími, kdy to bylo naopak. Na konci 19. století si Somálsko rozdělil Egypt, Omán a Zanzibar, poté byla jejich vláda vystřídána koloniální správou britskou, francouzskou a italskou. Britové získali sever, Italové jih. Na francouzském území vzniklo dnešní Džibuti.

Somálsko získalo nezávislost v roce 1960.

V roce 1969 přišel vojenský převrat následovaný 22 let trvající diktaturou. Po válce s Etiopií 1978 zesílila opozice. Diktátor Barre byl svržen v roce 1991, vítězní polní velitelé se pak ale pustili do sebe navzájem a začala občanská válka v Somálsku, která si vyžádala statisíce obětí a která dodnes neskončila.

V zemi je 81% lidí negramotných, nefunguje infrastruktura vč. lékařské péče, vysoké procento obyvatel je nakaženo HIV.

Státním náboženstvím v zemi je islám. Země patří mezi nejchudší státy světa a panuje zde naprosté bezvládí provázené občasným hladomorem, od kterého zemi chrání jen zahraniční potravinová pomoc.

Za občanské války byla zničená infrastruktura vybudovaná v koloniálním období a nevyužité zůstávají i zásoby ropy, které by při jiné politické situaci mohy zemi přinášet značné bohatství.

Situaci se 1993 snažila uklidnit OSN vysláním mezinárodních sil. Ty byly během roku 1995 kompletně staženy za pomoci americké armády (která byla součástí těchto sil).

Somálsko je dodnes rozdělené mezi několik oblastí, jimž vládnou různí kmenoví a vojenští velitelé, často extrémní islamisté.

Podporují námořní pirátství, ze kterého jim plynou zisky, do okolních zemí vysílají teroristické bojůvky útočící na neislámské obyvatelstvo.

Jediná klidnější oblast je na severu území zvané Somaliland. To vyhlásilo nezávislost (neuznanou žádným další státem) a udržuje si jakousi politickou stabilitu.

Somálsko tedy bylo zhruba 60 let kolonií. Evropské státy Somálsko považovaly za strategické vzhledem k možnosti ovládat odtud přístup do Rudého moře a měly i plány na zahájení těžby ropy – ale k tomu nikdy reálně nedošlo, její zásoby jsou tu stále víceméně nedotčené.

Kdo odtud odchází? Člověk by čekal, jestli ze země nebudou utíkat třeba nemuslimové, nebo příslušníci některé pronásledované skupiny obyvatel.

Ne, odcházejí většinou mladí muži s čistě ekonomickou motivací.

Svou zemi dlouhodobou občanskou válkou přivedli do ekonomického kolapsu, a jdou tam, kde je (minimálně zatím) ekonomická prosperita a slušná životní úroveň.

Libye

Město Leptis Magna patřilo k nejvýznamnějším ekonomickým a kulturním centrům starého Říma. V 7. století celou severní Afriku dobyli Arabové a násilně ji islamizovali. V roce 1551 pak nadvládu Arabů vystřídali Osmanští Turci. Tato kapitola dějin spojuje Libyii, Egypt, Tunisko i Alžír. Během islámské nadvlády došlo k totálnímu ekonomickému úpadku a rozsáhlá území, které za nadvlády Říma tvořila páteř zemědělství Říma, se změnila v suché pastviny a poušť. Obyvatelstvo těchto zemí pak tvoří islamizovaní potomci původních obyvatel a menšina Arabů, která zemi vnutila svůj jazyk.

V roce 1911 Turci prohráli válku s Itálií a velkou část dnešní Libye odstoupili Italům. Italská vláda tu dlouho čelila tuhému odporu, přestože na rozvoj země poskytovala velké subvence.

Za druhé světové války se Libye stala „vedlejším“ válečným bojištěm. Po vyhnání Italů byla dočasně spravována britskou armádou a 1949 došlo k plnému osamostatnění Libye. Vznikl nezávislý federativní stát Libye jako Libyjské království.

V roce 1969 proběhl vojenský puč vedený skupinou plukovníků pod vedením Muammara Kaddáfího a nastolena diktatura opírající se o směsici marxismu a islámu – a vojensky o moc kmenových náčelníků.

Dlouhou dobu patřila k základnám mezinárodního tetrorismu, později se Kaddáfí snažil své postavení legalizovat a opíral se přitom o vývoz ropy do Evropy.

Od pádu Kaddáfího se země ocitla v chaosu občasně přerůstajícím v občanskou válku.

Ekonomika je v troskách, bojují proti sobě náčelníci kmenů a islamisté proti zastáncům sekulární vlády.

Ta jen obtížně udržuje elementární integritu země, která je tranzitní pro velký migrační proud do Evropy.

Evropskou kolonií tedy byla v období 1911 až do druhé světové války.

Pro Italy byla čistě ztrátovou kolonií, která je zaměstnávala bojůvkami a kam posílali velké subvence.

Dnes z ní odcházejí muži hledající lepší životní úroveň, protože celá země je před celkovou obnovou, která si vyžádá nemalé úsilí.

Maroko

Osídlení Maroka patří k nejstarším na světě.

Ve 2. století př. Kr. Tu zakládali osady Féničané, pak Římané.

Díky tomu, že Berbeři žili kočovným životem a nezakládali města, a tudíž nebylo co dobývat, se ubránili římské nadvládě a stáhli se do vnitrozemí, odkud podnikali výpady na římské osady a tábory.

Pak se tu vystřídali Vandalové, kteří splynuli s původním obyvatelstvem, Byzanci, a v letech 705–708 obsadili a islamizovali Maroko Arabové.

Vystřídalo se tu několik místních dynastií podléhajících chalifátu a později formálně Osmanské říši. V 16. století zde postavili několik obchodních stanic Portugalci, ale posléze bylli vyhnáni.

V 17. století se místní sultán snažil vymanit ze závislosti na Turcích a uzavřel několik smluv s Francií. Jejich postavení však definitivně potvrdila až britsko-francouzská smlouva z roku 1904.

Od roku 1911 se o vliv v Maroku začala přetahovat Francie s Německem a důsledkem bylo vytvoření španělské enklávy Tanger a Ceuta. Mezi válkami se Francie snažila posílit svůj vliv a naopak proti její přítomnosti proběhlo několik povstání.

Do čela protikoloniálního hnutí se postavil sultán Muhammad V., který s podporou obyvatel upevnil svou vládu, nezávislou na Francii 1955. Od roku 1972 je islámskou konstituční monarchií.

Maroko nebylo nikdy kolonií.

I když tu po některá období mělo vliv Protugalsko a od 17. století Francie. Paradoxně od roku 1970 Maroko samo okupuje sousední Západní Saharu a učinilo jí svým protektorátem – za trvalého odporu místních obyvatel.

V samotném Maroku není občanská válka, diktatura ani jiné významné důvody k migraci.

Odcházejí především mladí muži za lepší životní úrovní.

Mají ty země něco společného?

Sledujme, jestli země, ze kterých jsou nejsilnější migrační proudy mířící do Evropy, něco spojuje.

Není to koloniální minulost. Země, odkud je migrační proud nejsilnější, koloniemi nikdy nebyly, zbývající krátce v 19. a první půli dvacátého století. Pro většinu z nich koloniální období znamenalo současně období vybudování infrastruktury vč. zdravotnictví a školství.

Řada těch zemí byla dlouhou dobu pod nadvládou arabského chalifátu a poté Osmanských Turků, během které se většinou propadly z postavení ekonomicky bohaté země na úroveň země chudé a zaostalé.

Ale ne všechny.

Nespojuje je nutně chudoba, některé si prožily docela bohaté období.

A některé patřily ke kolébkám lidské civilizace. Některé z těch zemí mají přírodní bohatství, které jim celá Evropa může závidět – ropu, další nerostné bohatství, úrodnou půdu apod.

Většinu spojuje exponenciálně rostoucí populační křivka, podpořená vnější zdravotní a potravinovou pomocí.

Je tu potenciál.

Ale všechny spojuje jedna věc,

která se line jejich historií jako červená nit.

Jestlipak ji najdete?

Tomáš Houška,

www.sedmavlna.cz