Cílem a životním snem uprchlíka je svržení toho režimu, před kterým se vydal schovat k nám. Je rozhodnutý bojovat proti nenávistné ideologii, která jeho útěk způsobila. Je vděčný a připravený respektovat hostitelskou zemi. Znám i pár opravdových uprchlíků. Těší se, až v jejich zemi padne náboženská totalita a pomáhají tomu svou novinářsou prací. Jenže naprostá většina těch lidí, kteří se do Evropy valí, a už dovalili, žádnými uprchlíky nejsou. Dokázat sémanticky správně označit, kdo k nám přichází, není věc nějaké xenofobní nenávisti, je to čistá schopnost zacházet správně s naším vlastním jazykem.

Ale pokračuji, kde jsem včera skončil:

Kosovo

Během rozpadu Římské říše na území Kosova v 6.–7. století přišli Slované a stali se etnickou majoritou. A vybudovali zde křesťanské srbské království. Občasně spojenec Byzance, občas i nepřítel při vyjasňování si hranic mezi Byzancí – Bulharskem a Srbskem. Kosovo bývalo centrem srbského státu. Kosovo bylo srbského patriarchy a ve městě Prizren sídlili srbští vévodové, občasně užívající titul car. V Kosovu také 1389 došlo k bitvě na Kosově poli, v níž bylo srbské vojsko vedené knížetem Lazarem poraženo tureckým vojskem. Ta otevřela dveře k následné turecké okupaci celého Balkánu. A s ní k neobyčejně kruté a krvavé násilné islamizaci obyvatel, která až na výjimky (Albánci a Bosňáci) nebyla úspěšná.

Kosovo se od turecké okupace osvobodilo až v první balkánské válce 1912–1913, kdy se znovu spojilo se zbytkem Srbska. Po první světové válce přišly první konflikty, při kterých se albánská menšina, která se tu usadila během turecké okupace, snažila odtrhnout některé pohraniční oblasti. Na krátko se jim to povedlo v letech 1941—1944, kdy Albánie vyhlásila Fašistické Albánské království, zcela podléhající Itálii.

Po roce 1945 se Kosovo, stejně jako celé Srbsko, stalo součástí obnovené Jugoslávie a naopak v Albánii zavládl krutý režim, který zemi ekonomicky a společensky zcela zničil. Do Kosova utíkali uprchlíci z Albánie a získávali tu azyl – a půdu. Titův režim jim často dával půdu a usedlosti zabavené tzv. kulakům. Současně muslimští Albánci měli (a trvale mají) vysokou porodnost, takže zatímco v roce 45 tvořili méně než 20% menšinu (většina z nich sem přišla během fašistické okupace, protože ta podporovala šíření Albánců na úkor Srbů a Makedonců), v době pádu komunismu na začátku devadesátých let už byli většinou, a jejich populace se zhruba třikrát znásobila.

Během rozpadu Jugoslávie kosovští Albánci požadovali střídavě připojení k Albánii, a když se to ukázalo jako neprůchodné, začali bojovat za nezávislost Kosova, přičemž se nutně nabízí vzpomínka na Sudety a sudetské Němce. Nicméně díky brilantní PR propagandě se UÇK, do té doby mezinárodně uznávané coby teroristická organizace, povedlo prosadit vojenský zásah NATO proti Srbsku a odtržení Kosova od Srbska. Následně musela být oblast obsazena vojsky OSN, jejichž úkolem byla ochrana Srbů před Albánci, protože se schylovalo k reálné genocidě kosovských Srbů. I po skončení všech vojenských operací probíhají masívní etnické čistky.

Kosovo je ekonomicky nefunkční útvar s vysokou kriminalitou, vysokou mírou chudoby a probíhá zde dnes už pomalejší, ale trvalý odchod přeživších Srbů do Srbska.

Kdo z Kosova utíká do EU? Překvapivě v naprosté většině ne Srbové, ale kosovští Albánci, vyznáním muslimové. Tedy lidé, kterým doma nehrozí vůbec nic, kromě chudoby zaviněné katastrofální ekonomickou situací – kterou sami vytvořili. 

Kosovo samozřejmě také nikdy nebylo kolonií, maximálně Turky okupovaným územím.

Albánie

Albánie se ve starověku objevuje pod názvem Ilyrie. Mluvilo se zde indoevropským jazykem, byly tu řecké kolonie a obecně převládal řecký, později římský vliv. Země po rozdělení Říma připadla Byzantské říší. V první polovině 15. století ji po několik desítek let trvajících tvrdých bojů anektovala Osmanská říše a stejně krvavě a násilně jako kdekoli jinde, kde zavládla, ji islamizovala. V případě Albánie úspěšně.

Všude v Evropě docházelo k rozvoji, nejviditelněji v 19. století. Ale země pod nadvládou Osmanské říše ekonomicky a společensky propadaly – a to přesto, že před tureckou okupací šlo často o země ekonomicky prosperující, bohatší a kulturnější než dnešní evropský západ. Albánie zůstala skanzenem. Zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem. Všechna povstání proti Turkům byla krvavě potlačena, svobodu získala země až v roce 1912 po první balkánské válce.

Za panovníka byl západními mocnostmi dosazený Wilhelm Wied z Neuwiedu v Porýní, syn nizozemské princezny a příbuzný císaře Viléma II. 

1924 vypukla revoluce, která vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Následovalo několik pitoreskních převratů a bývalý vůdce revolucionářů se prohlásil za krále Zoga I.

1939 Albánii obsadila fašistická Itálie. Většina Albánců to vítala, protože současně bylo k Albánii připojeno Kosovo, kam se během války přestěhovalo velké množství Albánců, a další území sousedící s Albánií.

1944 fašisty vyhnali komunisté vedení stalinistou Enverem Hodžou. A vznikl tu jeden z nejkrutějších a nejbizarnějších režimů v Evropě. Po pádu komunismu se už nedaří zemi ekonomicky a společensky transformovat. Je tu vysoká nezaměstnanost, korupce, vysoká kriminalita, nefunkční infrastruktura, organizovaný zločin plynule propojený s vládní mocí. Albánie také přímo podporovala organizaci UÇK působící v Kosovu a občasně se provalí její propojení na albánské a islámské radikály v sousední Makedonii, které v jednu chvíli hrozil osud Kosova. Vzdor tomu všemu se Albánie stala plnoprávným členem NATO a v současné době usiluje o integraci do EU.

Albánie nikdy nebyla evropskou kolonií. Jen se ji v minulosti povedlo dokonale poturčit a islamizovat. A z Albánie neodcházejí odpůrci režimu vytvořenému UÇK.

Ale především mladí muži hledající snazší zdroj výdělku v EU. Většinou ale nepatří ani mezi námezdní pracovníky, ale živí je organizovaný zločin, distribuce drog a provoz prostituce a hazardních her.

Pákistán

I osídlení Pákistánu sahá do nejstarších období dějin. V 16. století tady potomci Timura Lenka založili svou Mughalskou říši – a odtud postupně ovládli celou Indii. Do té doby sem islám pronikal jen částečně, Mughalové opět obyvatelstvo islamizovali násilně a ve velkém. Nemuslimové se ocitli mimo společnost – a hlavně v Indii to přineslo trvalé problémy. S Mughaly uzavřela 1917 první smlouvy anglická východoindická společnost. Šlo o čistě obchodní dohody, Britům umožňovaly přístup na trh. Po několika silných a schopných mughalských dobyvatelích přišel úpadek a celá oblast dnešní Indie, Pákistánu a Bangladéše se začala měnit v nepřehlednou tříšť vzájemně se napadajících a válčících knížectví.

Do těchto válek byli Britové ze začátku vtahováni, později se jich aktivně účastnili. Po bitvě u Palásí Britové převzali kontrolu nad Bengálskem a začali zakládat už ne obchodní stanice, ale de fakto kolonie s vlastní britskou správou. Skutečná kolonie vznikla 1858, a 1876 byla všechna práva obchodní společnosti převedena na britskou korunu, resp. královnu Viktorii – v roce 1876 byla prohlášena císařovnou Indie. Britská nadvláda paradoxně radikálně pozvedla ekonomiku země, vybudovala zde potřebnou infrastrukturu a přinesla evropské školství.

Po druhé světové válce Britská Indie 1947 zanikla a rozpadla se na dva, později na tři státy – islámský Pákistán a Bangladéš (východní Pákistán) a hinduistickou Indii. Od té doby s malými přestávkami Pákistán vede s Indií pohraniční válku, v níž chce Pákistán získat pod svou kontrolu všechna území obývaná většinově muslimy – nejvíc jde o Kašmír.

V Pákistánu vládne teoreticky demokratická vláda, která je ale pod velkým vlivem armády. Kromě vztahů s Indií řeší sílící moc islámských radikálů, kteří mají pod kontrolou celá rozsáhlá území země, nad kterými nemá vláda prakticky žádnou moc. Školství i další infrastruktura funguje jen v části země. U hranic s Afghanistánem kvete obchod se zbraněmi a drogami a reálně se o moc dělí Taliban s teroristickou organizaci Al-Káidou. Krom toho obyvatelé provincie Balúčistán vyvíjejí tlak k odtržení a vzniku nezávislého státu.

Pokud jde o Pákistán – ten tedy byl 200 let pod britskou nadvládou. Pákistánci byli využíváni jako levná nekvalifikovaná síla, na druhou stranu po odchodu Britů měla země vybudovanou infrastrukturu, vzdělávací a na svou dobu standardní zdravotnický systém, nejrůznější etnické enklávy dodnes používají angličtinu jako dorozumívací jazyk.

Lidi přicházející z Pákistánu nespojuje žádná převládající politická orientace, nejsou pronásledování, jen se snaží odejít za lepší životní úrovní – a politika Commonwelthu jim legálně dovoluje usadit se v Británii.

Tomáš Houška,

www.sedmavlna.cz