Prožíváme dobu přepisování dějin. Prý proto, že jsou komunistické. Ale ve skutečnosti proto, že jsou národní a neodpovídají univerzalistickému zadání. Světový symbol zrůdnosti nacismu totiž začíná vadit, jako konečně všechny památníky protinacistického boje. Lidice mají světový význam jako symbol zrůdnosti nacismu. Ve zřizovací listině památníku je mj. psáno: „...péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení Lidic a utrpení jejích občanů ... a zachování obce Lidice jako celosvětového symbolu oběti válečných zločinů.“

Jeho význam je obrovský. V době vyhlazení Lidic se o tomto hrůzném činu dozvěděl celý svět, protože nacisté to slavnostně vykřičeli do světa. V tom se Lidice lišily od stovek jiných takto vyvražděných obcí v okupované Evropě. Američtí vojáci měli na mysli především Lidice, když bojovali proti nacismu. V Mexiku je dodnes ulice s názvem Lidice, a to nevíme o dalších. Myslím, že se Lidice staly nejznámější českou obcí.

Noví historikové se nyní přizpůsobují univerzalistickému trendu, nepíšou už v národním duchu. Pokud se týká nacismu, stojí za tím zřejmě i německé zájmy. Současný aktivismus má zadání odstranit pomníky upomínající na nacistickou zvůli. Mají být časem prohlášeny za nacionalistické, šovinistické a nenávistné, a postupně odstraněny. Nerad bych se dočkal doby, kdy význam pomníku bude podstatně umenšen, aby nevytvářel „předsudečnou nenávist“.

Už úředníci gestapa, stíhaní po válce československými soudy za jejich zločiny, prohlašovali, že Češi si mohou za všechno sami; kupodivu dodnes je to mezi Němci rozšířená myšlenka. Pokud podlehneme této „stokrát opakované lži“ - pod vlivem peněz, tlaků, závazků apod. – staneme se tím nejhorším národem světa a každý do nás kopne.

Někteří „historici“ tomu jenom napomáhají a významné instituce (třeba Akademie věd) mlčí a tyto „osobnosti“ platí. Myslím si, že bývalá ředitelka památníku Mgr. Martina Lehmannová byla zainteresována právě na odnárodnění památníku s cílem vytvořit z něj jen nějaký místní pomník.

Rovněž PhDr. Vojtěch Kyncl PhD, z Historického ústavu Akademie věd ČR. ve své knize: Lidice – zrození symbolu (viz 1), se zaměřil na vyprávění příběhů, které se staly v Lidicích dávno před vyhlazením a neměly s ním nic společného. Čímž dal události „místní význam“, jako by šlo o „jakýsi obecní památník“. Což je velmi sofistikovaný způsob, jak oběti z Lidic co nejvíce znevážit.

Velmi dobře k rozmělnění národní paměti posloužily příběhy českých udavačů.

V této horlivé snaze najít selhání Čechů, aby se postavilo jako relativizující argument k německým zločinům, Vojtěch Kyncl např. uvádí např., že lidická žena Alžběta Doležalová udala na četnické stanici svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou pro její židovský původ. Autor to doprovází slovy: „To je příklad udavačství ve své nejodpornější podobě...“

Naproti tomu archivář Mgr. Vojtěch Šustek PhD z Archivu hl. m. Prahy ve své odborné studii (viz 2, 3) uvádí, že zatčení provedl četník Ressl z buštěhradské četnické stanice, když cítil, že ukrývání osoby židovského původu nelze udržet. Ve výpovědi, učiněné až sedm měsíců po válce, obviňuje Ressl z udavačství lidickou ženu Alžbětu Doležalovou proto, aby sám sebe očistil a svedl na někoho jiného vinu za to, že on židovskou ženu zatkl a vydal na smrt. Tato výpověď Ressla je jediný doklad o tomto udání, velmi pochybný argument o činu Doležalové.

  

To muselo být jasné především strážníkovi nebo starostovi obce. Buštěhradští četníci mohli předstírat, že o židovském původu Štěpánky Mikešové nevědí, ale jak zjistila ve fondech Národního archivu Praha archivářka Mgr. Vlasta Měšťánková, tak Štěpánka Mikešová měla přidělené tzv. registrační číslo protektorátního žida – 57171 (viz 2). To znamenalo nosit viditelně židovskou hvězdu a postupně jít do transportu. Ale Mikešová se vydávala za Češku. Především četníci riskovali životy. Obyvatelům Lidic to mohlo být podezřelé. Mohli se ovšem utěšovat tím, že bude-li třeba, mohou se vymluvit, že o židovství Š. Mikešové nevěděli, vždyť byla regulérně policejně přihlášena. Není ovšem jisté, zda by jim to okupační úřady uznaly.

Doležalovi se mohli uklidňovat, že tolik neriskují a tvářili se, že o židovství své podnájemnice nevědí. Doležalová neměla žádný důvod Mikešovou udávat; pokud by byla onou „nejodpornější udavačkou“, jak píše Kyncl, udělala by tak nejspíše  už dávno, kdykoliv během těch tří let (proč by na to „nejodpornější udavačka“ čekala až do 2.6.1942?).

Postoj ostatních obyvatel byl spíše nevšímavý a tolerantní. Nejodpornější udavač udávající lidi ze sadismu nebo pomsty nebo zrádcovské horlivosti mezi nimi vskutku nebyl.

Jak píše archivář Šustek (viz 2):

„Četníci v Buštěhradu pravděpodobně nebyli antisemité a ani prvoplánově horliví kolaboranti, takže zřejmě mlčky po dosti dlouhou dobu předstírali, že nedokonalý pokus Štěpánky Mikešové o zatajení jejího židovství neprohlédli. Tak si lze vysvětlit, že četníci nechávali bez povšimnutí, že Štěpánka Mikešová nenosila židovskou hvězdu, ačkoliv to německé úřady již od podzimu 1941, po Heydrichově nástupu do funkce říšského protektora, nařídily. Ovšem pokračovat v předstírání, že o židovském původu Štěpánky Mikešové nevědí, bylo pro buštěhradské četníky čím dál riskantnější.

Počínaje 18. březnem 1942 se okupační moc rozhodla vydávat postupně všem obyvatelům tzv. protektorátu úplně nové průkazy totožnosti opatřené fotografií, tzv. kennkarte. Upřednostněny měly být při vydávání nových legitimací „nejprve osoby, které se narodily v letech 1917–1926“ Jednalo se o opatření namířené zejména proti parašutistům, dalším lidem žijícím v ilegalitě, ale dopadalo i na občany, kteří se snažili zatajit své židovství.

Před tímto administrativně-policejním opatřením mohla ještě krátkou dobu Štěpánku Mikešovou ochránit skutečnost, že její rok narození 1906 ji nezahrnoval do věkové kategorie, které byly tzv. kennkarte vydávány přednostně. Naděje Štěpánky Mikešové, že za mlčenlivé benevolence buštěhradských četníků by se mohla protižidovským opatřením vyhýbat až do konce německé okupace, braly rychle za své.  Další a zřejmě ještě větší překážkou v utajení židovského původu Štěpánky Mikešové se pravděpodobně stala pečlivá a Němci řízená registrace židovských obyvatel protektorátu.“

Protinárodní historici tvrdí, že český národ je národ udavačů, čehož se rádi chytají i němečtí nacionalisté. To je samozřejmě účelová lež. Tady je jasný příklad: židovka žije v obci tři roky a nikdo ji neudá.

Po útoku na Heydricha se však věci mění. Němci postupně prohledávají všechna města a vesnice za nasazení desítek tisíců policistů, mužů od Waffen-SS, wehrmachtu a německých organizací NSDAP a hledají parašutisty. Ale už před tím je velký tlak gestapa, které rozbíjí odbojové sítě a denně posílá desítky českých vlastenců na popraviště.  Četník Ressl zajisté musel uvažovat, co dělat? Když tam Štěpánku Mikešovou nechá, přijdou na ni. Čeká jej popraviště, protože už ji dávno nezatkl... Proto Štěpánku zatkne a předá gestapu. (Samozřejmě, že s o několik dní pozdějším vyhlazením obce to nesouvisí.)

Nevíme, co by se stalo, kdyby četník Ressl Štěpánku nezatkl. Nejspíše by svému osudu neušla. Měla registrační číslo protektorátního žida, Němci pouze nevěděli, kde je. Její rodiče byli registrováni a následně deportováni do Auschwitz. Když gestapo a německá policie vpadly do Lidic, dostala by se jim do rukou. Kdyby byla muž, byla by zastřelena, protože byla žena, šla by do koncentračního tábora a těžko svoji identitu utajila. Kdoví jaký vliv by to mělo na chování nacistických úřadů k lidickým ženám, určitě by jim to nepomohlo.

Případ Štěpánky Mikešové sám o sobě nic nemění na nacistickém zločinu, naopak ho potvrzuje a umístění jejího jména na desku památníku je otázkou formální diskuse, ve které se musí vzít v úvahu účel památníku podle zakládací listiny. To nemohu posoudit. Ale příběh ovšem musí být uveden se všemi okolnostmi, musí být též uvedeno, že obyvatelé Lidic Štěpánku neudali, ale tolerovali tři roky.

Kdo zavinil její zatčení v době heydrichiády, se neví, ale každopádně ne někdo z Lidic.  Ale ať už kdokoliv, stejně jen pod tlakem okolností a ze strachu o svůj vlastní život, nikoliv jako „nejodpornější ze všech udavačů“.

Chápu, že historikové se snaží o „nové neotřelé pohledy“. Co je to neotřelý pohled, když už dávno jsou fakta zjištěna, základní morální postoje zaujaty? Neotřelým pohledem může tedy být jen změna morálního postoje - pod vlivem propagandy, peněz a pochybné slávy - na postoj nemorální.

V daném případě vyviňování nacismu a obvinění ze selhání českých lidí. Tedy zadání k novému ideologickému pohledu na dějiny. Není to pak nezávislá historická věda, ale nám z komunismu dobře známá ideologická pavěda.

Vlastimil Podracký

Literatura:

1/ Vojtěch Kyncl: Lidice – zrození symbolu, Praha 2015(2016)

2/ Vojtěch Šustek: Nepravdivé obvinění z udavačství lidické ženy Alžběty Doležalové, in Slánský obzor č. 25, 2018, s. 48-75.

3/ Vojtěch Šustek: LIDICE-historický symbol a skutečnost. Ke kritice a interpretaci pramenů z doby okupace, in Pražský sborník historický č. 45, 2018, s. 373-405.

Obě studie Vojtěcha Šustka jsou ve formátu pdf na webových stránkách Archivu hl.m.Prahy.

... : Krakonoš

Téměř ve všem jsme závislí na Číně. Jak tragická skutečnost to je, se vyjevilo právě v uplynulejch tejdnech.

březen 30, 2020 11:01

... : Krakonoš

březen 30, 2020 14:06