Nové zpěvy Staré Číny. Je to už hodně dávno, co jsem se s těmito verši setkala poprvé. Ten malý brožovaný sešitek jsem dostala ke dvanáctým narozeninám. Moje báječná máma mě učila rozumět hudbě i krásným slovům...
Svým vyprávěním mi přibližovala daleké neznámé kraje. Pod okny nám tehdy dozrávaly moruše. Už jsem je dlouho neviděla, nejedla... Uplynula dlouhá léta, a já zase vzpomínám na něžnou Ši-čing...
Chci také připomenout osobnost Bohumila Mathesia, vynikajícího českého básníka, překladatele, editora, publicisty a literárního vědce, který se vtiskl do vědomí českých čtenářů především jako autor rozsáhlé sbírky Zpěvů staré Číny.
Zpěvy staré Číny, stejně tak jako o rok později vydané Nové zpěvy staré Číny (1940) představovaly v době svého vydání ohromné zjevení, v němž citliví čtenáři velmi brzy odhalili oslavu krásy českého jazyka. Jakkoli vztah k originálům byl velmi volný (Mathesius čínsky neuměl, používal ke své inspirace překlady čínské poezie do francouzštiny a angličtiny), vydání obou knih znamenalo ohromný nárůst zájmu publika o kulturu dálného východu.
Dopis děvčete
Miláčku, nechoď do naší vesnice,
naši to neradi vidí.
Tebe mám ráda ze všech nejvíce,
nesmí to být – znáš lidi!
Maminka pláče, otec se mračí,
bratři mne hubují – to už jsou naši
Je mi dost těžko – věř mi, Čong Ce !
Miláčku, nelez k nám za noci přes tu zeď,
mohl bys moruši zlomit,
tebe mám ráda – buď rozumný, hleď,
naši se budou zas zlobit.
Maminka pláče, otec se mračí,
bratři mne hubují – to už jsou naši
Je mi dost těžko – věř mi, Čong Ce !
Miláčku, nešlap na záhon lilií,
lehounce moh bys je zlámat.
Ze srdce krev mi to pomalu upijí --
o to bě chce se mi zdávat.
Maminka pláče, otec se mračí,
bratři mne hubují – to už jsou naši
Je mi dost těžko – věř mi, Čong Ce!
,
,
Ši-čing,
Nové zpěvy Staré Číny
Určitě je taky máte rádi :-)
Pokud vystoupíš u Střešovické vozovny , tak v parčíku nad bastiony barokních Mariánských hradeb, pod nimi dole je bývalý vojenský hřbitov, tak tam je jich několik desítek. Bílé tam nejsou, jenom s černými a červenými kyselejšími plody. Moruše jsou hodně opatrné, teprve teď v květnu nasadily listy a budou kvést,v srpnu mají plody a můžeš je tam ochutnat, protože stromy nejsou vysoké. Ale možná je ani neochutnávej, vzpomínka je lepší, na chuť nejsou nic moc, jsou chuti mdlé. Někde jsem se dočetla, že v Americe z nich dělají marmeládu a asi by mně nechutnala a nedovedu si představit sběr plodů, protože nazrávají postupně a postupně opadávají.
Báseň je moc krásná a je z ní znát, že to určitě napsal někdo se zcela jiným naturelem než má středoevropan.
V těch kalných, těžkých, krutých dnech
já piju, co mi stačí dech,
doby se propíjím hluší,
bych zachránil svou duši.
Kam slunka boží zář se lije,
pít bude se a pilo, pije,
že všechno pije - každý ví! -
a já mám být sám střízlivý!
Wan Czi
Jsou tak malí,
jak zabrat nejmíň místa
a louskajíce zrnka slunečnic
v své zemi slunce
Zde jsem byl přerušen a požádán abych se posadil. Učitel se netvářil moc přívětivě. Bohouš mě po hodině literatury řekl, že jsem vůl, že jsem se měl vzhledem k napjatým vztahům mezi Čínou a SSSR naučit něco jinného.(V té době po sobě stříleli) Já jen odpověděl:"Tato báseň byla ale ze všech nejktatší."
Lidé říkají,
že já a ty máme se rádi potají,
nevím, jak ty,
mně je však líto,
pravdu, že nmají.
Jo, jmenovalo se to "Verše psané na vodu"
http://enav.wz.cz/tanka.html
http://www.videomix.cz/video/llHUBTaRcTw/
Maričko,
na nebi když přijde vítr a déšť,
ptáčátko do hnízda letí.
Do srdce když mi přijde vítr a d隍,
K TOBĚ SE SCHOVÁM DO NÁRUČÍ...
Spousta lidí se diví, že se zabývám Čínou. Mám ráda její historii, památky, kulturu, lidi.
Co je na tom divného ?
