BYLO NEBYLO - 14
Čtvrtek, 14 únor 2013

Švédský stůl vybraných událostí, jak šly dějinami. Dnešní menu: Ztratila hlavu pro lásku! Protože přišel pozdě, vyvraždili mu rodinu! Koukali do dalekohledu a vykopali poklad! Připojeni k virtuální realitě! Zapálil a způsobil škodu za 30 000! V továrně na keramiku upekli černý diamant!

 

Pro spory s profesorem musel maturovat v zahraničí! Nepořádek či korupce na patentovém úřadě? Kvůli špatnému počasí sežrán domorodci! Neštěstí na studentské koleji – napíchl spolužáka na kord! Přeskočil koně nadél a ten se splašil! Bourec morušový na smetišti dějin!

 

 

 

 

 

 

x x x

 

 

 

13.2.1542 – byla za cizoložství popravena pátá manželka Jindřicha VIII. Kateřina Howardová. Bylo jí dvacet, měla vznešené předky, žádné peníze a mizerné vychování. Pocházela z mocného katolického šlechtického rodu Howardů. Býti katolíkem v protestantské Anglii vždycky zavání malérem.

 

   

   Kateřina byla krásná, tmavovlasá a temperamentní. Málo ji hlídali, takže už od jejích 14 let se jejím životem vine řádka milenců, s kterými se ani moc netajila. Možná si řekla, že když nemá jako dcera mladšího a tudíž nemajetného vévodského syna žádné vyhlídky na slušný sňatek, že si alespoň užije.

 

     Stárnoucímu králi připomínala veselá a rozverná dvorní dáma jeho druhou ženu Annu Boleynovou, kterou si tak trochu popravil. Není divu, vždyť Kateřina a Anna byly sestřenice. Zamiloval se stejně jako před lety a vzal si ji. Jenže mladá manželka nebyla z nemocného starce s hnisajícím vředem nijak zvlášť na větvi. A tak na scénu přichází staronový milenec Thomas Culpepper, Jindřichův posluhovač číslo jedna.

 

     Co je v domě není pro mě, praví moudré přísloví. Kateřina nebyla ani moudrá, ani opatrná, navíc měla plný barák svědků svých předchozích i současných pletek včetně jednoho bývalého milence, a tak nějaká dobrá duše na ni žalovala u arcibiskupa. Arcibiskup žaloval králi. Král přikázal vyšetřovat.

 

     Milenec č. 1 byl mučen a rozčtvrcen, milenec č. 2 byl sťat, většinu Kateřinina příbuzenstva pozavírali do žaláře (výborná záminka, jak se zbavit pár katolíků) a nakonec skončila na popravišti i sama královna.

 

 

 

 

 

 

13.2.1692 – byla v údolí Glen Coe zmasakrována rodina skotských horalů MacDonaldů.

 

 

      Když na podzim roku 1688 přišel přes Kanál na bratrskou návštěvu Vilém III. Oranžský, a usadil se jak na anglickém, tak skotském trůnu, horalé z Vysočiny stranili nadále exkráli Jakubovi a otáleli s přísahou věrnosti přistěhovalci, jejíž deadline byla stanovena na 1. ledna 1692.

 

     Nejdéle otálel Alastair MacIain, náčelník z Glencoe. Vyčkával do posledního dne a to byla chyba. Ke kompetentní osobě dorazil sice včas, ale kompetentní osoba si nepřipadala dost kompetentní, a tak ho poslala ke kompetentnější osobě, no jak v tý pohádce o kohoutkovi a slepičce. Navíc byla hnusná zima, počasí nepřálo cestování, a tak se stalo, že náčelník přísahu složil, ale pozdě.

 

     MacIain spokojený, že předal svůj slib a tudíž je vše v pořádku, se vrátil domů. Mýlil se, někteří vládní činitelé zavětřili možnost, jak skotským jakobitům exemplárně vysvětlit, zač je toho loket.

 

     Koncem ledna přibyl do MacDonaldova domu vojenský regiment pod záminkou výběru daní. Celých čtrnáct dní se těšili místní pohostinnosti. Za kuropění dne 13. února tasili své meče a vypukla genocida. Třicet osm mužů rodu MacDonaldů, z nichž někteří ani nestihli vstát z postele,  bylo povražděno a dalších čtyřicet žen a dětí zemřelo na podchlazení poté, co jim vojáci spálili domovy.

 

 

 

 

13.2.2004 – 50 světelných let od Země v souhvězdí Kentaura byl objeven dosud největší bílý trpaslík, hvězda přezdívaná Lucy (podle písničky Lucy in the Sky with Diamonds), 10 deciliónů (1×1034) karátový diamant s průměrem 4000 km. „Kávová lžička diamantu z tohoto bílého trpaslíka by vážila 5 tun.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

13.2.1992 – oficiální připojení ČSFR k Internetu, a to konkrétně ČVUT.

 

Asi to tak bude, protože si vzpomínám, jak jsem se  tak nějak na jaře 1992 dělila o počítač s inženýrem Radouchem, já jsem vyšívala na diplomce a on si chatoval se svým synem v Americe. Jéžiš, to byl krásnej chlap. Inženýr Radouch samozřejmě, nikoli syn, ze syna byly vidět akorát ty zelený písmenka na monitoru.

 

 

 

 

 

A od kdy jste připojeni k internetu vy?

 

 

 

13.2.1691 – narodil se Antonín Koniáš, český kazatel, misionář a cenzor, strážce čistoty ve jménu temna.

 

 

      Ke knihám měl vztah už od dětství, narodil se totiž v rodině knihtiskaře v jezuitském Klementinu :-) Základní i střední vzdělání získal tamtéž a i do řádu vstoupil.

 

      Podobně jako fanatický florentský dominikán Savonarola, který proslul svým pálením marnivostí, i Antonín Koniáš myslel na dobro jiných. Horlivě kázal pětkrát denně, německy a česky, a často se při tom tak rozohnil, že omdlel. „Bludné“ knihy nahrazoval katolickými, některé „opravil“ – tu vytrhl list, tu kousek začernil, tu vepsal text správnější – a ostatní většinou odevzdával na biskupství, část z nich teatrálně pálil – celkem zabavil prý až 30 000 knih.

 

 

      Naštěstí všechny nebyly nenávratně ztraceny, ale od každé z nich se zachovaly exempláře, které byly v klášterech uloženy do oddělení „libri prohibiti“.

 

 

 

 

 

 

 

13.2.1758 – narodil se Josef Hardtmuth, rakouský architekt, vynálezce a průmyslník, zakladatel firmy Kooh-i-noor. Rodinné řemeslo – truhlařina – a láska k malování ho přivedly k vynálezu grafitové tužky.

 

 

 

 

     Když jsem bývala hodná a zasloužila jsem si, nadělil mi Ježíšek plechovou krabici s logem Kooh-i-nooru a sadou 24 pastelek uvnitř. Ježíš, to byla radost rovnat si je podle čísel a barev :-) A na půdě mám schovanou krabici plnou tuh a tužek v široké škále tvrdosti (a také gum, versatilek, tuší a redisper…) po prastrýci písmomalíři.

 

     Po prastrýci písmomalíři mám též schovaný krasopisně napsaný a vymalovaný výuční list. Píše se na něm: „Protože léta v učení zdárně přestál, dáno mu za vyučenou.“

 

 

 

13.2.1942 – v koncentračním táboře Mauthausen zemřel Otakar Batlička, český radioamatér, světoběžník, spisovatel.

 

      Maminka mu umřela brzy, tatínek na něj neměl čas, a tak rostl jako dříví v lese. Fáma praví, že ve 14 letech utekl z domova, ale není to pravda, na cesty vyrazil až jako plnoletý. „Nemám kde spát, nemám co jíst, mám se výborně. Ota“, poslal nedostudovaný gymnazista pohlednici z Argentiny.

 

     Deset let se Batlička toulal po světě. Pracoval jako plavčík, kormidelník, radiotelegrafista na zaoceánských lodích, kovboj a zlatokop, řidič newyorského metra, obchodník se známkami v Londýně i jako policista v Šanghaji. (Jestli výčet všech jeho zaměstnání odpovídá realitě, je otázka, protože na Batličkově životopisu významně zapracoval fámotvůrce Petr Sadecký.

 

     Z marketingových důvodů vytvořil okolo Batličkova mládí obrovskou legendu, dodnes se nepodařilo úplně přesně odhalit, co z toho je mýtus a co pravda.)

 

      Z cest si světoběžník Ota přivezl znalost 8 světových jazyků včetně indiánského jazyka guaraní a nepřebernou zásobu příběhů. Po návratu do vlasti těžko hledal práci, neměl maturitu. Zkoušel různá zaměstnání, nabízel se tajné policii, pojišťoval psy, nakonec si otevřel vlastní soukromou školu boxu.

 

      V období nacistické okupace jako radiotelegrafista obstarával spojení s Londýnem.

 

     Byl výborný vypravěč. Příběhy, které na svých cestách zažil či vyslechl a volně převyprávěl, po tři roky vycházely týden co týden v časopise Mladý hlasatel.

 

     Jeho pamětní deska je umístěna v pražské Čiklově ulici na domě číslo 7, v nuselském údolí pod vyšehradskými šancemi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

14.2.1876 – když Graham Bell vynalezl telefon,

 

měl už tři zmeškané hovory od Járy Cimrmana.

 

 

 

 

 

14.2.1779James Cook, britský mořeplavec a objevitel podnikl 3 průzkumné plavby kolem světa, při jedné z nich zemřel. Při které? ;-)

 

      Cílem první výpravy bylo nalézt neznámý jižní kontinent Terra Australis (vědci věřili, že si plochy pevnin severní a jižní polokoule musí být rovny a že tedy na jihu musí být dosud neznámá pevnina velká jako Asie, neboť, pokud by tato neexistovala, Země by se otočila severním pólem dolů…), ovšem ukázalo se, že kandidát na tuto pevninu – Nový Zéland – je ve skutečnosti ostrov, lépe řečeno ostrovy dva.

 

      Na zpáteční cestě Cook prozkoumal východní pobřeží Nového Holandska, dnešní Austrálie, zabral je jako britskou državu a nazval Novým Jižním Walesem a jako bonus objevil několik nových ostrovů.

 

      Posádku mu zdecimovala malárie.

 

 

 

 

 

     Cílem druhé výpravy bylo rovněž pátrání po neznámé jižní pevnině. Dostal se až za jižní polární kruh, ale místo pevniny narazil jen na ledovce. V teplejších vodách pak objevil souostroví Tonga, Nové Hebridy a Novou Kaledonii. Aby zabránil kurdějím, dával svým mužům pít citronovu šťávu, díky čemuž se pak britským námořníkům přezdívalo „limonádičky“.

 

     Cílem třetí výpravy bylo nalézt Severozápadní průjezd kolem Ameriky. Místo něj našel na Havajských ostrovech smrt.

 

     Mezi domorodci panovala zrovna blbá nálada, už když lodě kapitána Cooka doplňovaly při krátké zastávce zásoby. Vzápětí přišla prudká bouře, která zahnala odplouvající lodě zpátky na Havaj...

 

 

 

 

 

 

 

15.2.1831 – v Přešticích na Klatovsku narodil se Josef Hlávka, český architekt a mecenáš. První polovinu života peníze vydělával a druhou je rozdával.

 

     Vystudoval pražskou techniku a vídeňskou akademii výtvarných umění. O prázdninách si musel na školu vydělávat, a tak se při té příležitosti vyučil zedníkem.

 

     Projektoval a postavil bezpočet staveb, mimo jiné Zemskou porodnici v Praze. Stavěl dobře, rychle a levně a stal se milionářem.

 

 

 

 

 

     Založil a z velké části financoval Českou akademie věd a umění, postavil novou budovu Akademie výtvarných umění, hradil první kompletní překlad Shakespearova díla. Pro nemajetné studenty postavil koleje, které byly vybaveny vlastní tělocvičnou, pekárnou a kuchyní, kde se vařilo a kde si každý mohl vzít tolik chleba, kolik dokázal sníst.

 

      Studenti směli koleje užívat pod podmínkou, že ovládnou perfektně jeden cizí jazyk a umění šermu.

 

     Dětí nemaje, věnoval svůj majetek nadaci, která přežila nacismus, komunismus a funguje dodnes. Je to nejstarší nadace s nepřerušenou kontinuitou v České republice.

 

 

 

16.2.1862 – na ustavující valné hromadě byla v Panské ulici v Praze založena tělocvičná jednota Sokol.

 

     A od těch dob si Sokolové tykají, oslovují se „bratře“ a „sestro“, zdraví se „Nazdar!“, vyznávají heslo „Tužme se!“ a nosí kroj podle návrhu Josefa Mánese.

 

     V našem Sokole na galerii, kde máme zimní střelnici, jsou ve vitrínkách vystaveny všelijaké dokumenty a fotografie z těchto pionýrských dob. Nejvíc se mi líbí jeden dopis:

 

Dovoluji si tímto co nejuctivěji žádat Bratrský sbor cvičitelský o laskavé mě udělení stipendia.

Bych tak zproštěn byl placení příspěvků, co nově tímto Vámi přijatý člen.

Jsem nemajetný, tak že prostředky zvláště peněžitých.

Jsem úplně zachovalý, a udělení žádaného stipendia bych jen pilnou návštěvou se hleděl odplatit.

Doufajíc, že žádosti mojí vyhověno bude.

Žádající

V hluboké úctě

bratr Josef Barták, štukatér

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

16.2.1937 – byl patentován nylon, umělé vlákno z uhlí, vzduchu a vody.

 

     Americký chemik Walace Hume Carrothers, který pracoval v laboratořích DuPont, dostal za úkol vytvořit nový syntetický materiál na štětiny pro kartáče. Nejdřív mu vyšel neoprén.

 

     S tím se moc kartáčovat nedalo, tak vynalézal dál.

 

 

 

 

A na podruhé se mu povedl nylon. Jako štětiny na kartáče dobrý.

 

 

Ale punčochy, milé dámy, punčochy! Prvních 5 milionů nylonových punčoch bylo v květnu 1940 rozprodáno během několika hodin.

 

      Nylonova bratříčka silona vymyslel za druhé světové války v laboratořích firmy Baťa ve Zlíně profesor Otto Wichterle.

 

 

Můra Černá kronika

 

 

 

 

Komentáře
Vzpomínám, že : d@niela
moje sedmileté škvrně si už v r. 1987 blaženě dopisovalo pomocí BBS na svém prvním počítači.
únor 15, 2013 01:14
jj Liane : romanB odjinud
jestli mi pamet slouzi smilies/smiley.gif
únor 15, 2013 07:40
... : deeres
Jako malá holka jsem hltala povídky od Otakara Batličky, vždycky jsem škemrala na kamarádce, která měla svázaná salátová vydání časopisu s jeho povídkami, aby mně je půjčila. V době, kdy byl pro odbojovou činnost deportován do lágru, byl O.B. zaměstnancem Elektrických dopravních podniků v Praze 7, vedle dnešního metra C Vltavská. V hale jejich bývalého sídla byla velká pamětní deska všech jejich zaměstnanců, kteří zemřeli během 2.sv.války v koncentračních táborech.Jestli je tam deska dodnes, netuším. Ale symbolická vzpomínka na O.B. je na rodinném hrobě Batličkových na Vinohradském hřbitově. A svoji ulici má u metra C Ládví.
S internetem mám zpoždění, s počítači jsem přišla do styku poměrně brzy, dokonce ještě v dřevních dobách děrných štítků a sálových počítačů. Ale internet na mne z PC juknul až někdy v roce 1990.

únor 15, 2013 09:35
Můro, : Ivča
moc se mi líbí tvůj styl psaní.
únor 15, 2013 09:52
... : bb2
Soukromě internet až od 1998.
Děrné štítky jsem taky ještě zažila, v jednom podniku, ačkoli měli už nový počítač, jeden, stál v kanceláři šéfa, s přehozenou dečkou, aby se na něj moc neprášilo. Na dotaz, kdy bude zprovozněn, se asi půl roku dávala jedna odpověď - někdy příští rok, možná.
únor 15, 2013 11:19
děrný štítky : mura1
tak nějak kolem 1987 plus mínus probíhala výuka programování na stavební fakultě čvut následovně: člověk si v ruce na papír napsal program, pak se odebral do děrovny, tam to naděroval včetně vstupních dat, svázal gumičkou, odnesl do sklepa, kde počítač zabíral skoro celé patro :-) , štítky vložil do přihrádky a druhý den si do téže přihrádky došel pro sjetiny. rozbalil několik metrů papíru, na konci si přečetl "error" a vydusal o 3 patra výš do děrovny, opravil chybu, vyhodil blbý štítky, zasunul nový, svázal gumičkou...

jinak štítky sloužily jako výborná záložka do knihy.

únor 15, 2013 11:45
mura1 : mamča
Když se rušily sálové počítače, tak se celé krabice štítků vyhazovaly do sběru. Schovala jsem si krabici děrných štítků na památku. Teď už překážely, tak je používáme na poznámky.
Taky pamatuju dřevní doby pořizování. Na program jsme měli barevně odlišené formuláře na COBOL, FORTRAN, KOMPASS...každý to tam nadrásal a odnesl do děrovny. Z děrovny na sál a těm kolečkům oprav jsme říkali ladění.
Jó, byla to hezká doba mládí.
únor 15, 2013 11:52
mura1 : Milene
To jsi mně připomněla vzpomínku na moje studium. Z programování byl zápočet a protože se mi nevedlo napsat program bez chybky, tak jsem se se šikovným spolužákem dohodla. Napsal ho dobře, za pivo. smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif A byl zápočet. Já jsem zase hezky psala, tak jsem kamarádům popisovala projekty. Dělba práce musela být.
únor 15, 2013 12:45
Milene : mamča
Já jsem ještě na SŠ ráda rýsovala na pauzák, takže jsem klidně udělala rys pro půl třídy. Až si to jednou náš třídní prohlédl proti světlu smilies/cheesy.gif a pak už jsme museli odevzdávat i podklad.
Prográmky "na zápočet" jsem dělala kamarádům za čokoládu... smilies/wink.gif
únor 15, 2013 13:34
Jo, můro, : Krakonoš
zažil jsem to děrování na stavárně - jeho poslední rok. Následoval zcela zásadní pokrok - 5,25" diskety, který se strkaly do mechaniky zabudovaný do dveří v tom sklepě (jestli si to dobře pamatuju). Svoji diplomku už jsem dělal, stejně jako ročníkovou práci ve 4. járu, komplet na počítači. Výkresy jsem tiskl na plotru na zdarma vyžebraný plakáty Heidi Janků (mám pocit, že v divadle na Vinohradech mi je dali, papír do plotru byl drahej a blbě se sháněl) - měly krásnej křídovej bílej rub, plotr tehdy měl v zásobníku klasický rýsovací pera a na tu křídu kreslil jedna báseň. Při vobhajobách jsem manipulací s Heidi budil dost veselí smilies/wink.gif. Ale ve stejný době jsem si v soukromý firmě Novák a partner (dělali mimochodem statiku Tančícího domu, škoda, že pro mě po škole neměli místo) vydělával na studia kreslením výztuže panelů - na prkně a perama na pauzáku. V devadesátýmpátým, to už jsem měl dostudováno, jsem chodil na internet na rektorát v Sinkuleho ulici a tam jsem si přes ten zeleně svítící monitor psal se svou v USA studující přítelkou. Jenom přihlásit se do sítě bejval vobčas docela porod. Navíc kvůli časovýmu posunu nebylo možný najít vhodnou hodinu, kdy bysme se skutečně potkali, takže jsem něco napsal a druhej den si šel přečíst vodpověď. smilies/wink.gif Vůbec by mě tenkrát nenapadlo, jaký to bude mít za pár let možnosti.
únor 16, 2013 02:58
Internet jsem pracovně využívala od roku 1995, doma máme od 2001... : Myška
Všechno, co dnes umím na počítači, jsem se naučila sama, či s pomocí kolegů. A práce na jednom informačním systému mne živí už osm let...
únor 16, 2013 15:52
To je zajímavé : wendy
co lidí používalo děrné štítky jaksi druhosledově - byly praktický, což ? no vlastně zajímavé - spíše logické...
Na datu odkdy používáme net jsme se neshodli, ale už to bude sakra dlouho. Ono to utíká...

Myško ono to je i pro mě lepší, takhle se učit. A bavilo mě to, byla to novinka. V práci jsem vypracovávala a vytiskávala jakési manuály, vzory pro vyhotovování jednotlivých rozhodnutí. Co mi to dalo práce a za pár dní už to bylo automatické konání - tak to má byt.
smilies/cheesy.gif smilies/cool.gif
únor 17, 2013 19:40

Powered by Azrul's Jom Comment
busy