Tyhle poslední dny asi byly všeobecně skuhravý. Aspoň podle telefonů a e-mailů, které jsem teď dostávala... Všechny učím, jak je zbytečné kazit si život hořekováním a mizernou náladou, a pak, ve skrytu svého doupěte, si občas taky remcám, na všechno a všechny kolem. Ale od doby, co mám psa, živého, kousavého, zlobivého, občas i poslušného, psa, co je se mnou v každém okamžiku, je mi báječně, i kdyby mi zrovna dobře nebylo.
Nevěřila jsem úžasnému Kixxovi, když psal, že jeho pražský krysařík dovedl zabrat celou postel. Jenže teď na vlastní kůži zjišťuju, jak může být malej pejsek v posteli velkej, jak veliký místo si pro sebe zvládne usurpovat, a to, prosím, spím na loži širokorozchodném. Ráno se probouzím stejně, jako když tu je můj Jirka - páneček roztaženej, já téměř na pelesti. Nevím, jak to ten chlupatec zvládne, ale on se vždy tak nějak vrtí, vrtí, až mne na ten kraj dovrtí.
Musím ho pochválit, jak je úžasnej: usneme kolem desáté, jedenácté večer, probouzí mne kolem sedmé. Já ho ještě chvíli ukecávám, on se zase chce mazlit - a nejpozději v půl osmé jsme už před domem, jdeme loužičkovat a hovínkovat. Pak zas fofrem domů, já protřu zalepený a skelný zrak, udělám si kafe, nasypu drahouškovi granule a jdu si číst poštu.
Následuje chvilka dravá a hravá, kdy lítá jak utržený ze řetězu přes celý byt, občas si odskočí pro nějakou tu svou hračku a po cca půlhodince spadne na kanapi na svůj polštář. Mj. to se mi děsně líbí, to jeho "spadnutí" - on si nesedne, nelehne - on s sebou najednou praští jak bezvládný a je z něj dlouhá chlupatá roura se skelným, zavírajícím se okem.
Dopoledne ještě jdeme ven, stejně jako odpoledne. Je pacholek vyloženě na ženský, protože se jásavě řítí proti každý od čtyř vejš. Ty, co jsou už po poločase, ty má nejraději: protože ty se z něj mohou pominout. Každá ho obdivuje, hladí, chová, mucká... A on je přímo v oblaku svý blaženosti. Stejně tak si užívá blahosklonnosti ostatních psů.
Zdejší smečka paniček je osazena podstatně většími psy, na které se zcela bezstarostně vrhá. Obdivuju je. Malý poskakující a ze všech stran dorážející spratek jim nedá pokoj, a pokud se náhodou některý z těch větších ožene, schová se mezi nohy nejbližší paničky, která ho s radostí chrání proti všem a všemu. Zatím jsem - vlastně my oba - měli štěstí jen na hodné velké psy. Je to tak fajn...
Kayo se začal projevovat umělecky. Absolutně nevím, kde našel kousek tyrkysové voskovky. Ale když jsem dopoledne chvíli seděla u počítače, všimla jsem si pak (s hrůzou), že všude jsou tyrkysové mazlavé drobečky. Některé už rozpatlané, některé jsem ještě zvládla zamést. Ale - je to lautr všude, na dlažbě, na všech kobercích ... Mj. večer se mu povedlo hnědotyrkysové hovínko.
Dále projevil zájem o literaturu. Byl zrovna hodnej, moc hodnej a tichej, s něčím si hrál v předsíni. Pak to "něco" přinesl ukázat i mně - a já zírala na docela slušně ohlodanou knížku. Jak říkám, je to pacholek... Dostal přes čumák a pak jsem použila svůj "odpuzovač". Knížku sebral z nejspodnějšího fochu v knihovně v předsíni, tak jsem zas dala do lahvičky pepř s vodou a lehce celý spodní foch postříkala.
Vřele doporučuju, funguje to spolehlivě :-). Takhle jsem ho odradila i od kabelů, takže mohu mít bez obav po zemi se vinoucí šňůru od šicího stroje, i kabelovou skrumáž u počítače.
Asi nejlíp je mu u mne pod psacím stolem. Má tu svůj polštářek a mne na dosah. Jak málo mu stačí...
d@niela a kayo
Mně psi do postele nesmí. Vtšího to také ani nenapadne, ale prcek čeká, až usnu a pak se nenápadně proplíží pod peřinu, do nohou postele a začne norovat a peřinu na sebe navíjet. Mně vzbudí promrzlé nohy, tedy moje, tak ho v polospánku vykopnu a za nějakou chvíli se začne odvíjet stejný scénář. Pokud se mu nakonec zadaří, mne nevzbudit, tak ho ráno stejně naleznu u sebe v posteli.
mně se osvědčuje hlavně rychle, krátce - hned fuj a hned krátký trest, skoro současně s tím, jak štěknu fuj, mají to spojené a po krátkém čase už nemusí následovat trest. Na začátku ihned po fuj prudce zatlačím ukazováčkem do kohoutku, jako když se ti někdo zaryje prstem do zad. Úměrně velikosti psa, samozřejmě, Káju bych zlehka štípla, ale asi by nepotřeboval moc, je to roztomilý brouček :-) takže hned, jak by se zuby dotkl rukávu, štěkla bych rázně fuj a štípla ho za krk, třepla mu s kůží, přitlačila krátce k zemi - to vypozoruješ, co ho nejvíc poníží, potrestá. Hned jak by přestal, okamžitě, tak pochválit a třeba hodit balonek, dát hračku.. u nás je za běžnou věc, za to, že přestane dělat nepravosti, hodnej kluk. Za větší, těžší věci, cviky, je při nácviku ták je šikovný, móc je šikovný, při bezchybné rutině je pašák.
Na starého fungovaly nejvíc pamlsky, to by se přetrhl, mladí hračku, jeden přetahování, druhý míček, to milujou.
ty Káju ale ignorovat nemůžeš, protože by se díval tak, že by ti puklo srdce :-))
