U nás doma je střídavo. Neveselo, truchlivo, spavo i nespavo. Jednoduše totálně na draka. Ale vezmu to popořádku: ve tři hodiny odpoledne jsme s Jirkou vlezli do auta, které nás odvezlo do New Jersey, na tamější letiště Newark. Protože Jiřík je zvyklý být všude raději o 5 hodin dřív, než o 5 minut později, protože přímo očekává všechny katastrofy, byli jsme tam téměř šest hodin před odletem...
Měla jsem vytištěný boarding pass, takže jsem se hrnula odbavit si kufr, ale tam visela cedule, že odbavovat se bude až za dvě hodiny. No, paráda... Nakonec jsem si ale všimla, že už tam dvě odbavovací dámy sedí a rozhodla se zkusit štěstí. Podařilo se, ukecala jsem je, odbavili kufr a my se mohli posunout dál. Nakonec jsme zaparkovali u pizzy. Abych pravdu řekla, já ji tedy vůbec nemusím, takže jsem byla ráda, když jsem koupil každému ciabattu s narvaným vnitřkem. Jo, bylo to dobré, a jelikož jsem měla doposud jen jedno ranní kafe, docela to bodlo.
Asi tak za další hodinku jsem už nevydržela se dívat na to moje boží umučení a rozhodla se jít dovnitř. Poslala jsem Jíru domů a vydala se k letadlu. Zout, svléknout bundu, svetr, šátek, vyndat všechno z kapes, vyndat věci z tašky, vyndat laptop... Pak do skenovacího rámu, tam zvednout ruce k nebesům, otočit se dokola, pak ještě osobní ošahání a zase zpět k věcem. Jenže ouha, báglík s osobními věcmi jsem nedostala, zato ke mně přistoupily dvě vážné tváře, jedna zvedla ruku, v níž držela malou poloprázdnou lahvičku minerálky. Ne, to se opravdu nesmí! Tak jsem se omluvila, že jsem ji zapomněla vyhodit a první část byla za mnou...
Už nikdy, nikdy více žádnou tašku bez koleček! Vláčela jsem laptop plus všechny serepetičky a doklady atd. na zádech, každým metrem to nabývalo o kilo. A hlavně ta cesta... Nechápu, proč musím vždy odlétat z nejvzdálenějšího konce letiště :-)). Pak už jen sednout a čekat...
V půl desáté večer se konečně otevřela cesta do letadla, já v duchu děkovala Robertovi, že mi vybral dobře sedadlo - přede mnou jen stěna od toalet, takže bylo kam si dát nohy. Ovšem, mám pocit, že sedadla se každým letem nějak smršťují.
Pustila jsem si detektývku z laptopu a snažila se usnout. Ale protože současně letělo asi pět dětiček útlého věku, které se pravidelně střídaly v neutuchajícím pláči, tak jsem nakonec jen seděla se zavřenýma očima. Nojo, laptop vydržel jen na tu jednu detektývku, já hloupá jsem baterku dost utýrala na letišti... Dostali jsme obligátní návod, jak se chovat, když s námi letadlo žuchne, pak už jen napít, najíst, čokoládičku a zhasnout. Ráno snídaně a před polednem jsme přistávali v Zürichu. Z letadla autobusem na letiště, tam dvojí odbavení a neuvěřitelně dlooooooouhá cesta nahoru dolu a ještě jednou navrch k poslední štaci. Když jsme vyšli na letiště, tam stál mikrobus, který nás na etapy odvezl k takovému lítadýlku, pomalovanému odirndlovanými postavičkami. Byl to neuvěřitelný rozdíl, proti tomu prvnímu monstr-letadlu.
Kapitán i obě stewardky nás přivítali, on se pak zavřel do své kabinky vepředu a dámy nám nabídly obligátní čokoládičky. Pak ještě malé pohoštění a napití, tak akorát, abychom to stihli do dvou hodin domů. Jo, ale ještě jedno vám musím říct - a nebude to nic pěkného: sotva jsme vlezli na palubu, už se tam rozhlaholil jeden buran: "Tý vole, to je kachna, a podívej, jak je tady malej šuplík na zavazadla, kam ty krámy narvu, vole?" A už se to valilo, volové z přítomných cestujících lítali sem a tam, a já si - ač ještě na půdě švýcarské, uvědomila, že se blížím domů...
Když to spočtu, tak "od dveří ke dveřím" to zabralo třiadvacet hodin. Měla jsem toho plný kecky a to mne ještě čekalo to pravé ořechové: konečně vejít do svého vykradeného bytečku...
Zase bude líp !
Umí předvídat, což plyne třeba i ze zkušeností. Mohu píchnout..., budu stát v koloně..., bude objížďka a pod. Přiběhnout na odbavení na poslední chvíli, to není dobré řešení. Když letím za dcerou, nechávám si také fóra, alespoň 2 hoďky. I víc. Všude mají pivo... Ten čas trávený na letišti už mne nezabije. A zpět je to podobné. Navíc, já létám na tzv "STAND BY" letenku, takže vždy trnu, jestli mne vezmou a jestli bude volné místo. Zatím to vždy vyšlo. 