Ludmila Hamplová se narodila v České Třebové, železniční metropoli země, díky čemuž touží neustále někam cestovat vlakem. Ve zdejší oblasti je to poměrně časté onemocnění, které je, zdá se, neléčitelné. Proto vlakem vyráží po celé Evropě, nejraději do Polska, které sice připadá většině Čechů jako naprosto bizarní země, ale Lída ze své zkušenosti ví, že je tak bizarní, až je krásná.
Mimo jiné objevuje zdejší módu, autentickou kuchyni a také obráží gay kluby, což jí zůstalo jako profesionální deformace z absolvovaného studie Gender studies a práce v homosexuálním časopise Lui magazín, kde byla jedinou heterosexuální a vdanou redaktorkou v dějinách podobých periodik celého světa.
Kromě toho pracovala i pro Reflex a pravidelně publikuje v Lidových novinách a časopise Žena a Život. Věnuje se článkům o módě, životním stylu, zdraví a psychologii, kterou studuje v Brně. Vdala se ve dvaadvaceti letech a rodila ve třiadvaceti, čímž si podle svého okolí naprosto zničila život. S šestiletou dcerou Aničkou jsou milovnice zvířat všeho druhu. V tuto chvíli se v jejich minibytě nachází dva psi, dvě kočky (jedna vytažená jako kotě přímo z popelnice je tak drsná, že se jí bojí nejen oba psi, ale i návštěvy, které do bytu zavítají) a jeden křeček jménem Preclík.
Kromě svého manžela miluje ještě Hercula Poirota, což je jediný muž, kterému by byla ochotna sexuálně podlehnout. Manžel tuto úchylku chápe a toleruje, jen si dává setsakramentský pozor na všechny chlapíky v saku a buřince, kteří mají pěstěný knír a prochází se okolo jejich domu s hůlkou.
- - - - -
Jak už jsem hlásala minule, našla jsem prima knížku, kde je velmi zajímavým stylem popisováno jedno mladé manželství. Neodolám, a kousek z ní vám i dnes "obtisknu". A stejně jako minule, pro jednodušší určení, kdo co psal, je to nadepsáno známými znaky - pro ženu, pro muže. A vy budete mít zase nejen možnost čtení, ale i soutěžení o tuhle bezva četbu. Tak - jdeme na to:
T E L E F O N
Můj muž si vždycky myslel, že moc mluvím. Navíc mi pravidelně opakoval, že ho zahlcuji naprosto nepodstatnými informacemi.
„Rád si s tebou promluvím o tom, co se stalo dneska na pískovišti, co zase vyvedla naše dcera a jestli všechno snědla, ale dej mi pár minut na vydechnutí,“ zaúpěl na mě kolikrát jako raněný šakal, když se vrátil z práce a já na něj spustila pár opravdu důležitých vět o životě naší společné domácnosti.
Konečně jsem si chtěla promluvit s někým, kdo není dvouleté dítě, jiná stejně postižená matka, pes, kočka nebo myčka. Ale tohle muži nechápou. Zvlášť když jsou ženy na „dovolené“ doma a oni v práci.
Oni celý den mluví, ale náš slovník se omezí na „Pokakala ses?“, „Chceš mlíčko?“ či „Budeme dělat hají“. Těšíte se na normální konverzaci a ten nechápavý parchant vám pak řekne: „Dej mi pár minut na vydechnutí.“
Proto jsem se rozhodla svého muže potrestat, aby pochopil, jaký poklad má doma. Mým nástrojem pomsty se stala Petra. Určitě ji znáte. Každá z nás má takovou holku v práci nebo ve svém okolí. Žena, o které dodnes netuším, jak vlastně dýchá, protože neustále mluví a pustí vás ke slovu jen tehdy, když jí zaskočí sousto. Petra má ještě jednu velkou výhodu. Svou sestru Katku. Ta sice moc nemluví, jak by taky mohla, když vyrůstala s Petrou, ale zase se ráda směje. Pozvala jsem k nám obě na návštěvu. Nalila jsem do nich své nejlepší víno, a když muž dorazil z práce a už se chystal říct tu svou trapnou větu o chvilce na vydechnutí, všiml si, že máme návštěvu.
Posadila jsem ho ke stolu a dopřála mu ten koncert složený z neustálého mluvení, přerušovaného výbuchy afektovaného smíchu. Nejdřív se ten bídák snažil utéct s tím, že musí venčit psy. Pak marně hledal špunty do uší, až padl vyčerpán tím vším hlukem. Asi po hodině jsem holkám zavolala taxíka a ony poněkud hlasitě opustily náš byt.
„Bože, lásko, já jsem tak rád, že jsem si vzal právě tebe,“ řekl mi sám od sebe po odchodu návštěvy manžel, který obvykle na takové citové výlevy není. Teď se ale proměnil v chápavého a milujícího partnera.
Kdyby náhodou zapomněl, jaký poklad má doma, stačí pozvat Petru a Katku.
x x x x x x
„Jsi zrůda, víš to?“ řekla mi kolegyně, když jsem při telefonování s manželkou přitlačil ramenem mobil na ucho a dál se věnoval psaní textu.
„Aha. Hm. Fakt? Jo. No, vidíš to? Taky tě mám rád. Ahoj.“ Tohle je běžné pořadí slov, která většinou manželce řeknu během jednoho z asi dvaceti telefonátů, kterými mě v průměru denně počastuje. Pořadí občas obměňuji, důsledně však dbám, aby slovo „ahoj“ bylo až poslední a aby věta „Taky tě mám rád“ následovala za podobnou větou ze strany manželky.
S telefonáty své ženy většinou nakládám jako se sny. Když skončí, v devadesáti devíti případech ze sta jejich obsah ihned zapomenu.
Tuhle metodu jsem se naučil od bývalého kolegy Pavla. Ten svůj přístup dotáhl k dokonalosti, když telefon běžně odkládal na stůl a občas do něj jen zahučel: „To víš, že tě poslouchám, miláčku, pro mě je vážně důležité, co mi chceš říct.“
Bylo mi třiadvacet a myslím, že ten chlap změnil můj život. Jenom díky ignorování obsahu telefonů svých přítelkyň jsem s nimi měl klidné a vyrovnané vztahy a ony mě navíc považovaly za vstřícného a naslouchajícího muže. Na rozdíl od svého tehdejšího kolegy jsem svým partnerkám vždy skutečně naslouchal. I když, řekněme si to na rovinu, naslouchat a vnímat, co žena říká, je něco úplně jiného.
Můj tehdejší kolega Honza je z jiného soudku. Naše počínání považoval stejně jako má současná kolegyně za zrůdné, ignorantské a vůči ženám necitlivé. Právě proto mu žádný vztah dlouho nevydržel.
„Proč tohle, prosím tě, řešíš? Na to se vykašli.“ Tyhle věty jsme od Honzy slýchali během jeho telefonátů s přítelkyněmi a jenom jsme se na sebe s Pavlem vědoucně šklebili. Naše domlouvání, že nemá řešit, co mu ženy do telefonu sdělují, jen přitakávat, nebral v potaz.
Není divu, že zatímco Pavlovo manželství je šťastné už třicet let a to moje také zatím moc nekulhá, Honza je permanentně sám.
Ano, už je to tak, ignorance je v tomto případě víc než dobrá cesta ke spokojenému manželství.
- - - - -
A pokračujeme v soutěži - soutěži o nejlepší krátký text na téma, zadané vždy tou jednou právě publikovanou kapitolou. Budou ukázky tři, soutěží se proto o tři knížky!
Svůj textík pošlete e-mailem na adresu daniela zavináč kudlanka.cz. Poté bude uveřejněn a budete bodovat, jak se vám líbí. Ten u váš nejúspěšnější vyhraje návodnou knížku, Jak přežít manželství!
Nezapomeňte proto uvést své jméno a adresu...
mj. pro ty,
kteří by si chtěli knížku koupit hned:
v nakladatelství EPOCHA na eShopu
Takže soutěžní otázka č. 2:
jak komunikujete vy,
jak řešíte "problémy" toho druhého?
Soutěžní vodpověď:
Komunikujeme vcelku úsporně, leč soustředěně. Než telefonovat a zároveň u toho dělat něco jinýho na počítači, je lepší říct - sorry, teď musím něco dopsat, za chvíli ti zavolám zpátky. Ani jeden nejsme vyloženě užvaněnej typ, voba víme, jak hrozně je ta "chvilka na vydechnutí" důležitá, takže si ji při návratu vodněkud (z práce, jednání, ...) nemáme problém vzájemně poskytnout. Dokonce i moje první žena, který taky hrabalo z "papání a kakání", tohle cejtila jako samozřejmost a nechrlila na mě hned po mým vstupu do baráku
. Problémy toho druhýho neřeším, řeší si je většinou sama. Leda by mě požádala - pak to je problém společnej. "Problémy" v uvozovkách, který k řešení nejsou, jenom ke svěření, si vyslechnu. Naučil jsem se, že vyslechnout stačí, plus třeba politovat. Řešení nehledat a vůbec se vo nějakým hledání řešení ani nezmiňovat, protože vo to v takový chvíli nejde a ženy to po nás vůbec nechtějí.
Mila pani, to neni nemoc. To je DAR!
------------------------------------
Ja jinak manzelce vetsinou nasloucham a docela rad. Vypnu jen obcas, v nejnutnejsich pripadech.
