Moje dcera od nejrannějšího věku podnikala sebevražedné akce. Myslím, že jí od narození chyběl sebemenší pud sebezáchovy, byla vždy miminko totálně beze strachu. Nebylo možné ji nechat ani chvilku bez dozoru, případně nepřikurtovanou. Položit tříměsíční miminko na gauč a otočit se - znamenalo, že v nejbližším okamžiku se odkulí, odplazí a spadne dolu. (Což se i stávalo.)
Sotva seděla v kočáru, už z něj padala. Díky bohu za kšíry! Nevím, jestli i v současné době se vyskytují maminky, které mají z ničeho nic dítě visící „vedle kočáru". Když už se postavila, nesmírně milovala stát v kočáře čelem ke zvednuté boudě, držet se za ni, a ze vší své pidisíly s ní rumplovat. Přestože byla bouda pevně uchycena, i tak se jí občas povedlo nějak ji složit a překulit se do strany. A tak chraňbůh, abych jako jiné maminky vozila nastrojené miminko a kočárek držela lehce jednou rukou... Má rozchechtaná dračice skákala, hopsala, vejskala - a občas sebou nějak švihla. Jak říkám - zlaté kšíry.
A pak se stalo, že jednou jsem měla otřesný zážitek, na který do smrti smrťoucí nezapomenu: Káje byl rok a půl. Byl čas nedělní procházky, na kterou se s námi vydal i můj táta. Pyšně si vezl milovanou vnučku, která na sedačce kupodivu vzorně seděla, koukala se na lidi a byla převelice hodná. Šli jsme Letenskými sady a došli až pod pomník. Na tom velkém placu jsem holčičku vyndala a táta si s ní hrál. Běhala od jednoho ke druhému, smála se až se zalykala... Prostě nádhera. Já je fotila a byla moc šťastná. Pak táta Kájinku posadil na kočár a otočil se s ní k domovu. Holčička seděla, koukala, držela se oběma tlapkama po stranách... A pak to přišlo: možná víte, že u sedaček byl pod nožičkami takový kovový žebříček. Kája si ho nesmírně ráda přitahovala k sobě a kolíbala s ním dopředu dozadu.
Bohužel, nevšimla jsem si, že je nepřikšírovaná: Kája se houpala dopředu dozadu a pak lup - najednou to vzala vší svou jedenapůlletou silou přímo hlavičkou na dlažbu! Bylo to opravdu slyšet! Ve mně by se krve nedořezalo, táta stál najednou celý bílý jak bez sebe - lidi kolem se zastavili... všichni jsme koukali na nehybně ležící malé tělíčko. Věděla jsem v okamžku, že jsem bezdětná, že prostě musí být po ní. Stála jsem absolutně bez pohybu, jak ochrnutá... Byla jsem asi pět kroků od ní. V tom sebou Kája škubla, postavila se a rozeběhla ke mně, chytla se mně za nohy a volala: „Mamí, mami, mamííí!"
Jeli jsme s ní hned do nemocnice... Představte si - neměla ani bouli a ani sebemenší otřes mozku. Jen já si pak dávala podstatně větší pozor. Nejvíc to odnesl chudák táta, byl z toho tak otřesený, že jsem o něj až měla strach.
Linda
UPOZORNĚNÍ:
Soutěž o "MANUÁL PRO ZAČÍNAJÍCÍ MAMINKY"
tímto příspěvkem končí
díky, d@niela
Můžete se těšit na další soutěž!
Jednou takhle Tomáš postával v kočáře, kšírky napnuté kam až to šlo. Vedle seděl Martin, a ručičkama kvality kombinaček, rozepnul Tomášovi karabinku, která ho držela za to oko uprostřed. Tomáš byl katapultován z kočáru ven - hlavou na dlaždičky, a při pádu ho zachytila ta druhá kšíra, takže tím trhnutím ještě pořádně břinknul hlavou o zem. Na čele mu naskočil ornament kopírující dlažbu, a boule převeliká.
Protože dvojčáci byli nedonošeňátka, navíc se spostou zdravotních problémů, pochytala jsem zbývající děti, naložila do auta a spěchala s tou natlučenou kebulí na rentgen.
Kupodivu, krom té obrboule pacholíkovi nic nechybělo, a následně chlapečkové dostali tříbodové pásy vlastní výroby. Co kdyby ten náš "montér" zase rozmontoval nějakou karabinku ?
A jednou jsem tak nakupovala, spící dítě nechala venku vedle kočárku s přibližně stejně starým chlapečkem a když jsem došla, tak hledím, dítě nikde, kočár prázdný a naše milá princezna visela na kšírách vedle kočárku, jak nejspíš chtěla přelézt k tomu chlapečkovi do sousedního kočárku... kupodivu ani neplakala... jo, děti jsou fakt jak gumový a nic se jim jen tak nestane...
Dnes už si neumím představit, že bych kočárek, ať už s dítětem či bez, nechala jen tak bez dozoru stát před obchodem nebo úřadem... jak mi paní u nás na úřadě při vyřizování nového trvalého bydliště říkala, že si mám malou nechat s tím kočárem venku a netahat ho dovnitř... a když jsem s tím nesouhlasila, tak prý ať si ji teda vezmu sebou, ale ať nezačne brečet... vzpomněla jsem si na dobu dávno minulou, kdy to tak bylo běžné... jo, jsou místa, kde se ještě zastavil čas...
ani nevíte, s jakym zadostiučiněním si to čtu, ty vaše zážitky, že jsem nebyla "nemožná matka" jen já, jak se mi snažila pořád dávat najevo moje máma. Ta Káju, když ji měla hlídat, snad by raději ani nepouštěla ze železného sevření nebo svěrací kazajky. Však taky ty kočárky jsou tak mrňavý, že tam dítě v zimě ve fusaku leží v pozoru, s tlapkama připaženejma, jinak se tam nevejde.
To naše generace se vyvalovala v osmi až šestnáctipérákách, a vešli se tam spolu s námi i starší sourozenci...
Ale zase dneska jsou ty kočárky hezčí, lehčí a skladnější. Proto bude mít generace dnešních matek záda v háji dřív než my, protože jsou zvyklé ten "lehoučký" kočárek popadnout, a po schodech a do MHD si ho nosit samy (moc ochotných pomocníků se zpravidla nenabízí).
Jenže si nespočítají, že sice ten kočárek váží cca 7 kilo, dítě 10-12 a k tomu nákup... a jsme na 20ti kilech jen to fikne !
Ala je to jako s politikou... taky se o tom dá krásě diskutovat a jak se někde něco řekne nebo napíše, tak se to opakuje a opakuje...
A ty sedačky jakbysmet - pak jsme na nich vozili i papír do sběru apod. Prostě tyhle kočáry byly k nezničení
A s tou sedačkou, to je pravda, moje dcera na něm pak také vozila sběr a že to bylo někdy fakt síla!
Jen si myslím, že tenkrát víc vydržel a byl pro děti pohodlnější.
