Když se moje Kristýnka narodila, dostala jsem od kamarádky knížku „Naše dítě". Stala se mou biblí, cokoliv se stalo, jsem v ní hledala. Jak zpětně závidím soudobým maminkám, které mohou kdykoliv sednout k počítači a „problém" si zadat do vyhledávače... Naše malá byla velice „nervní" holčička. Když jí bylo asi třičtvrtě roku, začala mít noční děsy.
Kdo to nezažil, neví, co je to za hrůzu. Malé hodné miminko se promění ve řvoucí hrůzičku, řve šíleně, neukonejšitelně, očíčka dokořán, živoucí děs ... A i když je objímáte, rve se s vámi, nevnímá, že je u maminky... Můžete s ním třepat, houpat ho, objímat - nic nezabere, trvá to dost dlouho, než se rudý zalykající se uzlíček zklidní a zase usne. Na rozdíl od něj, rodiče jsou po několika takových zážitcích zralí na Bohnice.
Velmi brzo jsem se naučila, že od takových tří čtyř hodin odpoledne musí být absolutní pohoda, klid, všechno tiché, mírné - sebemenší vzrušení pro Kristýnku totiž znamenalo, že si to „odžije" v noci ještě jednou a já budu zase příští den totálně vyřízená... Nakonec jsem si i vymyslela speciální uspávanku, v podstatě jakýsi náš rituál. Seděla jsem u ní, zpívala jí jednu písničku za druhou a hladila jí nožičku...
Průšvih nastal, když moje maminka drahá vzala Kristýnku s sebou na týden na hory. To jí bylo už rok a půl, holčička byla prima, docela slušně švadronila, byla bez plen, tak to vypadalo, že babička si užije vnučku a já si konečně trošku oddechnu. Ale - hned druhý den mi volala rozčílená máma: "Prosím tě, Kristýna dostala pohrozíno proutkem, večer před spaním řvala a pořád opakovala „Aťnouu" - co to prosím tě znamená?" (Babička Kristýnku uložila, pověděla jí pohádku, dala pusinku na dobrou noc, ale moje drahá holčička na nic nereagovala a stále jen opakovalo to své „Aťnouu, aťnouu..." Babička chovala, zpívala, ale sotva ji položila zase do postýlky, dítě začalo znovu to svoje... Řvala asi do jedné v noci, a protože to bylo ve dřevěné chalupě, nespal nikdo z osazenstva...
Ve mně hrklo jak ve starých hodinách... A hned jsem věděla, o co gou: „Hlaď nohu!!!!" Nojo, já jsem zapomněla mámě říct, že to moje rozmazlený dítě si zvyklo na to hlazení nožičky... Když jsem to mamině řekla, tak si nepřejte slyšet, co mi na to pověděla. Ale - po týdnu se vrátily obě nesmírně spokojené, babička i holčička. A musím sebekriticky uznat, že Kristýnka se vrátila o hodně méně zpovykaná ...
U nás totiž na výchovu byla babička vždy ta lepší a důslednější ....
Dorka
UPOZORNĚNÍ:
Soutěž trvá do 11. 1. 2009
Prosím, své texty posílejte na adresu:
redakce - zavináč - kudlanka.cz
díky, d@niela
