Měl jsem na starost pořádání nějaké velké sešlosti, tenkrát to bylo v našem druhém největším městě, v Bratislavě. Organizování mě vždycky bavilo, nedělalo mi to žádný problém. Najít místo, zařídit vše potřebné - od ubytování, přes jídlo, večerní program - až po vyúčtování. "Papírování" mi nikdy nevadilo, zvládal jsem to s přehledem - jen...

     Jenže do té doby se všechno pořádalo buď v Praze, nebo kdekoli v relativně blízkém okolí, dostažitelné buď autem, vlakem či autobusem. A - najednou jsem měl letět letadlem. Byl jsem tenkrát v tomto směru zcela panic - absolutně nic jsem o létání nevěděl, jen, že v zadní části sedadla přede mnou jsou "blicí pytlíky", které prý tam opravdu, ale ooopravdu, nejsou jen pro ozdobu...

      Tenkrát se mezi účastnícími se kancelářskými myšičkami nalézala i jedna, která byla čerstvě ve středu mé pozornosti a před kterou jsem se rozhodně nechtěl shodit. Natož nějakou tou nevolností. Co tedy? Jak to zařídit?

Nakonec jsem vypracoval plán, který by si nezadal s plánem na přepadení banky.

     Už den předem jsem nic nejedl (nebude "co" by ze mně vyletělo), nakoupil jsem Kynedril a pro jistotu i prášek na spaní - to by mne mohlo natolik uklidnit, že cestu zvládnu, ne? Hodinku před vstupem do letadla jsem oba prášky zapil troškou vody a sebejistě (no, spíš odevzdaně) nastoupil a zasedl na své sedadlo. Vedle mne se usadila jakási starší paní, Slovenka, která se vracela domů z Karlových Var. Neskutečně upovídaná dáma... Měla s sebou i pejska, malého chlupatého maltézáčka, takového živého plyšáka. Protože ho měla v jakémsi proutěném domečku, dovolili jí si ho nechat na palubě, respektive na klíně.

     Ještě jsme ani nevzlétli a mě už se klížily oči. V letadle bylo docela rušno, lidé (převážně zaměstnanci naší pořádající organizace) se mezi sebou bavili, inu pohoda. Sousedka mezitím psíka vyndala z jeho úkrytu a hrála si s ním. Pejsek to byl velmi milý a nakonec se rozhodl, že nejlépe mu bude u mně. Uvelebil se mi na klíně a olizoval mi ruku. Usnul jsem....

     Do Bratislavy je to kousek, ani si nepamatuju jak, najednou chodila mezi námi letuška a oznamovala, že za´chvíli přistáváme. Vůbec jsem zprvu nevnímal - oba prášky zaúřadovaly a já byl poněkud mimo. Ani jsem nezaregistroval, že jsme letěli... Paní si chystala své věci, zpod sedadla vyndala psí tašku a sejmula ze mně toho malého nezbedu. Příjemně mě hřál... A - začala se omlouvat: "Jéje, nezlobte se na něj, tak on to zase nevydržel, chudinka malej, ale nebojte, to se vypere..."

      Z letadla jsem vycházel z počůranými kalhotami. Já to zvládl, ale pes ne....

Ferdinand

UPOZORNĚNÍ:   

Soutěž trvá do 30.  6. 2008

Prosím, své texty posílejte na adresu:   

redakce - zavináč - kudlanka.cz

díky, d@niela