Když jsme před dvěma roky vyrazili do Chorvatska, byli jsme přesvědčeni o tom, že se na pobřeží hravě uživíme rybolovem a že dostatečně potěšíme svoje chuťové buňky dary, které moře nabízí. Brácha s sebou vezl své rybářské nádobíčko, jakož i několik druhů návnad určených pro mořské živočichy. Nic se nezdálo jednoduššího, než nahodit prut a vzápětí vytáhnout rybu velikosti vypasené srnky...
Sice bysme si mohli dopřát labužnickou rozkoš v nějaké místní restauraci, ale vzhledem k tomu, že vaření považujeme za jeden z nejpříjemnějších relaxů, chtěli jsme si kuchtit sami. Také bysme si mohli zakoupit mořskou potravu na nějakém tržišti a následně si ji sami uvařit, ale takové ryby z tržnice jsou bůhví kdy zabité a my chtěli jíst jen ty zaručeně nejčerstvější, právě vylovené z moře. Chtěli jsme jíst ryby tak čerstvé, že by na nás zamrkalY ještě tehdy, když bysme je nesli od grilu na stůl.
Ubytovali jsme se v klidné oblasti, v apartmánu vzdáleném sotva dvacet metrů od moře. Všude kolem nás rostl vavřín a tymián a rozmarýn byl právě obsypán svými něžnými modrými kvítky. V květináči u domu na nás mávala svými zelenými lístky naťová petržel a k apartmánu patřil zděný krb, ve kterém by se nechal ugrilovat i žralok velikosti toho z filmu Čelisti. Už jsme se viděli, jak s nápomocí všech těch okolních bylinek pořádáme rybí kulinářské hody. Celí nažhavení jsme zamířili k moři, ve kterém jsme hned u kraje mohli pozorovat hemžící se drobotinu z rybí říše. S očekáváním věcí příštích jsme nahodili pruty a těšili se na první záběr.
Leč.... den plynul jako voda a o háček neťukla ani rybka. Měnili jsme různé návnady a uchylovali se i k dalším lákadlům jako byla masová konzerva z Čech, palačinka z prášku rovněž české produkce, bílý chléb z Chorvatska, černý chléb z Chorvatska, sardinka ze Španělska, kakaová křupka z Německa... Nakonec jsem s trpělivostí, která mi není vůbec vlastní, nachytal do síťky i drobnou živou rybí návnadu, ale nic nezabíralo.
To bude špatně zvolenou denní dobou, usoudil bratr rybář a změnil taktiku. Začal chodit nahazovat brzy ráno, za kuropění, za svítání, za soumraku, i po setmění, před půlnocí, o půlnoci, i po půlnoci. Přes den trávil svoji dovolenou tak, že dospával noc, a když už únavou sotva stál na nohou, musel vyslechnout naše pošklebky, co že je to za rybáře, když nedokáže ulovit jednu jedinou rybu v moři, kde jsou jich milióny. Připomnělo mi to, jak Peter Mayle ve své jedné knize o Provenci popisoval rybáře od Marseille, kteří tvrdí, že pouze v okolí jejich města dorůstají sardinky velikosti mláďat žraloka.
Když byste ale chtěli takovou olbřímí sardinku ukázat, dozvíte se, že v této fázi měsíce žádnou neuvidíte - jedině za úplňku. Pokud se na ni zeptáte, když je zrovna úplněk, řeknou vám, že obrovskou sardinku můžete uvidět, až bude měsíc v první čtvrti. A tak dále.
Nabízelo se konstatování, že chorvatské ryby jsou buď přežrané anebo se odstěhovaly k pobřeží Itálie, ale kousek od nás bydlel chorvatský pár starších manželů a pán každý den také chodil rybařit. Na rozdíl od nás úspěšně. Jednou, když jsme viděli, že se mu na vlasci houpe tlustá ryba délky lidského předloktí, tak nás to už namíchlo a potupně jsme šli na výzvědy. Sice nikdo neumíme chorvatsky a Chorvat zase neuměl česky ani anglicky, ale směsicí jazyků a jejich zkomolenin jsme se přece jen domluvili. Je špatný čas, říkal Chorvat. V moři buď ryby jdou anebo nejdou. A teď je právě doba, kdy nejdou. Jó, před týdnem, to byla jiná, to zrovna šly. (Ááá, tady to máme - viz rybáři z Marseille.) A co ta ryba, ptali jsme se a ukazovali na kus, který by nám všem zajistil slušnou večeři. Eh, mávl rukou Chorvat, když je správná doba, tak takovou drobotinu házím zpátky do moře. Nasucho jsme polkli a zeptali se, na co že to chytá.
Ha! Jak jsme to mohli tušit? No aby mu nebraly, když lovil na maso z olihní!
Hned následující den jsme vyrazili na trh pro olihně. Jenže ouha - olihně nebyly. Nakonec jsme tedy koupili olihně mražené, nechali je rozmrznout a uložili do lednice. Neumíte si nikdo představit, jak dokáže zapáchat taková rozmrzlá oliheň. Zasmrděla celou lednici a při každém otevření dvířek se nám zvedal žaludek. Vše jsme ale byli ochotni překonat, jen jestli chytneme tu vytouženou rybu. Jenže - scénář našeho rybolovu zůstal nezměněn. S tím rozdílem, že k návnadě vždy připlavala nějaká ryba, ťukla do ní, očichala a odplula (zřejmě hned poté, co zjistila o jakou zapáchající hrůzu se jedná). Vlasec se stále třepotal nad hladinou, ale nezabrala ani jedna. Všechny nás to přestalo bavit, jen brácha stále doufal a zůstával stát za svým prutem.
Až jednou. Zrovna jsme přemýšleli, co bysme si ukuchtili k obědu, když přiběhl rozzářený bráška a na prutu se mu houpala ryba! No, ryba... Pruhovaná rybička dlouhá asi dvacet centimetrů. Koukali jsme mlčky na to nadělení a přemítali, co s takovým podmírákem udělat. Bráchova přítelkyně zamáčkla slzu v oku a prohlásila, že ta roztomiloučká rybka je určitě malý Nemo a ať ji pustíme. V žádném případě, prohlásil jsem kategoricky.
Skoro týden se tu těšíme na rybu, a tak ji teď taky sežereme! Manželka projevila obavy, aby se nám neudělalo těžko z přejedení, až takovou porci spořádáme, ale já už byl rozhodnut malého Nema ochutnat. (Kdyby se tohle dozvěděla moje dcera vegetariánka, tak se mě asi doživotně zřekne.)
Problémem trochu bylo, kdo rybu zabije, protože něco jiného je sníst a něco jiného usmrtit tvorečka připomínajícího hlavního hrdinu z animované pohádky. Některé slabé nátury neustále apelovaly na to, že prostě MUSÍME pustit rybí miminko zpátky do moře k mámě, krvelačnější jedinci však protestovali a prosazovali popravu. Nakonec jsem se toho nemilého úkolu ujal a vykuchanou rybku jsem přinesl do kuchyně. Vykuchaná se zdála o mnoho menší než dřív a připomínala rybičku z akvária. Když už jsme jí ale vzali život tak jsme se s tím museli poprat dál. Rybu jsme okořenili a opekli na pánvi na směsici másla a olivového oleje. Sice jsme každý okusili jen takové tři malé ždibce, ale mohu vám sdělit, že chuťově tak vynikající rybí maso jsem ještě nejedl. Nevím, o jaký druh ryby se jednalo, ale až příště zase vyrazím do Chorvatska, budu pátrat jedině po malých pruhovaných rybičkách.
Jak řekl sám velký Brillat Antheme Savarin, politik a gastronom: „Objev nového jídla znamená pro blaho člověka víc než objev hvězdy."
Úplně nejlepším rybářem však byla Chorvatova manželka. Každý den vyplouvala na pramici daleko do moře, kam spustila takovou drátěnou klec naplněnou obrovskými pecny bílého chleba. Večer se pak na místo označené bójkou vracela a vyndávala úlovky. Někdy tam neměla nic, někdy třeba jen jednu rybu, jindy ryb víc. Když odtamtud jednou vytáhla obrovskou chobotnici, seběhli jsme se kolem ní jak malé děti.
Chorvatka chobotnici zabila a poměrně složitě vykuchala a očistila. Pak s ní snad desetkrát vší silou uhodila o kamenné molo. Následně nám vylíčila, že tato procedura je nutná pro to, aby maso bylo měkké. Pokud by se tak neučinilo, pokrm z chobotnice by byl tuhý a nevalné chuti.
Když Chorvatka viděla naše zaujetí a jak si chobotnici fotíme, nabídla mé ženě, ať si ji taky podrží a nechá se s ní vyfotit. Odskočila od ní, jak kdyby byla napuštěna kyselinou sírovou a s naprostým zděšením se snažila Chorvatce vysvětlit, jak se jí to ekluje. (Však znáte ty horrory o obrovských krakaticích, ne? Mohla snad věřit tomu, že chobotnice náhle neobživne, neovine ji svými chapadly a chtíc pomstít malého Nema, nestáhne ji do moře?).
Žena se jen smála a odcházela... ale jak se při chůzi ta chobotnice rozkývala, tak se Chorvatce omotávala chapadly kolem nohou a ještě po smrti se jí přísavkami přicucávala na holou kůži.
Při představě, že by to samé chobotnice dělala jí osobně - v případě, že by si ji bývala byla pochovala, pokoušely se o mou milenou mrákoty a husí kůži měla snad i na očních víčkách. Nakonec jsme si jednu takovou malou chobotničku objednali v jedné restauraci a asi s ní nikdo nemlátil o molo, protože maso bylo tuhé a nedobré. Takže posloužila akorát pro jedno foto a skončila v útrobách loudící potulné kočky. A abychom svým gurmánským touhám učinili zadost, koupili jsme si na tržnici ryby a ugrilovali je s tím vším zeleným kořením vůkol a chvalořečili moře jako vynikající zdroj obživy. Akorát, že nebýt jiných, tak my bysme tam chcípli hlady.
A ještě jeden citát na závěr, tentokrát od Jerome Klapka Jerome: „ Můžeme mluvit o citech, pokud je nám libo, avšak žaludek je jediným skutečným sídlem blaženosti na světě."
Axl Paulsen
UPOZORNĚNÍ -
Soutěž trvá do 17. 2. 2008. Prosím, texty posílejte na adresu:
redakce - zavináč - kudlanka.cz
díky, d@niela
Mj. co jste tedy celou dobu jedli? Hezky po hospodách?
2. Jedli jsme, co se dalo - samovýroba suroviny koupené na tamních trzích a v obchodech. Každý večer jsme grilovali: kuřata, ryby, zeleninu. Přes den se nevařilo, protože jsme tam ujížděli na vynikajících chlebech (bílý, černý s drcenou pohankou, kukuřičný,... desítky druhů a každý nějak zvláštní) s ještě vynikajícím voňavým žluťoučkým máslíčkem (ne jako ta bílá hmota ála Ceres u nás). Na ten jejich chléb a máslo s nostalgií vzpomínám.
Na jakékoliv případné další otázky odpovím, jak jen to bude možné. Bohužel tu nejsem 24 hodin
. Osobně se těch potvor dost bojím, když se mi stalo, že jsem se dostala do "úzkého" kontaktu, s některým mořským obyvatelem, vždy jsem byla vyděšená a málokdy to dopadlo v můj prospěch. Párkrát mě požahala medúza, v Chorvatsku jsem si šlápla na ježka...
Inu, jsou lidi, kteří mají trošku smůlu.
Ale také jsem vídala rybáře. A nemáchali jen pruty. Nechápu to, snad těm rybám slibují nějaké úplatky
Urcite i ty mas spisovatelsky talent. Zdravim
Jo, a připojuju se k Báře, je to opravdu moc hezky napsané!
. Já se totiž medúz napřed vůbec nebála. Jen mi to přišlo dost eklhaft, ten bleděmodrý nebo růžový sliz. Ale ve vodě se mi líbily a jen tak kolem vířily, a vůbec nepálily. Takže ten první zážitek byl docela zajímavý. Horší bylo to druhé, protože do té doby jsem vůbec nevěděla, že by ten sliz mohl někomu nějak ublížit. No, pak jsem se dozvěděla, že jich je až 8 tisíc druhů a celý jeden tisíc jich je velice nebezpečných. To je ale taky všechno, co o nich vím, od té doby se už kolem sebe v moři pořádně rozhlížím...
................
Dík.
Děkuju za to ocenění
a jestli se člověk nestane nechutným i pro ostatní.
Asi to bude takový repelent pro mořský potvory.
Po popálení medúzou člověk pociťuje silnou palčivou bolest a kůže v místě popálení začervená. Může dojít i k celkové reakci s dušností a mdlobou. Některé druhy medúz totiž mohou způsobit silnější otravu. Základem první pomoci je, abychom vše, co zůstalo na kůži, odstranili, například hrstí vlhkého písku, aniž bychom se kůže dotkli rukama. Omdlí-li postižený, uložíme ho do stabilizované polohy, na boku nebo poloboku, kdy spodní ruku má za zády, horní pod hlavou nebo vedle hlavy a nohu na téže straně pokrčenou v koleni. Vyhledáme lékařskou pomoc. Máme-li antihistaminovou mast nebo gel (např. Fenistil), můžeme ji na popálené místo aplikovat. Uleví bolestivému otoku.
Takže ono to fakt asi může být dost zlé.
Mj. ty jsi byl už někdy v Provence? Plánuju to na letošní rok.
Tak si to užij!