Slečínka je ve skutečnosti dvanáctiletá holka, ještě ani ryba ani rak, i když se začíná pomalu vybarvovat. Je to s ní docela fajn. Je rozumná, poslušná, dobře se učí a dá se s ní i domluvit, pokud tedy ovšem není ve společnosti oněch dvou chlápků, což jsou ve skutečnosti její mladší bratři.
Ti dva chlápci jsou taky super. Ten o něco starší je rozumný, dobře se učí, dá se s ním domluvit. Je hodně citlivý a při sebemenším zvednutí hlasu má cvrčky v očích.
Ten mladší je pěkný vykuk , ale zato už ve svých pěti letech "umí". Směje se skoro pořád, a pokud zrovna nefuní sladce do peřin, živě pozoruje dění kolem sebe a aktivně se do něj zapojuje. Domluvit se s ním dá rovněž docela dobře, ale máme ještě co pilovat.
Abych to shrnula: každý zvlášť – stoprocentní děti;
všichni dohromady – hlučná a vykutálená sebranka.
Nedávno u nás spala holčičina nejlepší kamarádka. Zrovna jsme byli doma v plné sestavě a vzhledem k tomu, že kamarádka je jedináček, tak se snad divila i ušima. Večeře se nesla ve znamení vzájemného překřikování, boje o místo a v poslední době i o lepší sousto.
Když naložím do misek zmrzlinu a potřebuji, aby se donesla k jídelnímu stolu, tak nezaváhá nikdo, protože ten první si vždycky vybere největší porci. I když, z mého pohledu, dostanou všichni stejně. A tak si někdy připadám, že nejspíš žijeme v hlubokém středověku a v chudé chýši, kde si jen ti nejsilnější mohli urvat dostatek žvance do žaludku. Jim je úplně jedno, že lednička je plná...
Sourozenecký boj je ale nejspíš jen bojem o pozice. Žárlí na sebe. Škubou se a žduchají, občas se popadnou za vlasy a já to klubko od sebe musím odtrhávat. Ale pak jedeme autem a já pronesu nějakou nejapnou a úplně debilní poznámku, a jeden z nich mě vtipně usadí a ti ostatní se zasmějí a ukážou si zvednutý palec na znamení vítězství nad matkou.
V tu chvíli mě to zahřeje. Sourozenecká láska mezi mými dětmi existuje.
Občas, když vypukne opravdu velká bitva, nebo řev a nespravedlnost, tak si je posadím ke stolu se slovy, že si s nimi musím promluvit. Následuje většinou pohled na několik očních bělm, ale nic naplat, maminka se musí poslouchat. A pak už můj velmi intenzivní a tlačící monolog o tom, jak jsou sourozenci hrozně důležití, a až já nebudu, tak budou mít jen jeden druhého... Však to znáte. Dívají se na mě, a když udělám pauzu, tak hned prchají se slovy, jestli už jsem skončila a můžou jít na PC.
No, nemám já to doma očistec? A to jsem zdaleka ještě neskončila... Myslím si, že se mnou ještě užijou.
PAVLÍNA
Naštěstí je to prokládané těma chvilkama, o kterých píšeš. Semknou se před celým světem,aby si pomohli,brácha peníze z brigády určené na prázdniny zčásti utratí za sestřin oblíbený parfém, protože ona je zrovna plonková, ne jako půjčku, ale jako dárek než odjede.
Když jsou všichni spolu, tak si vážíme těch malých momentů kdy fungujou jako tým a pomáhají si a hrajou si spolu. Pak jsou ty momenty kdy se z nich stanou samostatné jednotky které bojují o pozornost, o moc a k nepřátelům nemají žádné slitování. To jsou momenty kdy se mi zvedá tlak a hlas.
A ta nejmladší má ty největší rarášky v očích, u nás taky
