V tomto věku už moji kluci chodili bez plínek. Ale já jsem začala s posazováním na nočníček brzy, prakticky od té doby, kdy byli schopni sami sedět. Ze začátku se to vždy nepodařilo, ale když se vyšpizla pravá chvíle, úspěchy byly, a to pomáhalo dál. Dělala to tak se mnou a sestrou maminka, a my, holky, jsme byly bez plínek dřív než moji kluci. Takže jsem se držela osvědčeného postupu. Bylo to výhodné i proto, že tehdy byly pouze látkové pleny, které jsem denně vyvařovala v hrnci, a ručně máchala, takže tlak na chození na nočníček byl značný. A jestli jsem uplácela? Tak jako ty nikdy. Ale odměnou byla vždycky velikánská z mé strany přehraná radost a pochvala, někdy bonbon, nebo kousek čokolády.
Druhou věcí v tvém článku, Paulo, je vztekání Kryštofa s prásknutím sebe sama o zem. Tak toto bych u svého dítěte nesnesla a vyhnala bych to z něj velice brzy. Oba synové měli taky chvilky vzteku, ale nikdy to nedošlo tak daleko, aby mi dělali cirkus v obchodě nebo kdekoliv na veřejnosti. To je třeba prostě v dítěti zlomit. I za cenu osprchování studenou vodou, nebo švihnutí proutkem v pravý čas. Uvidíš, jednou to oceníš.

mám dítě jen jedno, tak nevím, zda jsem ta pravá. Ale Myščin příspěvek mě jaksi donutil sem napsat. Já zásadně nesouhlasím ani s velkým nucením do něčeho, ani se šviháním proutkem v takto útlém věku!!! Záchvaty vzdoru jsou v tomto věku normální a myslím že zrovna tohle tu vůbec neřešíš (tím nechci říct, že bych se na řvoucí dítě souhlasně usmívala, ale nebila bych je!). Můj syn záchvaty neměl (hehe, to je spíš má teď, ovšem pubertální), ale každí dítě je originál.
Co tím chci říct - myslím, že se to poddá samo. Že to děláš správně. Každé dítě je jiné, speciálně kluci bývají v tomhle kapku pozadu. Můj syn uměl udělat bobek do nočníku, ale plíny měl naopak asi do tří let. A co má jako být??? Než abych ho traumatizovala, tak jsem tomu dala čas. Tím nechci říct, že to byla moje pohodlnost, to vůbec ne, prostě v tomto byl krapet opožděný.
Nemám ráda matky, které na pískovištích poukazovaly na to, jak ty jejich děti umí tohle a co vy??? A moje malá už sedí a co vy??? V jedné krásné knížce jsem četla hezké zamyšlení ve smyslu - no moje díte ještě nechodí, ale co... znáte nějaké, které by do školy šlo po čtyřech?

Myško, já zastávám názor, jen ať se vzteká, klidně ať sebou švihne o zem. Se třema dětma jsem školená a něco vydržím, ale myslím, že je daleko důležitější mu dát najevo, že mu to prostě nic nepřinese. Má právo se vztekat, může být naštvaný, ale tím nezíská. Bití je v tomhle případě podle mě trochu krátkozraké. Jen tím naučíš děti, že vztekat se a projevovat emoce je něco špatného a je třeba je za ně trestat. To se mi nelíbí. Taky jsem byla tak vychovávána.

Mně by to vadilo. Dětský vzdor je něco jiného než vynucování si čehokoliv prásknutím sebe sama na zem. Jak se říká - "vocaď - pocaď". Jistě že má dítě možnost a právo projevit své emoce, ale je rozdíl, jakým způsobem. Já vím, že je jiná doba, dětem se dává daleko víc prostoru, kdo plácne dítě je tyran. Jenže ono je škoda každé rány která padne vedle. A jestli vztekání s mladým pánem poroste, máš se v budoucnu na co těšit.

Období vzdoru je normální stupeň vývoje a s budoucím tyranizováním nemá absolutně nic společného. Zadejte si do Google "období vzdoru" a vyleze tisíce článků na dané téma.
Absolutně nejsem zastáncem americké výchovy a jsem si jista, že Paula také ne - ostatně při třech dětech by to ani nešlo

Jenže ono je škoda každé rány která padne vedle

uch....

Tak jako je vzdor normální ve vývoji dítěte, tak vztekání za účelem vynutit si požadované normální není. Tedy aspoň pro mne ne. A TO bych zarazila.

tak asi nebudu ta pravá, ale v práci tu chcíp pes, tak taky přispěju se svou troškou do mlýna :-) Ad bobky do nočníku - nějak si to už nepamatuju, problém s tím zásadní nebyl (co si pamatuju, je jeden bobek, co se vykutálel nohavičkou od tepláčků :-)) Ale obecně - co se týče uplácení - já toho přítelem nejsem - odměnit zpětně, to ano, ale slibovat "úplatky" za věci, které chci, aby byly samozřejmé, tomu se snažím vyhýbat.
Jinak - taky si nemyslím, že trestat vzdor a vztekání se proutkem je to pravé ořechové. Moje holčička záchvaty vzteku - nějaké dramatické - taky nemívala, takže z praxe neznám, ale obecně si myslím, že nejlepší je dokázat důsledně to, že tím vztekající se drobeček ničeho nedosáhne. Jinak - jedná se nejspíš hlavně o divadýlko ze strany drobečka, a ono každé divadlo potřebuje své diváky, čili - doma - asi lze prostě ignorovat, nevšímat si, eventuelně odnést do pokojíčku a zavřít tam, aby svým jekem nerušil. Chápu, že na veřejnosti je to těžší, tam upřímně řečeno recept moc nemám...
Ale - ještě jeden postřeh - píšeš, Paulo, že právě křikem se dokáže ubránit svým sourozencům - možná, že tohle by mohl být začátek toho, že mu zkušenost říká, že někdy křik funguje. Ale vím, že to jsou hraběcí rady a názory, fakt nevím, jak bych obstála v praxi muset kočírovat více dětiček najednou. Zkusit změnit ten model, že když kříčí na sourozence, že dosáhne svého?
A ještě k těm bobkům - když říká, že JE malé mimino - není to nějaký pokus, jak fakt miminem zůstat...?
No, je to spíš páté přes devátě, uznávám :-) Skoro mám chuť to smazat, ale tak když už jsem to sesmolila, tak to pošlu

Dítě jsem nebil nikdy za to, že se vzteká, nebo že brečí (tady máš, abys měl proč!). Ale na druhou stranu na zadek dostaly mockrát, když jednoznačně a vopakovaně udělaly něco, vo čem moc dobře věděly, že se nesmí (sahnutí na cizí věc a její zničení např., hnusný chování vůči sobě navzájem apod.). Ani jedno moje dítě si nikdy nic nevynucovalo scénkama, do vobchodu jsem je klidně mohl brát. Nikdy jsem jim tam totiž nic nekoupil (ani rohlik na vokusování, aby se "zabavily" - brrr!), nikdy nic nedostaly jen tak (jdeme kolem sladkostí, tak se musej koupit, jdeme kolem hraček, musí se ňáká koupit) - byly ty první roky, než pobraly trochu rozum, zvyklý na to, že ňamky dostanou doma, vobčas, po normálnim jídle a že hračky se vobjevujou u příležitosti svátků, narozenin, dne dětí, vánoc a mikuláše. Takže je tak nějak nenapadlo nějak moc silně něco chtít, věděly, že stejně je to houby platný, byly jsme v tom důsledný (bohužel se pak časem naučily vymrčovat na prarodičích, který maj jinej názor a dali jim dycky, na co si ukázaly, takže bohužel jejich rozmazlení jsme nakonec stejně nezabránili Ale aspoň jsem nikdy nezažil ten hysterickej výlev v krámu. Kdyby sebou někde prásklo, dítko, asi bych ho vodtamtud vodnes pryč. Seřezat nemá cenu, myslím si. Navíc to dnes může bejt i problém. Stačilo mi jednou, baf jsem svýho neposlušnýho psa za kůži na krku (von na to dycky reaguje zavřísknutím). Hned na mě nastoupil takovej ten všeznalej vochránce fauny a flóry a byl z toho dost hustej konflikt, tohle nemám zapotřebí.

Na nočník? Prostě měly nočník k dispozici, začali jsme je nechávat nahatý bez plínek, vono to nejni nic příjemnýho, když to člověku začíná týct po noze , takže rychle pochopily, že je lepší to uděat na hrnek. Taky si tam hrály a bobek vznikl nějak mimochodem, velká pochvala a tím se to fixovalo. A hlavně: Neposlouchat takový ty nány, co každýmu vykládaj, co by v kerým věku už to jeho dítě mělo umět. Ty jsou na zabití!

i moje děti si prošly obdobím vzdoru - ale vztekání v obchodě - to jsem netolerovala taky. Vůbec se mi nelíbí "volná výchova", dítě musí mít hranice už od útlého věku a musí vědět, co je v pohodě, co už méně a co už je "za"
tato výchova se mi velmi vyplatila - už mám puberťáky a zatím jsou ok.

netoleranci a serezanim je pomerne dost velkej prostor. netolerovani se nerovna serezani, notabene nastrojem (prutem, vareckou, paskem), proboha

vůbec se tím nestresuj. Taky jsme upláceli a slibovali, syn se nejdřív naučil v létě čůrat venku na zahradě, občas tam stvořil i něco navíc a pak chodil rovnou na záchod, protože na nočník chodí malé děti. Říkal, že je jako táta...
netrap se s tím, ono ho to opravdu přejde časem... zkus mu přestat dávat plínku - když vydrží čůrání, třeba to pochopí líp... já to tak dělala u obou dětí i za cenu spousty prádla na praní - ale pochopili brzo... Do dvou let byli v pohodě... (do postele jsem dávala pro jistotu jednorázové podložky)

takže pemprsky toho nejmladšího těsně minuly. Naše dětská doktorka vždycky říkala, že kluci jsou na hygienu trochu tvrdší a že do dvou let mají na plenu nárok. Už si přesně nepamatuji detaily, ale i když jsem je na nočník učila jakmile seděli, nijak zvlášť jsem to nehrotila a pouze jásavě chválila správné výkony a bez řečí likvidovala následky nehod (pejskaři vědí - je to stejné jako u štěňat, jen ta štěňata to pochopí rychleji Vzpomínám si jen, že nejrychleji se zadařilo u nejmladšího - nikoli proto, že bychom jako rodičové už byli tak dobří, ale protože jsem v té době začala jezdit 2x týdně na rekvalifikaci, hlídal táta a ten nebyl ochoten neustále přebalovat už chodící dítě, ptát se ho zda se mu nechce atd... měli spolu lepší, chlapský program - přestavovali jsme barák - takže mu prostě žádnou plenu nedával. Robátku bylo nepříjemné, jak se počural, teklo mu to po nohách, mokré kalhoty studily... a ejhle byl plenám konec snad během týdne.

Protože to zjevně patří mně. Krakonoši, myslím si, že ačkoliv je každé dítě jiné, po druhém roce by už bez plen být mělo, nebo k tomu mílovými kroky směřovat. Vždyť ve třech letech může jít do školky, a tam už musí mít návyk chození na nočník nebo záchod pořádně upevněn. Učitelky nemají čas sledovat každé dítě, jestli se mu nechce, sledovat, jestli bylo a náskedně, když to nezvládne, tak ho umývat a převlékat. Ale tím mým názorem se nikdo řídit nemusí. Faktem je, že když jsem byla malá já, nebo moje děti, byl tlak na odbourání nošení plen daleko větší než dnes. I doktorka radila pozsazovat dítě na nočník brzy. Teď se to tak neřeší, jsou jednorázové pleny, a je to asi tak, jak píše Daniela, prostě kšeft. A když se k tomu ještě přidá pohodlnost některých maminek (teď nemyslím Paulu), dítě lítá s plinkou do třech let.

to ses teda potrefeně vozvala . Já jsem tebe fakt nemyslel. Ale jestli vopravdu děláš to, že svejm kámoškám či kámošům cpeš na potkání, co by už jejich dítě mělo dělat, tak.......... aúúúúú, to bolí!

ty ožužlaný rohlíky mi taky hodně vadí, "bezva" pocit když Ti někdo vedle tvýho nákupu vyhodí na pás oslintaný rohlík. A včera během krátké chvilky v marketu dvě větší děti i s botama! v nákupním košíku, kam se dávají potraviny. To je hrozný nešvar.

tak to jsem taky potrefená husa, nebo nána
Jestli když tu napíšu, že mý dítě chodilo v roce a půl na nočník tím někomu něco vnucuju. Taky si myslím, že když to šlo celý předchozí generace, tak není důvod - mimo ten, co píše Daniela - aby děti měly h-a mezi nohama ještě ve školce.

Necpu nikomu na potkání, co má jejich dítě dělat, nebo nedělat. Je mi celkem jedno, co dělají cizí děti. Ale když jsem tázána, řeknu svůj názor.
Svým kamarádům bych neradila. Ale vidím jisté nebezpečí, že budu radit snachám. A to bude špatné.

Nedávno jsem v parku vyslechla stížnosti mladých maminek na nedostatek peněz,nízký rodičovský příspěvek atd.Dětičky skoro tříleté s plenami si hráli spokojeně.Odvážila jsem se maminkám poradit,že by děti už nemuseli používat plenky a tím by se ušetřilo dost.Maminky
moje rady evidentně nezajímaly.Kdyby jako naše generace pleny vyvařovaly,věřím,že by dětičky dávno chodili na nočník.

píše, že Kryštof čurá do nočníku, do plínky jen kadí. Tak třeba zrovna tento úplatek pomůže. A nebo ještě trochu času, neviděla bych to tak dramaticky a doma nechala chodit bez plínky. Naší malé, když to takto doma ujede (nestalo se teda už pěkně dlouho) tak jen piští ajajaj. V létě byla i venku bez plíny, ted jak je chladno tak pro jistotu s, nechtělo by se mi ji převlíkat, i když nehod moc není, hlásí a vydrží. Tak neboj. JInak ale my používali jednorázové plínky jen těsně po narození, na cestách a ted, když se mi nevyplatí čekat několik dní se smradlavýma látkovkama v kbelíku, nž bude dost materiálu nas pračku. S těma papírákama se to možná někdy přehání, v obchodě jsem viděla kalhotky na noc pro děti do cca 50 kg (14 let).
Ten vztek Paula snad ani moc neřeší, taky mi přijde nejrozumější ignorovat, příp. odtáhnout z místa činu. Ale bít? Proč?

si myslím, v době, kdy děti nosí jednorázovky se učí na nočník komplikovaněji. Počůraná látková plena chladila a byla nepříjemná a dítě si dřív uvědomilo, že je mokré a že je to pro ně nepříjemné. Jednorázovky mají povrch takový, že někdy nejde rozeznat jestli je plena už počůraná nebo ne. Děcko je v suchu a vůbec si neuvědomuje, že je počůrané.
S vnoučkem byla taky potíž naučit ho na nočník čůrat. Ale kakání zvládl poměrně rychle. Ale chodil na velký záchod. A to se mu líbilo. Pořídili jsme malé prkýnko a takovou nízkou stoličku a chodil tam důležitě sám. Takže byly hlášky.
Myslel jsem, že to bude bobek ale bylo to jen čůrání. Nebo volal: Čekám tady až přijde bobek.
Teď je zase problémek jiný. Nechce si ten zadeček utírat. Prostě mu to moc nejde a nechce se to učit.

že sem choděj chytrý holky. Tak možná chytrý, ale vobčas unavený, no. Takže pro unavený holky:
Nána není Simona, když napíše, že její dítě v půl roce už recitovalo šejkspíra. Nána je nána, která se na pískovišti/v sámošce/na návštěvě/kdekoli začne do někoho vopírat: Jaktože vaše Verunka ještě nekaká/nerecituje/nezpívá/netančí? No to náš Pepíček, ten už tohlé dááávno umí, to už by mělo dítě jejího věku přece umět. A pak přidá několik samozřejmě dobře míněnejch rad, jak to hrozivý zpoždění ve vývoji co nejrychlejc dohnat. Ačkoli se jí na to nikdo neptal. Tak to je nána - už je to jasný? Já mam pocit, že výhle diskusi zatím nikdo nějak podstatně nenánoval, ne?

Moje holčička kakala na nočník už od 8 měsíců (vždy jsem vystihla kdy...a šup s ní na nočník.) V roce byla bez plínky. Pak se narodil kluk, děti byl 2 na vystihování nebyl čas a tak po pravdě dneska už vlastně ani nevím jak dlouho plínky měl. A Paulo ty máš děti 3! Já bych to nedramatizovala, kluk je zdá se chytrý jako opička, však on se naučí.
Co se týče vztekání. Holka se taky vztekala, poradili mi studenou vodu, tak jsem ji osprchovala ale samozdřejmě vlažnou vodou!! Pak jsem ale před ségrou dělala ramena jak to na holku zapůsobilo a doporučila ji to jako výbornou metodu a ona kluka skutečně osprchovala studenou, jenže ne panelákovou ale pravou horskou vodou. Pak měl chudák z vany dost dlouho strach (pžežil to, dneska už je to chlap jak hora dobrých 190 :-D). Doporučuju, rady ostatních brát vždycky s mírou. :-P
Ženské často přehánějí. Holka se ve škole trápila a já jak blbka říkám známé, no moc jí to nejde. A ona to můj kluk, to je suprové, výborně se učí, hraje na hudební nástroj, blablabla. Připadala jsem si vždycky jak zpráskaný pes. A najednou, kluk se vyučil čalouníkem a moje holka je na výšce. Tak si říkám, kruci, kde byla pravda. A tak mladšího teď jen chválím :-DDDDDD

...a zmínit malou losovou - akorát tentokrát to nebude na chlubení:-)) Ad řev: dokud jsem neměla děti, taktéž jsem měla nápady jako "nikdy bych nedopustila..." apod. Pravda je taková, že moje "mimi" v krámě vůbec scény nedělá, nevynucuje, chodíme nakupovat konkrétní věci podle seznamu a tak ji vždycky zaměstnám "pomocí" - podává mi nerozbitné zboží (rýže, mouka...), rohlík teda dostává, jeden do krámu na žužlání, další dva spráskne cestou domů - je žravá, vybere si jogurty a tak. Takže má určitou rozhodovací pravomoc, ale vocaď pocaď. Jelikož bydlíme na samotě u lesa, nemůžu si vynachválit nepřítomnost lákadel, ve městě běžných, u nás se hádáme max. o délku sběru kaštanů (max. hodinu:-). Na druhou stranu je hrozně uřvaná, ječí silným hlasem z různých důvodů, nebo bez jediného důvodu, a fakt, teď spec. pro Myšku - bití a sprcha je JEDINÝ prostředek, který je neúčinný, kdykoliv je použit. Doma ji musím nechat vyřvat, mezi lidmi ji můžu pouze odnést. Bylo mi řečeno, že u temperamentních Lvů je to zcela normální - no, na ty horoskopičiny moc nevěřím, ale budiž. Určitě jsem vám psala taky o odpoledním usnutí a následném probuzení s řevem, kdy je úplně mimo sebe, všechny odstrkuje a je k neutišení - prostě noční můra odpoledne. No kdo nezažil, nepochopí. Kdo zažil, nezapomene. Ad nočník: princezna byla ohledně nočníku neprůstřelná. Vždycky se do něj tak maximálně uprdla. Seděla tam celé hodiny, hrála si, kreslila, a nic. Pak zas bylo období, kdy tam vydržela maximálně pět vteřin, hned vstávala, při pokusu o udržení řev. Pozitivní motivace, vysápnutí vhodné chvíle - nic se nedařilo, kadila někdy ráno, někdy odpoledne... Nechala jsem ji do dvou let a dvou měsíců, byly jsme na chatě (v říjnu), a jednoho dne jsem spartánsky vyhlásila - tak a konec srandy s pozitivní motivací - a vod teďka všecko do nočníku! Když se podělala, seřvala jsem ji a vymáchala v zimě venku zadek v sudu pod okapem. Řvala, při každém prohřešku se držela futer, věděla, co ji čeká, ale bylo to silnější než ona. Už jsem to vzdávala, i moje máma, jinak hrozně zásadová, se za ni přimlouvala. Nechala jsem ji tak dva dny. A světe div se - za ty dva dny si sama začala o nočník žádat, od té chvíle chodila a chodí dodnes bez chybičky, a dokonce udrží moč celou noc - nikdy se nebudí a necourá čůrat. Já vím, ochránci bezbrannejch by mě asi utloukli čepicemi, ale já si za tím stojím - chtělo to ten šok, s pozitivní motivací by dělala do plen ještě teď, možná by řešila pleny ještě v osmé třídě!!!

Paula:

Kryštof má úžasnou slovní zásobu, je skvělé dítě na hlídání, dokáže se sám zabavit, je vcelku nenáročný na jídlo a pěkně spí...Čůrá už spolehlivě na záchod

nádhera, co víc po 3letém chlapíkovi chtít? kdyby měl umět říct si o záchod i na bobky, tak bych měla komplex, že ve svém věku neumím čínsky

směje se, nebo mi přitakává, že je fakt hrozný a fakt ještě malé mimino a pak mi na závěr řekne, že se kaká do plínky a ne na hrníček a že on vůbec není velký chlap, ale malé mimino.

no vida, má smysl pro humor:-) ani zpomalenej, ani tupej, naopak, velice vychytrale trénuje okecávací taktiku na ženský, a máma a bobky jsou holt po ruce:-)

klasicky lehl na zem a začal se vztekat. Vydržel to naštěstí jen chvilku a vzhledem k tomu, že to nezabralo, zkusil to jinak

úplně normální v jeho věku, hlavní je že to nezabralo, to je docela výchovný úspěch, evidentně už ví, že nemá cenu to dlouho zkoušet vztekem.
A že to pak zkusil prosíkem a psíma očima a uspěl? No, a která z nás nikdy nehodila psí oči a prosík, aby dostala něco, co chtěla? :-) Je to jen člověk, navíc malej.
A kombajn nedostal, má ho jako motivaci doma uložený. To je na malého člověka důsledné výchovy tak akorát. Které z nás bylo kdy řečeno "ok, tak si ten kostým/sporák/auťák kup hned, ale zavřeme ho do garáže a dostaneš ho až po 3 skvělých nocích/svíčkových/upletených fuseklích"...?
Vztek ho přešel, kombajn čeká doma na bobek nebo na Ježíška. Perfektní.

Myška:

je vztekání Kryštofa s prásknutím sebe sama o zem. Tak toto bych u svého dítěte nesnesla a vyhnala bych to z něj velice brzy.

a jak? ztřískat na místě? tím se zlomí, ale nevychová. Politím?? to jistě nebylo myšleno vážně.
Tak co udělá zkušená kynoložka Myška, když se štěně začne vztekat a samo přestane, poté co zjistí, že ničeho nedosáhlo? Jak to zařídí, aby se to příště neopakovalo? Preventivní výprask? Domluva? a když nedodrží dohodu, vztekne se, přestane, tak výprask?

A moje zkušenosti? Různé, podobně jako Pavka. Holčička skvěle brzy mluvila, zpívala, recitovala, vyměšovala na určená místa atd., ohromovala cizí lidi srozumitelnou plynulou řečí ve 2 letech. Nabyli jsme dojmu, že nám roste génius a šoupli ji do školy v nekratším možném termínu, navzdory doporučení učitelek z MŠ, že je sice velice chytrá a šikovná, ale malá, dětská, potřebuje si hrát. Hnedle nás to podceňování naší báječné dcery urazilo. No a v její první třídě jsem byla ráda, že jsem na mateřské s dalším dítětem, protože jsem ji mohla brát ze školy hned po obědě, nechat odpočinout a během odpoledního spánku mladšího jsem se s ní připravovala, učila. Současně měla štěstí na báječnou učitelku, která děti chápala a výuku v lavicích střídala s výukou venku a výuku hrou na koberci za lavicemi. Děti si z domova mohly donést a trvale ve třídě mít svůj polštářek a hračku. Ohromná ženská. Jen díky tomu všemu dcera zvládla první třídu a během ní dozrát, dorůst a zvyknout na jiný režim. Základku zvládla v pohodě, bez pomoci s jedničkama dvojkama. Na střední udeřila puberta, takže jsem byla ráda, že odmaturovala, po maturitě šla na jazykovku. Udělala si pet, fce z angliny, studuje vysokou, od 18 řídí auto 5 let bez nehody, ve firmě za mne oběhne úřady, má dispoziční práva k účtům a generální plné moci pro všechny případy.
Její bratr do 3 let skoro nemluvil, až moje máma začala mít obavy, že je retardovaný:-) vystačil si s ukázováním a pazvuky, pak se rozmluvil se ze dne na den a byl k nezastavení. Plenky měl taky déle -jen látkové, a když jsme mu je sebrali, často jsme převlékali kalhoty. Poučeni zkušenostmi a s přihlédnutím k jeho vývoji do tří let jsme ho dali do školy o rok později, navzdory doporučením učitelek z MŠ ;-) a celou ZŠ vyslechli na rodičáku vždy totéž - nadprůměrně chytrý, sem nepatří, všechno zvládne jako první a pak se nudí, třídní šašek, ale milej chytrej vtipnej,tak mu to tolerujeme. Má řidičák, chodí na gympl, v prváku hnedle vyletěl, protože tam nevystačil s tím, s čím prošel celou základku. Než šel na gympl, naučil se pomocí počítače a internetu - chatováním, hraním her atd. sám anglicky tak, že ho učitelka na gymplu zařadila do pokročilé poloviny. Má řidičák, je introvert, zásadový, dominantní, velice citlivý a empatický kluk. Z okolí mi chodí hlášky jak je inteligentní, okouzlující a celkově záviděníhodný syn. Pomáhá bez vyzvání, nehraje si na frajera, ohleduplnej...atd. atd. Doma bych ho občas vystřelila na Mars a výrazy, kterými častuje sourozence, jsou nepublikovatelné. Počítačový samouk, od asi 12 se účastní různých soutěží a slušně se umisťuje. Příkladně se stará o psy, dělá cosi jako trvalou brigádu a financuje si z toho cestování po Evropě, část výdělku jde do domácí kasy, protože mu s tím vedlejšákem pomáhal a pořád trochu pomáhá otec. Když má vynést netříděné odpadky, remcá občas tak, že bych ho kopla do holeně. Přitom pečlivě třídí domácí odpad do příslušných nádob a jejich obsah vynáší pravidelně bez násilí. Lež je pod jeho úroveň, lži druhých ho zklamou, protože lhát je podle něj zbytečné, hloupé. Nikomu nic nevnucuje, vysvětluje jen na požádání, vychovává i dospělé svým přístupem, chováním. Stejně jako jeho sestra. Přitom jsou každý úplně jiný. Když je třeba, semknou se a spolupracují spolu i s námi, bez řečí a vysvětlování. Když je zle, umí zabrat, pomoct, uskromnit se, rozdat se.

A tak nevím, jak se na synovi odrazila ta příhoda v hračkářství? Je proto tak fajn, nebo je proto tak strašnej? Když mu byly tři, šli jsme s ním hrdě koupit jeho vytouženou tříkolku, přesně v té vysněné barevné kombinaci. Prodavačka ji dovezla a my se tetelili očekáváním radostného úsměvu, jásotu...prdlajs. Spustil se řev a Néééé, nechciiiii...nééééé....áááááá... Důvod řevu neznámý. Princátko se prostě rozhodlo zase jednou odmítnout něco rodičovského a zrovna se trefilo do vysněné tříkolky. Takže jsme řvoucí pachole popadli a odtáhli pryč.
Bohužel jsem napotvoru zapomněla kropáč se studenou vodou doma, abych ho na místě výchovně polila:-) možná by pak ale museli polejvat i prodavačku...
Bití se u nás nějak nepěstovalo. Třepanec na zadek nebo přes ruku ano, ale oni nějak neubližovali druhým, nebrali si co jim nepatřilo, v naprosté většině případů stačilo vysvětlit co se nemá a hlavně proč se to nemá, komu to ublíží, uškodí. Úlety byly na obou stranách. O dceru jsem jednou, to jí bylo asi 13? už nevím...přerazila vařečku. Nebyla na zahradě ve stanu, ale odjela s tlupou někam pařit. Strachy jsem ji málem přizabila. Dneska se tomu smějeme. Nebo když nám vyprávěli, jak vyváděli s kamarády doma tak, že museli přemalovat kuchyň, kterou jsme nedávno vymalovali. Největší srandu měli z toho, že jsme nic nepoznali :-)
Brzké/pozdní mluvení, žádné/časté vztekání, bez plen/pleny - všechno jedno.

Já ještě po dočtení ostatních příspěvků - kdybyste to viděli, já jsem fakt zkusila všechno. To ranní vysazování, fest věnování, jak píše Daniela, to jsem nedělala týden, to byly celé týdny, v pomočenejch kalhotách jsem ji nechávala chodit, to jí vůbec nevadilo, když lítala nahatá po zahradě, tak prosím jednou přišla s hounem v holínce a eště se tomu divila, no nezabili byste ji?? To je, Paulo, Kryštof ještě úplně zlatej!!! Kdyby ta moje vobluda nerecitovala ve dvou letech toho šejkspíra, tak si fakt myslím, že je to nějakej blbeček....

Tak jen pár postřehů, protože radu nějak nemám...

Myško, zatím jsem se s tím tvým názorem (to by se u mého dítěte, potažmo to by se mi stát nemohlo, to bych nedopustila) setkala jen u žen bezdětných... protože právě ty dětné (hlavně ale ty, co nezapomněly, co všechno jejich děti dělaly a nedělaly a časem si je nezidealizovaly) velmi rády připustí, že předtím si to myslely a skutečnost je vyvedla z omylu...

Paulo, mám tři děti (ostatně jako ty) a každé je naprosto jiné v tom, do kdy a jak se naučilo od plenek a i vše ostatní... takže snad bych jen dodala, že Kryštůfka rozhodně proutkem nešlehej a vodou nepolévej, on se ten úspěch jednou dostaví...

Taky nám nedávno pominulo období, kdy každičký pokus o posazení na nočník vyvolal naprostou nespolupráci, někdy i křik... a to je Gabča velmi chytré, pozorné, trpělivé a spolupracující dítě... mluví jako děti nejméně o rok starší, umí básničky, písničky, říkadla, spočítá veci do tří a prsty na rukou do pěti, ale teprve po dvou letech začala dobrovolně sedat na nočník a něco do něj dělat... dřív ani ránu... zatímco Lucinka byla bez plen už po roce a malý Tomík pro změnu někdy ve dvou a půl... dle paní doktorky to prostě klukům trvá déle, protože jsou líní a prostě nechtějí... takže já věřím, že na pleny (stejně jako i jinde v životě) musí být ten správný čas... a pak je to jen otázka chvilky a najednou to jde skoro samo od sebe...

No a Krakonoš a bb jako obvykle parádní komentáře... co víc dodat?

že jeho dítě sebou práskne na zem a dělá cirkus, když nedostane to, co chtělo. Podle mne to prostě není normální, a je třeba s tím něco udělat. Nějaké přemlouvání a chlácholení je na nic. Čekání až to samo přejde, taky. Aspoň pro mne. Kluci už jsou dospělí, a i když se doma občas vztekávali, TOHLE by si nikdy nedovolili.

Kryštofovi jsou 3 roky (dle bb2)? Chodí tedy do školky? A neudrží stolici? To ho učitelky ve školce přebalují?

diskuzi jsem nečetla, já nějak nemám nervy na to číst rady kterak se děti mají švihat prutama a házet do ledový vody...takže jsem to po asi druhém příspěvku vzdala. Ale to co popisuješ jsme v bledě modrým řešili se synem, taky chodil vesele čůrat do záchodu, ale bobky odmítal. Bohužel to došlo až tak daleko, že si díky našemu tlaku vypěstoval klasickou psychogenní zácpu a nešlo to už pak vůbec nikde. Co zabralo byla překvapivě akce solo otec-syn, pokecali spolu a tatínek ho nějak naučil na tom nočníku sedět a tlačit. To co já jsem zkoušela měsíce, oni zvládli během čtvrt hodiny.

A celkově tu obsesi s dětským vylučováním nějak nechápu...zažila jsem mou vlastní matku, která je jinak tvor celkem inteligentní a normální, jak hystericky ječela na adresu mého syna, který si počkal s výše popisovaným kálením až na dobu kdy byl zralý, že z něj bude dement, že neumím vychovávat děti a kdesi cosi. Nevěřícně jsem na ní zírala, dodnes nechápu kde se tahle posedlost dětskýma exkrementama u babiček bere. Na světě jsou přece mnohem zajímavější věci k řešení než plenky a nočníky.
...a pro rýpaly, žádné huggies nebo papmers, ani jiné plenkové lobby nepodporuju, plenky používám látkové. A syn, překvapení veliké, už chodí do školy a pleny nemá. Dement z něj nakonec není

třeba mě by to nevadilo - a proč taky? Každé dítě je jiné, a stejně tak je jiné ve svých projevech a tohle "vztekání" u někoho prostě má tyhle projevy, jako u jiného jen to, že si dítě dupne nožkou nebo uhodí pěstí...
Jo, kdybych chtěla, tak bych mohla taky napsat, že mé dítě to nedělá a že bych to taky nikdy nedopustila... ale třeba Gabčulka to nedělá hlavně proto, že je od samého narození takový kliďas, pohodář a když se vztekne, tak prostě jen zakřičí a vzápětí je z ní zase sluníčko... Prostě každé dítě je jiné... a některé maminky mají navíc i štěstí, že mají dítě klidnější povahou... všimla sis třeba i různých projevů vzteku mezi dospělými? Někdo v tu chvíli vypadá, že by ani do vraždy neměl daleko a jiný si jen povzdechne a nedá najevo ani mrknutí... a tak to bude i u dětí... na někoho platí jen přísný pohled, na někoho zahrození a na jiného neplatí nic... a navíc chtít po dvou a půl ročním dítěti, aby se naučilo ovládat je stejně ještě brzo... o rok později už to bude taky něco jiného...
Ovšem, co mi vadí daleko víc, jsou některé ty chytré a starostlivé ženské, co když uvidí plačící dítě, tak mají pocit kázat, radit, případně chtít dítě odvést a nebo vystrašit...
Když si jednou Gabčulka zapletla prstík v nákupním vozíku do toho uvazovacího řetázku a nemohla s ním najednou hnout, tak se lekla a zabrečela... prstík jsme vysvobodili, malou jsem si vzala a uklidnila, celé to trvalo snad minutu, dvě, tak i v tu chvíli se našla jedna zasloužilá matka, co mi ji začala tahat za ruku s tím, že co to je prý za křik, to se nedělá, já si tě vezmu a naučím tě poslouchat maminku... samozřejmě, že jsem ji za její snahu nepochválila, a manžel taky ne...

A já nemám ráda ještě další situace s dětmi - jdu se psem buď na vodítku nebo na volno, to je fuk, proti nám nebo kolem nás maminka nebo babička s dítětem. Dítě vypadá v pohodě, možná by si psa rádo pohladilo. Ale dospělý doprovod (u chlapů se to stává zřídka, ale výjimky existují) buď táhne dítě pryč s tím, aby se dítě ke psovi nepřibližovalo, nebo ho kousne, nebo mu řekne: "podívej na toho psa, když budeš zlobit, pokouše tě". Obé ihned vyvracím, a nabízím dítěti pohlazení psa. Zdůrazním, že je pes hodný, ale pokud si ho chce dítě pohladit, musí se vždy napřed zeptat majitele.
Druhá situace je nebezpečnější a děje se, pokud je dětí pohromadě více - zničehonic se skupina dětí rozběhne ke psovi ve snaze si ho pohladit, aniž by se mne napřed děti zeptaly. Není to příjemná situace, protože člověk nikdy neví, jak to pes vyhodnotí. Naštěstí vždy správně, ale tyto děti vždy poučím, že to takto nelze, a řeknu jak mají příště postupovat. Mého psa si vždycky mohly děti hladit, není vůči dětem agresivní (a nikdy jsem psa agresivního k dětem neměla,ale je třeba tomu dát nějaký řád. Ne každý pes má s dětmi dobré zkušenosti.

tu situaci, kdy se dítě vzteky rozbrečí, nebo rozkřičí, dupe a někdy sebou švihne na zem.

Zbít? Polít? nebo jak bys tomu zabránila, aby se to stalo? Odpověď "to bych nestrpěla" je totiž k ničemu. Moje dcera takové scény nedělala nikdy, ale neprezentuju to jako svou zásluhu, je za tím její báječná slunná povaha.
Syn byl tvrdohlavý, paličatý, scény se téměř nekonaly, ale opět - ne proto, že bychom ho preventivně ztloukli, zastrašili, nebo mu pohrozili konví ledové vody. My jsme se snažili vychytávat to dopředu tak, aby k něčemu takovému nedošlo. Však od toho jsou rodiče, aby se dítěti věnovali a ten rok dva, co měl období vzdoru, prostě k dětství patří.
Kdybychom trvali na tom, že bude stejný jako sestra, určitě bychom to dokázali zlomit, o tom nepochybuju. Ale proč, pro naši pohodlnost? Udržet kázeň ve strachu z trestu je velice, velice snadné.
Nikdy, ani na okamžik, jsme nelitovali toho, že jsme k dětem přistupovali individuálně a že jsme s nimi o všem diskutovali, vysvětlovali do aleluja. Jasně, že občas dostali na zadek, ale jako trest poté, co udělali něco špatného přes všechno předchozí vysvětlování proč je to špatné a proč se to nedělá. I bez výprasků a výkřiků typu "tohle moje děti dělat nebudou" vyrostli oba v normální lidi a od okolí sklízíme pochvaly, jak máme dobře vychované potomstvo.

Věříme tomu, že péčí, láskou, pochopením a tolerancí se vychovává lépe. I naši zvířecí nalezenci, bulteriér, pitbul, odchycení policií, protože se jich lidé báli, jsou hodní, návštěvy vítají, nikoho nekousli, u veterináře absolvují i velice nepříjemné procedury bez náhubků.
Přece nemůžeme být na děti tvrdší než na psy:-)

Jo, jeden rozkousal dveře, když jsme ještě bydleli v bytě. Ale nebyl potrestán, protože jsme zjistili, že soused, nepracující povaleč, který na psa několikrát zaútočil s klackem, když ho venčila dcera, s chutí chodí za dveře psa dráždit. Dělal to když jsme nebyli nikdo doma, což poznal podle toho, že před domem nebyla auta. Pes se mohl samozřejmě zbláznit a odnesly to dveře. Jo, mohli jsme ho pokaždé zbít nebo polít, ale to se nám nechtělo.
Tak jsme dveře potáhli speciálním materiálem z pryskyřice, po kterém kloužou zuby i drápy. A jednou jsem zůstala doma a auto v garáži a čekala jsem. Psovi jsem dala kšíry a krátký řemen. Když začal cirkus, chytila jsem řemen a prudce otevřela dveře. Pes vyletěl jak šipka chlap se hnedle přerazil na schodech, jak zdrhal. Nezapomenu na ten úplně bílý obličej a vyděšený pohled :-)) Jeho paní jsem pak řekla, aby pánovi vyřídila, že to bereme jako pokus o vloupání do bytu, a proto pes příště na řemenu nebude. Od té doby byl pokoj, tedy pokud jde o dráždění psa. Jinak zlobil dál, dokonce i když byl polit vodou z kýble, tak musel nakonec dostat výprask a po čase se odstěhoval.

Takovejma středověkejma metodama jste vychovávali souseda? Bez lásky, tolerance a vysvětlování? Že se nestydíte!

Jestliže sebou dítě flákne v hračkářství o zem, zřejmě to není poprvé, a zřejmě to jeho vztekání mělo nějakou gradaci. A pokud se to vztekání zachytí už v počátcích, dítěti se dá důrazně najevo, že takhle ne (ne bitím, ale taky ne ignorováním), tak snad k takovému cirkusu nemusí dojít. Jak jsem psala, i můj mladší měl období, kdy se vztekával. U nás to probíhalo doma. Někdy dostal takový amok, že jsem párkrát použila proutek, a jednou jsem ho oblečeného strčila pod studenou sprchu. Šok ho vyvedl z konceptu a bylo po vzteku. Jo, a vody ani vany se pak nebál . Kdybych jeho vztek ingnorovala, mohlo to jednou taky vygradovat třeba v samošce u čokolád, či čehokoliv jiného, co by chtěl. No a přesto, nebo právě proto z něj vyrostl zcela normální člověk, který ví co chce, pracuje, a ve svých dvaceti se stará o svou rodinu (přítelkyně s dítětem), se kterou dosud neměl možnost bydlet, což se řeší a do Vánoc budou ve své garsonce.
Když už jsi použila příklad psů, tak štěně taky nenecháš dělat to, co nechceš, ale buď se snažíš odvést jeho pozornost žádoucím směrem, a když to nejde, zakročíš. A pokud se nehodlá vzdát své činnosti, nereaguje na tvůj zvýšený hlas, potrestáš ho tak aby tomu rozumělo, tedy zatřepeš za kůži na krku, nebo ho klepneš po čenichu, podle toho, co nežádoucího dělá. Ale v žádném případě ho nebudeš ignorovat, a nenecháš ho dělat, to, co nechceš.
Mimochodem, když se do sebe pustí dva psi, a není možné je jinak roztrhnout, je výhodné použít hadici a postříkat je studenou vodou.

já svým dětem NIKDY nedovolila přibližovat se k cizím psům, protože nikdy nemůžeš vědět, co to je za psa a jak ho má majtel zvládnutého.

Paulo doporučuji knížky Deník špatné matky a Deník nemožné matky. :-)
Vtipné repliky, odkazy a citáty inspirují generaci mladých žen po celém světě. Deník psaný s humorem a nadsázkou neodsuzuje poslání matky, ale v žádném případě je nepovyšuje nad smysl života. Přečtěte si Deník špatné matky a uvěřte - konečně - že jste Normální.

nic proti tvým výchovným metodám co se psů týče, ale mně vždycky přijde trochu ulítlé až úchylné když lidi přirovnávají výchovu dětí k výcviku psů. Samozřejmě, podobnosti se najdou, ale ty bych asi našla u chování a vychovávaní každého mláděte. Já osobně teda metody na psy uplatňuju na ně a k dětem se chovám jako k dětem.
Vypadá to, že ti dítě co sebou šlehne o zem u regálu čokoládou připadá jako vrchol nevychovanosti a že je to totální tragedie...co je na té situaci tak příšerného? No tak sebou šlehne, není to konec světa. Mě osobně tyhle situace spíš rozesmějou než že bych z toho šílela a trestala hlava nehlava. Když už se stane a nepodaří se mi téhle situaci předejít (unavené, hladové děti se vztekají tak o sto procent častěji než najedené a odpočinuté...), tak to řeším pokud možno s klidem - řeknu jim že vím co po mě chtějí, takže v tomhle konkrétním případě řeknu, "aha, ty chceš čokoládu a kvůli tomu řveš", to často pomůže je trochu zklidnit, protože ten vztekot může pramenit z frustrace že jim nikdo nerozumí. No a když se nezklidní, tak je odnesu do bezpečné vzdálenosti od regálu, zaplatím a jdeme (třeba s dítětem na rameni nebo pod paží). A fakt je, že na každé dítě působí něco jiného, na mého syna působila vytrvalost, špunty do uší a trpělivost, na dceru působí empatie a laskavost, když se rozzuřím já, ona ječí o to víc a jak se bude chovat potomek číslo tři nevím, ta zatím řve jen když má hlad.

ale problem bude castecne i jinde. Drive se deti opravdu soustavne nutily na nocnik i tim, ze se tam posazovaly sotva sedely no a tim si na to driv zvykly. Ted uz se tolik nenuti a na tom nevidim zase tak nic spatneho.

Daleko podstatnejsi duvod, proc se detem driv "chtelo" na nocnik a ted ne, je ten, ze hadrove plinky pocurane studi, kdezto papirove krasne hreji. Tak asi tak. Kdybych na to mela cas a podporu u manzela, tak budu prat a vyvaret hadrove plinky, aby to dceri vadilo. No ale ted uz jsou ji dva a kadi spolehlive na zachod, jenom tomu curani trochu vzdoruje. Obcas se necha premluvit, ale vetsinou je to do plinky.

Zrovna dnes rano jsem ji nabizela krasne spodni kalhotky s jeji oblibenou Dorou (postavicka s televize). Jenze jsem si na to vzpomnela, kdyz uz mela nasazenou plinku a mala se zacala vztekat a trochu plakat, ze chce plinku a kalhotky ne. Myslim si, ze kdybych to na ni pri placi nasilim narvala, tak bych mozna momentalne zvitezila, ale urcite bych ji vybudovala ke kalhotkam odpor a vlastne bych si to uceni na nocnik prodlouzila.

Jinak Paulo, jak vidis, my mame opacny problem. No a malou jsme zacali od zacatku dusledne uplacet malym kouskem cokolady. Jindy cokoladu nedostane, jenom kdyz udela naloz do nocniku (ted jiz na zachod). Takze se snazi. Ted uz ji to v plince, myslim, i vadi, tak si vzdycky rekne. Je to takhle uz od roku a pul s tim kadenim, ale curani holt jeste nejde.

A uprimne receno, je mi jedno, co si o tom kdo mysli. Ja se ridim citem, nelamu nic pres kolenu, pouze nekonecne chvalim, motivuju, podporuju a nabizim. Zastrasovat, nadavat, nebo dokonce rezat, kvuli tomuhle ale v zadnem pripade nebudu. Ono v tech dvou letech, v obdobi vzdoru tohle pusobi presne opacne, jak taky Paula popisuje. Diteti je to suma fuk, ze je mimino, ono jeste klidne rekne, ze neni velke, ze je mimino a tudiz chce plinky.

No, my jsme tady v USA stejne vyjimkou, tady nosi deti plinky nekdy i do ctyr a i kdyz mi to osobne prijde hruza mit ve ctyrech letech plinky, tak je mi stejne do toho houby, kdyz tomu cizimu diteti tu prcinu neutiram.

D´Artagnan cve čtyřech měxících sedět, takže jsme s nočníčkem začali fakt brzo. Jediný výsledek byl ten, že byl chlapec o plínkách do tří let. Když se narodil jeho bratr, který do roka a půl nechodil, tak jsem po těch nervech s irkem, nějaké učení a nočník vzdala, s tím, že až bude plnoletej, tak, že mu vysvětlímk čemu je záchod. No...a v deseti měsících byl bez plínek. Dávala jsem mu je jen "pro sichr" na oc. Takže frustrované matky..nenecht se zblbnout!!!! ítě začne chodit na nočník, potažmo na záchod - až bude chtít ono samo - a vězte, že vy a vaše výchova jste to poslední, na čem v takovém případě zálež

A věz, že to, že nenastala, není jen a pouze důsledek tvé správné výchovy v podobě proutku a studené sprchy :-) Moje děti sebou taky nikdy v hračkářství ani jinde na zem nešvihly, ale kdyby švihly, tak vím, že by to nebylo proto, že jsou špatně vychovaní, zlí, schválně provokující a hranice zkoušející spratci. Brala bych to tak, že jim něco přelitlo přes nos. Proto bych je ani neseřezala, ani nepolila.
Ty jsi možná jako dospělá nikdy neměla záchvat vzteku, zlosti, plačtivosti, mrzutosti...nebo jakékoli jiné osti.
Já jo. A kdyby mne někdo za to seřezal, tak bych se vztekla nebo rozbrečela ještě víc. Určitě by to nijak nepomohlo tomu, abych příště měla slunnou vstřícnou náladu jen proto, že mne minule polili vodou.
Občas se mi do něčeho opravdu hodně nechce. A tak si slíbím, že když se překonám, tak se pak odměním, protože jsem šikovná hodná holka a zasloužím si to. Když absolvuji dlouho odkládané úřední jednání, dám si pak klidně po něm hodku dvě volna a pocourám se dopoledním podzimním městem, posedím v oblíbené kavárně a čtu si. To si naplánuju dopředu a jdu na to jednání (kontrolu...) s tím, že za hodinu dvě to mám za sebou a budu se mít fajn.
Ty jsi možná na sebe přísná vždy, zásadová vždy, pečlivá vždy, pilná vždy, hodná a laskavá vždy. Já ne. Tak nemůžu ani po mrněti 2-3letém chtít, aby bylo. I ten malej člověk má nárok.

Tak jako štěně. I u mladých psů bereme v úvahu pubertu a máme za normální, že se chovají jinak než postarší uvážlivá fena. Taky bereme v úvahu individualitu psa. Každý pes je jiný a co by jednoho srovnalo, to druhého strhne a zlomí.
Proč to zkušená kynoložka nechápe u dětí? :-)

Já přece neříkám, a neříkal to tu NIKDO, že je třeba dětem všechno povolit, nechat je dělat si co chtějí a nedat jim nijak najevo nesouhlas.
Ale jak psala myslím Mura už nahoře, mezi důrazným nesouhlasem a politím vodou nebo zřezáním je velký prostor. A i důrazný nesouhlas se občas mine účinkem.

voda a vejprask přišly na řadu až po dlooooouhém období vysvětlování, tolerance a snahy o pochopení.
Když to tak vidím zpětně, až moc dlouhém :-)) ale co už, hlavně že se bližní náš odstěhoval :-))

prý jsem se dost dlouho pomočovala v noci, říkala mamka. Byla z toho taky špatná, protože starší naopak. Babička, její mamka, jí říkala, až mě nechá být, že mám tvrdé spaní a každé dítě je jiné. Ale mamce to prý nedalo a řešila to u doktorky. A ta jí řekla prý totéž. Ať nesrovnává ani jedno dítě s druhým, každé je jiné. Že ať si vzpomene, jak jsem pěkně jedla a spala a jak byla ráda, že se vyspí a u jídla není cirkus jako se starší. No a s nočním čůráním to bylo naopak. Do 4 let se prý nemá dělat drama z denního počůrání, do 6 let z nočního - pokud to není soustavně. Taky mámě prý poradila hlídat mi pitný režim. Že pokud piju málo přes den, můžu pak večer mít žízeň a pít víc a k tomu pevné spaní v noci a následky se dostaví. Za mého dětství se pitný režim moc neřešil a mamka si prý uvědomila, že odpoledne mě hlídá babička nebo sestra, jsme pořád venku, nějaké pitíčko sebou se moc nepěstovalo. A večer doma jsem pak vypila rybník.

Evidentně se to srovnalo, protože si na to nepamatuju a na školu v přírodě v 1.třídě jsem jela bez plen a další mne, doufám, čekají až po 80tce.

Že, Giussi...
Příměr se psy použila první bb2, já se jen přizpůsobila, Aknelo.

Aknelo, máš docela pravdu, bytostně nesnáším, když cizí děcko takhle cvičí své rodiče v obchodě, venku, kdekoliv. Nevěřím, že s tím rodiče nemohou nic dělat. Je věcí výchovy, co necháme své děti dělat.

Co se týká chození na záchod nebo nočník, tedy udržení moči a stolice, napsala jsem to už, ale ještě jednou - dítě, které jde do školky, tedy ve třech letech, by se nemělo ani počurávat, ani pokakávat. Je rozdíl, mezi tím, když to OBČAS uteče, dítě je tak zabrané do hry, že "nemá čas" si říct nebo samo jít na hrnec nebo záchod, nebo má tvrdé spaní, a mezi tím, když si neřekne NIKDY, a klidně kadí do plenky.

Ale to jsou názory dnes nemoderní, protože "znásilňují" individualitu dítěte

No to jsem ráda, že jsme dospěli k plodnému závěru - jediný problém máš vlastně ty, nikomu jinému (včetně rodičů) vztekající se děti nevadí, jen ty to bytostně nesnášíš. Tak jak z toho ven ti neporadím, ale doporučila bych nějaký kurz tolerance, placatku do kabelky když jdeš nakupovat a nebrat si to tak k srdci...zbytečně si krátíš život kvůli věcem se kterýma stejně nic neuděláš a do kterých ti v podstatě nic není. Jen bych tě nechtěla mít za tchýni, nic ve zlým.

Ale to jsou názory dnes nemoderní, protože "znásilňují" individualitu dítěte

zajímavé je, že tuhle myšlenku slyším, resp. čtu až od tebe. Nikdo z těch, kdo jsou pro výchovu důslednou bez polívání vodou a kdo uznávají, že dítě, vztekající se v obchodě, může mít prostě jen záchvat vzdoru, nic takového o znásilňování individuality dítěte neříká.

A pořád ještě jsem od tebe neslyšela, co bys dělala, kdyby tvůj syn, vnuk, ve 2-3 letech začal vztekle nebo lítostivě brečet, křičet, dupat nožkou a poprvé to předvedl v obchodě.

Ono totiž vůbec není jisté, že když vidíš nějaké vztekající se dítě někde na veřejnosti, že to dělá pravidelně a je to jeho běžná reakce na odmítnutí rodičů koupit mu něco.

Celkem často, min. 1x týdně vysedávám ve všední den v nějaké denní kavárně, kde bývá dost maminek s malými dětmi. Čas od času se tam nějaké mrně rozparádí, ale ještě jsem nezažila maminku, která by to ignorovala coby běžnou a schvalovanou reakci. Všechny byly trochu v rozpacích, trochu mrzuté, více či méně důrazně napomínaly dítě, ani u jednoho to nepomohlo, co jsem zatím viděla, a vždycky, ale opravdu vždycky, to končí tak, že dítě vyvedou ven a buĎ se vrátí nebo ne.

I "za mých maminkovských let", když byly moje děti malé, bylo dost dětí, které měly občas takové záchvaty a ne vždycky maminky reagovaly takhle. Často děti dostaly na zadek a vždycky následoval větší řev, nikdy děti nepřestaly. Jedna z mých kamarádek se naopak vždycky rozesmála a "napomínala" dcerku s úsměvem a milým hlasem "ale Šárinko, copak to děláš, to nemůžeš". Její dcera vyváděla občas psí kusy, lezla po stoupačkách od topení, vyčůrala se před návštěvou do kuchyŇského dřezu apod.
Měla jsem intenzivní pocit, že malá přímo volá po usměrnění, že zkouší a provokuje a doslova čeká na to, až ji máma srovná do latě. Byla jsem na mrtvici, když jsem to viděla a říkala si to, co si říkáš ty, Myško, když vidíš pouhé vztekání - že to bych nestrpěla. Protože to nebyla obyčejná zlost, mrzutost, paličatost, ale provokace.
I prarodiče holčičky byli na mrtvici a přestože jsou to mírní lidé, chtěli aby maminka zakročila důrazněji. Nestalo se. No, a z holčičky vyrostla slušná hodná pracovitá mladá dáma. Mám ji ráda, asi nejen já, má spoustu přátel, je to fajn slečna a má i pěkný vztah ke zvířatům, ačkoli k tomu od mala vůbec nebyla vedena.
Vzpomínám taky na adoptivní syny Terezy Boučkové, jak o nich napsala Rok kohouta. Výchova nevýchova, vše marno.

s těma látkovýma plenkama to taky nemusí být zaručená metoda na nočníkování. Já používám s dětma jenom látkové, papírovky jen když jedeme někam kde se nemůže prát a že by to nějak extra uspíšilo chození na záchod, to ne. Spíš mi připadá, že tím jak jsou zvyklé být v mokru, jsou i víc otrlé a nevadí jim to tuplem.

takže odnaučování z plínek mám v čerstvé paměti. Výsledky se dostavily, od léta má plínu jen na spaní, ale zadarmo to nebylo. Mám ve svém okolí několik maminek se stejným problémem jako má Paula.
Zkus z toho přestat dělat problém. Už to někdo napsal. Za sebemenší povedený pokus chválit, neúspěchy přecházet. (Já vím, zas ta přitroublá pozitivní motivace) Žádný humbuk, pohromu zlikvidovat, a juniorovi oznámit, že jsem smutná (nebo tak podobně, určitě víš, co na něj zabere, ale neútočit na něj, vztáhnout to na sebe). Rozhodně z toho ale nedělat legraci. Ono když to přestane být "živé" téma - ať už pozitivní nebo negativní, přestane to pro něj být zajímavé a vlastně nebude důvod to dělat do plíny. Kde není obecenstvo... Nevím, jestli to píšu srozumitelně.
Druhá varianta je tatínkovská, taky už tu zazněla, a pokud vím, tak Paula tuto možnost nemá. Možná dědeček... ono to vysvětlení od chlapa má úplně jinou váhu, věřím, že by stačil týden bez maminky.
Jinak jsem tak soukr vypozorovala, že tento problém mívají většinou kluci, i když máme v okolí i holčičku, a většinou se začlo s nočníkem pozdě. Ideální (podle mě) to je ve chvíli, kdy dítě už samo sedí, nebo i s oporou (u nás pomohl koš hraček), ale ještě neleze. Dítě ještě neumí utéct, úspěch se dřív nebo později dostaví a pak už to jde mnohem snáz. To už je ale Paule k prdu.
Takže bobkům zdar a pevné nervy

Zatím vlastní vnoučata nemám, ale vsadím se, že jestliže to na mne zkusí, tak pouze jednou . Nevlastní vnouče je v pohodě a potenciální snachy taky.

bb2, děti manželova bratra byly taky vychovány poněkud volněji i s tolerancí chování, které my jsme netrpěli. Ale moje děti mne nikdy neposlaly do hvězdy, zato švagrovou ty její mnohokrát. Nemůžu tvrdit, že to je rozdílnou výchovou, ale nabízí se to. Každá tolerance má své hranice...

Co bych dělala, kdyby to poprvé zkusil syn nebo vnuk právě v obchodě? Jako že by se poprvé začal vztekat právě tam? Pominu tuto nepravděpodobnost. Pokud by se děťátko, i přes snahu ho uklidnit, i přes důrazné varovnání, že pokud nepřestane..., vztekalo dál, a dál si snažilo tímto způsobem vynutit koupi něčeho, došlo by to k plácnutí přes zadek.

ale vsadím se, že jestliže to na mne zkusí, tak pouze jednou

co bys udělala takového, že by si příště rozmyslí se vztekat? :-) Co když to bude tvrdší dítě, celá babička, a rozhodne se prosadit si svůj názor seřezání navzdory?

Co když to jeho maminka nebude považovat za vztekání naschvál a bude názoru, že je třeba takové chování ignorovat, aby se dítě nedočkalo žádné pozornosti a přestalo je to bavit? Zasáhneš jí do výchovy tím, že dítěti nasekáš na zadek? Nebude ti vadit, že dítě bude přirozeně respektovat matčinu výchovu a to, co budeš dělat ty, vzbudí jen jeho další odpor?

a dál si snažilo tímto způsobem vynutit koupi něčeho, došlo by to k plácnutí přes zadek.

a když to nepomůže a dítě se vzteká ještě víc?

Důkladně bych mu vysvětlila, že i když mu třeba maminka tohle toleruje, tak já ne. A pokud chce být u babičky, bude se chovat tak, jak chci já, tedy, aby nedošlo k mylnému výkladu, nebude si vztekáním vynucovat koupi čehokoliv. Lze to vysvětlit i mamince. Pokud se jí to nebude líbit? Pak bude volit mezi tím, jestli mi dá své dítě na hlídání nebo nedá. S tím jsem smířená.

Já myslím, že to plácnutí by určitě stačilo na to, aby ho pustil amok a pomalu se uklidnilo.

ad vnouče - maminka, které se to nebude líbit, bude možná nucena okolnostmi v práci apod. občas svěřit dítě na hlídání i takové babičce, co prostě musí prosadit svůj názor na cokoli bez ohledu na názor druhých, povolanějších, jako třeba maminky vnoučete. Bude to dělat se skřípěním zubů a tak málo, jak jen to půjde. Vnouče si k babičce nevybuduje nejvřelejší vztah a povinné návštěvy strpí nezbytně nutnou dobu. Babička bude ovšem spokojená, že neustoupila ani o píďu ze své zásadovosti, budíž jí země lehká.

ad jedno plácnutí přes zadek - to si vůbec nejsem jista. Pokud ano, pak musí následovat pořádné vysvětlení, objetí, pomazlení, ujištění i o vlastní nedokonalosti. Pak se ale babička může dočkat toho, že dostane od vnuka taky přes zadek, pusu, ruku, až udělá něco nevhodného :-))
Určitě to stačí u dětí, které vědí, že po jednom plácnutí přijde další, další a další, tj. že pokud nepřestanou s nežádoucí činností, ať je to cokoli, hned, budou bity jak žito. Dítě zvyklé na jiný přístup se možná zarazí, možná přestane, ale jen proto, že se bude bát bití, bude vystrašené. Pokud teda nebude následovat to, co jsem napsala před chvilkou - vysvětlení atd. Nenaučí ho to, že dělá něco špatně a proč, naučí ho to, že když dělá něco jinak než zrovna chce tento konkrétní dospělý, bude bito.

Celé. Moje děti měly, jak už to tak chodí, babičky dvě. Manželova matka byla pořád jak med, děti si tam mohly dovolit všechno, podbízela se, nic jim neodmítla. Moje matka ne, ta si zavedla vlastní pravidla, sice korespondující s mými a manželovými názory, ale u ní musely děti poslouchat, a v některých věcech byla i přísnější než my, a občas od ní dostaly i nějakou tu přes zadek. Hádej, koho měli (tchyně je už po smrti) kluci radši? Moji matku.

Myška skutečně neustoupí ani o píďu, protože se jí to evidentně nestalo. Ale Myško věz, že prostě plácnutí je k ničemu, že skutečně dítě v tu chvíli začne řvát ještě víc. U radši - neradši nejde o to, kdo dítě plácne a kdo ne, ale o celkový přístup samozřejmě. Moje maminka syna neustále napomínala a "vychovávala", protože se jí samozřejmě zdálo, že jsem na něj moc měkká - její slova jsou, že mu moc vysvětluju. Jo, vysvětluju, mluvím a mluvím a přes zadek byla až poslední možnost, která stejně nikdy k ničemu nevedla. Obávám se, že lepší výsledky stále ještě dosahuji tím, že zařvu. Je to špatně, já vim, ale na nic lepšího jsem zkrátka nepřišla (v krámě aplikovat nelze a u malého dítěte taky ne, teď píšu o puberťákovi). Musím říct, že se mi ovšem povedlo mamince neustálým vysvětlováním objasnit, že když bude takhle pokračovat, tak k ní syn fakt bude jezdit jen z povinnosti, už to bylo hodně znát, že se k babičce netěší, přestože ji od malička miluje. A musím maminku pochválit, že se fakt lepší!

trilety dite, ktery narez uklidnil. asi stejna odruda jako ditko zminovane v saturninovi, ktere na pustem ostrove pravilo "bohda, ze zizni nezahyneme"

a vidíš, mé děti měly zase raději tu hodnou babičku, než tu přísnou... jak píše Kamila, není to jen v tom, je to v celkovém přístupu a taky v těch běžných lidských sympatiích... důslednost a uměřená přísnost je namístě, ale člověk musí umět dát najevo i tu druhou stranu, lásku, radost, pocit bezpečí a podobně... prostě to vše musí být v rovnováze, když bude prarodič přísný aketa bez kouska srdečnosti, tak za ním děti jezdit nebudou a naopak...
A taky mají děti radši i tu babičku, ke které jezdí častěji, která je s nimi víc v kontaktu, navštěvuje je a tak dále... nebo ne víc radši, ale budou s ní mít vřelejší vztah... než k hodné babičce, kterou uvidí třeba jednou dvakrát do roka na hodinku, dvě...

a já bych ještě radši chtěla vidět dvou a půl roční dítě, například je Kryštof, které by chápalo, že když maminka nebo babička nebo kdokoliv řekne, že tohle se nedělá a že doufá, že se to už nebude opakovat, tak poslechne, porozumí a bude jako andílek... natož když mu to ta dotyčná osoba bude vysvětlovat při záchvatu vzteku...
Zatím většina dětí na slova už to nedělej udělá to, co jim velí rarášek za lubem... udělají to ještě a ještě a ještě...

hahaha... vypadla mi slovíčka... no to je tím, že mám další dvě ruce jako pomocníčky na klávesnici a mažu, co mi tam naklapou navíc

například je Kryštof, - tam mělo být například jako je Kryštof...

už to nedělej - tam mělo být už to víckrát nedělej...

Hahaha... jsem strašná matka, myslíte, že jsem malé vysvětlila, že už to víckrát dělat nemá, když je celá natěšená, že dělá taky písi písi jako maminka?

Kamilo, muro1,já fakt vím, že plácnutím nenastane uklidnění HNED. Ale dítěti, které chytil amok, leží na zemi, kope nohama a řve ve snaze si vyřvat požadované (protože o tom je zde celou dobu řeč), se tím přetrhne nit. A pomalu nastane uklidnění. Taky se tím dá najevo, že tak tedy ne, když předchozí vysvětlování selhalo.
S dětmi jsem mluvila a vysvětlovala neustále, hlavně mladší měl pořád potřebu diskutovat. Byly ale situace, kdy opakovaně neposlechly, a to už jinak řešit nešlo, než přece jen nějakou na zadek.

Zkuste si to uvědomit.

původně diskuze byla o tomhle:

Jak jste naučili své potomstvo dělat to, co nám doma nejde?

Upláceli jste u toho?

Co je podle vás ten nejlepší recept na „dítě bez plínek?

Jak na situaci v obchodě, tak na "bobkování".

bezbřehé tolerance, ale myslím si, že je třeba umět rozlišovat, co je opravdu podstatné a co (přestože mi to může hodně vadit) podstatné není.
Ono i to dítě časem pozná, jestli jsou k němu rodiče a prarodiče tolerantní proto, že třeba chtějí mít od něj klid nebo se mu chtějí zavděčit nebo proto, že se ho snaží respektovat a věří mu. A stejně tak pozná nezbytnou přísnost od zbytečné buzerace.
Pro někoho je těžké připustit, že to, že se dítě nechová přesně podle jeho představ, ještě nemusí být špatně.
Co se týče babiček, které mají potřebu neustále vychovávat, mám podobný názor jako bb. Moje tchyně je v podstatě hodná ženská, ale vždycky měla pocit, že jsme k dětem příliš tolerantní a že to musí napravit. Když byly děti v pubertě, musely si od babičky vyslechnout nejedno kázání, různé ironické poznámky k jejich hudebnímu vkusu, oblékání apod. Ano, i mně vadilo, že si dcera za poměrně velký peníz koupila rifle, které vypadaly jako by v nich půl roku chodil bezdomovec, že si sama udělala piercing, ale nepřičítala jsem to hned jejímu vadnému charakteru. Babička ovšem tyhle hříchy řešila až do vyčerpání. Dneska je dceři sedmnáct, piercing už nemá a obléká se hezky, k babičce se chová slušně a má ji i ráda, ale nemá si s ní co říct.
Jinak, je to možná divné, ale já si nepamatuju, kdy moje děti začaly chodit na nočník, asi to bylo v normě, že mi to neutkvělo. Stejně tak si nepamatuju nějaké scény v obchodech, tak nevím, buď mám totální sklerózu, nebo jsem to vytěsnila jako spoustu jiných nedůležitých věcí. Bože, co já jednou budu říkat dceři a snaše, až budou mít děti ?

Babička, která pořád dítě jen peskuje, kritizuje a vykládá mu, že oni v jeho věku... a tak dál, je neštěstí. U nás to byl dědeček, manžel mé matky, který vždy držel přednášku, a kluci díky tomu s ním nikdy neměli takový vztah jako s babičkou, která, i když si nenechala kluky přerůst přes hlavu, pro ně měla a má vždy pochopení.

… ale nebyl čas.

Celá výchova, a je jedno, jestli jde o nočník, spaní nebo vztekání, je podle mého názoru hlavně o tom, kde máte hranice. Tím myslím vaše hranice toho, co ještě snesete. Objevuje se tu vícekrát známé klišé, že každé dítě je jiné (a je to pravda), ale nemluví se o tom, že i každý rodič je jiný. To, co jeden v pohodě snese coby flegmatik, cholerika spolehlivě vytočí. A taky je dobré říci, že stejně jako má dítě právo dávat najevo nelibé pocity, má totéž právo i rodič (samozřejmě v míře přiměřené jeho věku a postavení).
Konkrétní případy z mého života: Odjakživa jsem spáč. Spím hodně a ráda. Navíc pokud jsem nevyspalá, nefunguju tak, jak bych měla (nemohla bych si např. dovolit jít do práce po nějakém flámu, jsem potom nepozorná a dělám chyby jak vrata). Tudíž noční scény jsem nikdy nesnášela s klidem a pohodou a byl (a je) to pro mě asi nejtvrdší oříšek na celém rodičovství. Takže nemůžu a nedělám to, co spousta maminek dělá, když dítě „jen nechce“ v noci spát, tj. že si s ním např. jdou hrát. My jsme zvolili přístup, že se prostě v noci spí a přes to nejede vlak. Toto je prostě ta moje hranice, za kterou konkrétně já nemůžu jít.
Konkrétně na vztekání v obchodě zatím nemám názor, protože jsem ho nezažila, ale teď se mi to jeví jako něco, co bych tolerovat moc nechtěla. Dokážu si představit ty emoce „oni mi to nekoupili“, na druhou stranu výchova je taky o tom učit dítě ty svoje emoce zvládat (hlavně agresivitu), protože jinak bude mít ve společnosti jednou problém. Zatím se mi osvědčilo zkoušet to raději po dobrém, ale vzhledem k tomu, že rozhodně nepatřím mezi odpůrce tělesných trestů, neříkám, že třeba jednou naše ratolest nedostane pěkně na p*del, jestli bude něco takového zkoušet i po předchozím důrazném varování.

Hovory na „pískovišti“ na téma, co by dítě mělo a nemělo… Asi vím, kam Krakonoš míří, taky to nemám ráda, takže se snažím nevyjadřovat se, pokud se mě někdo vyloženě na názor nezeptá (to se potom nemůže zlobit ale, když řeknu něco, co se mu nehodí). Na druhou stranu si ale dělám takový „štít“ nebo jak to nazvat, prostě když něco dělám, tak nepřipouštím nějakou diskuzi (zvlášť) s lidmi, kteří nás vůbec neznají.

K tomu chození na nočník.
Dceru jsem začala posazovat na nočník kolem devátého měsíce. Ne pro nějaké prvenství, ale z čistě praktického důvodu – mívala zácpu a v sedě se jí dobře kakalo :-)). Vzhledem k tomu, že na něm byla ochotná sedět (podařilo se nám koupit opravdu pohodlný model – POTT), tak jsem v posazování pokračovala. Samozřejmě nečekám, že si teď, v roce, řekne, ale v pravidelných intervalech ji přes den posazuju (ráno po vyspání, kolem poledne, kdy obvykle kadí a večer před koupáním, pak občas, když si vzpomenu nebo je příležitost. Občas se něco povede, občas prostě vstane a odejde, každopádně na ní vidím, že ví, co tam má dělat, že tlačí a snaží se ze sebe něco dostat. Nedokážu teď říct, jestli to k něčemu bude, jestli se naučí chodit na nočník dřív než v těch cca 2 letech. Ale mám aspoň dobrý pocit, že jsem pro to něco udělala.
V rodině máme dítě, které má přes dva roky a nechodí ani omylem. Na nočník ho nikdo teda neposazoval, prý nechtělo. Teď, úderem druhého roku, se najednou očekává, že si začne říkat, ale neříká si. Někdy to prostě asi nejde. Připadá mi ale, že když chybí aspoň základy toho návyku, učí se hůř.
V případě Pauly bych zkusila tři věci:
1. Vytvořit ten režim posazování na nočník.
2. Pokud je typ, co nemá rád mokro, zkusila bych přesedlat na látkovky. Nemusí to být nutně čtverce, ale na internetu se dají sehnat kalhotkové pleny, akorát z látky.
3. Pokud je typ, co ho čurání a s tím spojené přebalování otravuje a ruší třeba od hry, ale neplatí předchozí s mokrou plínkou, zkusila bych takové ty jednorázové plínky – kalhotky (třeba Pampers je dělá pod značkou Active Boy/Girl Pants). Natáhnou se jako kalhotky a odpadá přebalování.
4. Pak existují i tréninkové kalhotky, ale s těma nemám zkušenost. Spíš teda čtu, že je to k ničemu, že stačí buď ad 2 nebo ad 3. Je to samozřejmě i o penězích, sama si vypočítej, co by se vám vyplatilo.

Konkrétně pokud jde o plínky, ano, dřív byl určitě větší tlak na to, aby dítě zvládalo základní hygienická pravidla a sebeobsluhu. Nejen proto, že málokdo měl jen jedno dítě – když jich máte pět, tak zase máte tu hranici tolerance asi někde jinde. Nejde dnes jen o to, že se nemusí prát plínky, ale vůbec o praní jako takové. I dnes se třeba lidi vrací k látkovým plínkám, ale je to už o něčem jiném hodit je do automatické pračky a přihodit nějaký ten prášek. Ale dřív? Vyvařování, valcha, strouhání mýdla, máchání a ždímání v ruce... My jsme třeba neměli dlouho automatickou pračku a pamatuju si praní v prádelně (která byla v domě). Obrovský kotel s plynovým hořákem, obrovská bubnová pračka (nemáchala samozřejmě), na máchání tam byly obrovské kameninové vany, na ždímání ždímačka. Byla to hrozná práce, šíleně namáhavá, vlhko a dusno nic moc… To si pak každá ženská rozmyslela, jak rychle bude učit dítě slušně jíst, kakat a čurat do nočníku, atp.

Podplaceni za veci, ktere povazuju za samozrejmost (tj. napr. to vymesovani, jidlo, myti, cisteni zubu) v zadnem pripade...

A vzpomnela jsem si jeste na metodu moji babicky, ktera koluje uz leta jako rodinna historka. Hlidala meho bratrance, bylo to v sedmdesatych letech, bydleli na hajence, bez teple vody, s kamny na drevo, voda se ohrivala tak jednou denne. No a mily bratranec tam byl rodici umisten uz jako dvoulety, ale jeste s plinkami. Navic s obsahem rad delaval ruzna alotria. Kdyz nepomohlo po dobrem, zvolila babicka drsnejsi strategii. Zacala ho po incidentech umyvat studenou vodou. Myslim, ze to ani nebyl pokus o trest, jako spis nouze, proste kdyz tu horkou vodu nemela a musela honem uklidit spoust, tak holt musela studenou vodou. Bratranek se po druhem umyti studenou vodou na nocnik chodit naucil ;-).

Chapu ale, ze pro rodice jako je napr. Kamila nebo mura1, takove metody nejsou :-).

u Kryštofa hraje asi roli i to, že je střídavě u hlídacích babiček, u mámy, některé víkendy u otce takže pro všechny bylo asi pohodlnější mu přehodit pemprsku v domnění, že kluk se naučí si říkat časem sám. A pokud se nemuselo koukat na finanční stránku /jak na ni upozornila Daniela/, tak asi nebyl důvod a asi ani snaha ho nějak učit si říkat. Souhlasím s Danielou, chtělo by to si dát s klukem práci, u téměř tříletého chlapečka pravidelné pokakávání už není úplně OK. A pokud se výsledky nedostaví, poradit se třeba i s lékařkou, může tam být i nějaký zdravotní zádrhel. Dcera měla vrozenou vadu močového ústrojí, přišlo se na ni až ve dvou letech. Takže proto bych třeba radila i konzultaci s lékařkou.

Kryštof je u hlídací babičky asi tak jako některé děti v jeslích. Jsou mu dva a půl roku. Mio, vol slova, opravdu. Je hlavně u mně doma a u tatínka jednou za čtrnáct dní. Z toho tvého příspěvku mámm dojem, že si ho přehazujeme jako horký brambor.

Mám 1 plus 2 kluky. Metody výchovy stejné, a přesto je každý - i dvojčata, jiný. Dvojčata byla nedonošená, opožděná, a chytrých rad od kdekoho jsem si vyslechla milón. Na kecy, co jejich Mařenka či Pepíček UŽ umí, jsem odpovídala, že moji kluci sice ještě nechodí (nesedí, nenočníkují), zato už odmocňují z hlavy.

Zaujala mě poznámka Kryštůfka, že nejni velkej, že je mimino.
To by mě jako "zkušenou matku" varovalo.
Když se narodila dvojčata, bylo našemu staršímu 2 a čtvrt roku. Dávno už jedl sám a chodil na nočník. Ale nějak se mu v hlavě hnulo, že teď, "co už je velkej", se mu nějak málo věnujem, a točíme se pořád jen kolem těch uřvanejch mrňousů. Začal se dožadovat pití z kojenecké láhve, a začal se pokakávat. CHTĚL BÝT TAKY MIMINO !
Možná Kryštůfek zjistil, že být velkej, přináší samé nevýhody. A protože je to chytrej kluk, tak si to miminství hodlá užít.

a tudiz neni treba v tom hledat utok. Jde spis o to, ze pokud budete chtit aplikovat nejaky rezim, bude treba ucast vsech, u nich dite, i jen docasne, pobyva.

No rozhodně to neberu jako útok. Moje kamarádka má holčičku a ta u ní striktním vyžadováním chození na velkou vyvolala chronické nedovyprazdňování. Malá má skoro sedm a problémy neustále. Uzavřu to tím, že každé dítě je jiné a já pevně doufám, že náš Kryštof to taky zvládne. Dřív nebo později. A aspoň pro mně, dost bylo Kryštofových hovínek - howgh.

přesně tak.

Já tě totiž typuju pouze na holčičky. Chlapi jsou nevypočitatelný a u nich nikdy nevíš. Od narození. Navíc jsou vopožděný.....což je vědecky doloženo. Porada s dětským lékařem je na nic. Ten ti s dvouapůlletým počůravajícím se chlapečkem řekne, abys s tím přišla, až mu bude pět...ale že do šesti let, je to v pořádku.S režimem a výchovou to nemá nic společnýho. Můžeš se uvychovávat je ti to plat prtný. Ta chyba není v režimu, ale ve vývoji mozku. Až se patřičná čůrací a kakací část vyvine, přijde to samo. Samosebou, že dítě nemžeš nechat růst jako dříví v lese...ale dril a výchova taky není všecko. A nikdy nevíšpředem, čeho se od chlapečka dočkáš

uprimne receno, trochu nechapu, proc jsi sem teda psala, kdyz v tom mas vlastne tak jasno. To je skutecne objev jak Amerika, ze je kazde dite jine :-). Mne reakce tohoto typu dost vadi hlavne proto, ze tu nakousnes problem, vypadas, ze chces poradit, x lidi se tu snazi na ukor sveho volneho casu a ty se pak jeste tvaris, jakoze te "probirani Krystofovych hovinek staaaasne obtezuje"...
Uprimne receno ted taky nevim, jestli ta zminka o te holcicce, jejiz maminka striktne vyzadovala chozeni na velkou, ma evokovat blby pocit ve me, ktera uz davam dite na nocnik od 9 mesicu...

Pro me tim padem taky HOWGH... zklamala jsi me.

Chapu ale, ze pro rodice jako je napr. Kamila nebo mura1, takove metody nejsou :-).

mas pravdu, vrznout batole do vany a zlejt ho studenou sprchou od hlavy k pate, fakt neni metoda pro me. stejne tak serezani prutem, ve kterym nemam cit

Kluci v některých věcech snad později vyspívají než holky, ale že by bylo normální že se do šesti let počurávají, to je blbost.
Neidealizuj si tak ty holky, některé jsou horší než kluci (to je k této tvé větě: "A nikdy nevíšpředem, čeho se od chlapečka dočkáš")

Ale ja myslim, ze toto uz je trochu extremni podoba "telesneho trestu".
Konkretne ta studena sprcha, no nevim, to pro me asi taky uplne neni (ale nerikam, ze bych nikdy).
Ono vubec diskuze na tema "telesne tresty ano nebo ne" jsou k nicemu, aspon z meho pohledu. Ony totiz casto prave konci ruznymi zavery typu "jsi spatny rodic", atp. A na to je kazdy samozrejme velmi velmi citlivy, takze diskuze nabere urazlivych obratek, pripadne sklouzne k ucelove argumentaci o tyrani, zneuzivani, domacim nasili... Ja myslim, ze kazdy trest, at uz telesny nebo netelesny, ma sve limity. Nefunguje na kazdeho, nefunguje za kazdych podminek... a hlavne, kdyz se naduziva nebo zneuziva, prestava plnit funkci. A plati to i o nadmernem vysvetlovani.
Ale ja jsem sem nepsala, abych telesne tresty obhajovala nebo nekomu dokazovala jejich ucinnost. Ono to neni vsechno tak jednoznacne, a ja si to uvedomuju. Nicmene trvam na tom, ze kazdy necht si sve dite vychovava dle sveho nejlepsiho vedomi a svedomi.

Jinak to s tim vyvinem kakaci a curaci casti tvrdila moji babicce maminka meho bratrance taky. Trochu nepohodli evidentne muze vyvoj mozku urychlit. (Pro Alenu).
Jeste k te "metode" moji babicky. Myslim, ze dnes se na vsechno taky divame trochu jinou optikou. Driv se s temi detmi zdaleka rodice tolik neparali, protoze to proste neslo.

pro mě taky nazdar. Je mi úplně jedno Paulo jak si co děláš. Vůbec Tě neznám, nikdy Tě neuvidím, jen jsem se Ti v dobrým snažila naznačit, že objektivně prostě nebyl čas to kluka naučit ale že může být i zdravotní problém /mám s tím osobní zkušenost u dítěte/ a Ty reaguješ pro mne nepochopitelně.

Jejda, holky, KK já jsem tvůj příspěvek ani pořádně nečetla. Taky bych to nevztahovala na sebe. Vzala jsem si to potřebné. Možná jsem chtěla znát zkušenosti a názory těch druhých, to je celé. A tím, jak jsem to uzavřela, jsem chtěla dát najevo, že už snad vím dost a nikdy bych se nedovolila odsuzovat někoho nebo hodnotit někoho, kdo dává své dítě na nočník od devíti měsíců. KK věř mi, tímhle netrpím a jestli jsem tě zklamala. Tak to je mi líto.

přišlo mi kdysi mailem jednou nějaké video, možná si na něj vzpomenete. Maminka šla nakupovat s hošíkem do samoobsluhy. Hošík něco vymáhal, že chce koupit a když to maminka zamítla, tak sebou klasicky praštil na zem a začal ječet a kopat nožičkama. Maminka zůstala v klidu a po chvíli udělala totéž co hošík. Lehla si na zem, začala ječet a kopat nohama. Hošík zmlkl, s ještě otevřenou pusou začal nevěřicně zírat na mamku a bylo po vztekání. Od maminky to však vyžadovalo velkou odvahu, protože na ni zíral nejen její synáček, ale všichni okolo, kdo tam zrovna nakupovali.

asi tak. Presne to tim mura1 chtela rict, ze jak vys pises, ze takove metody pro Kamilu a muru1 nejsou, tak tak tomu neni jak ja tak ona bychom diteti tu prdku klidne studenou vodou osprchovaly. Proti cemu jsme protestovaly byla ta sprcha a proutek

Nějak se ta debata zvrhla. Nechci se zastávat Pauly, protože to nepotřebuje a umí se ozvat sama, leč ozvat se musím. Protože to tak cítím.
Mio, nedivím se, že se Paula ohradila proti tvému vyjádření. CHodím sem už nějakou dobu a tak to tady znám. To, jak jsi to napsala, by jednoho přivedlo k domění, že Paulin chlapec chodí jen s plenkami. On zatím do nočníku krásně čůrá. Že nemá své hnízdečko a že si ho přehazují jak horký brambor. Jéje, to se ti povedlo. Myslím, že klučina má pevný domov a kdo z nás nebyl nikdy hlídán babičkami? V době mého mládí spíš bylo méně dětí, které babičky nehlídaly. Pokračovat zhodnocením financí je fakt nejlepší. Nemám dojem, že by Paula chodila s dětmi okusovat trávu. Jenom chtěla nějakou praktickou radu ohledně učení vyměšování. Místo toho dostala přes čumák. Tys pak jen uraženě konstatovala, že tímto s ní končíš. Na závěr se se stejným zaskuhráním ozvalo ještě dalších pár žínek.

Nemůžu si pomoct, poslední dobou jak si zde na kudlance někdo vyžádá radu ohledně malých dětí, tak je nakonec málem ukamenován. Jednu chvíli to tu bylo samé malé sluníčko, ale takhle je zase jen vyženeme pryč. Za chvíli bude kudlanka jen pro starší a pokročilé. A já se přitom tak dobře cítím mezi mladými. Někdy i lépe, než mezi vrstevníky. To abych si hledalo nové hnízdečko.

Vono někdy je fakt lepší nepsat, i když tě svrbí ruka, než napsat kravinu a přilejt volej do vohně. Tady by žádnej konflikt nebyl, kdyby Paula nepřečetla mezi řádkama jízlivost, kterou si tam ovšem projektuje sama. Vona tam vobjektivně nejni a Mia napsala úplně normální příspěvek bez jakýhokoli hodnotícího výrazu.
A ty napíšeš hovadinu, ano hovadinu, jinak to nejde nazvat, vo přehazovanejch bramborách, chybějícím hnízdečku a hodnocení financí pasoucí se Pauly, teda naprostý vejmysly, který v Miině příspěvku prostě nejsou, ty sis vyrobila až ve svý hlavě. Takže až do týho příspěvku to bylo takový trochu hloupý nedorozumění, tys do toho pěkně šlápla. Tak až tě bude příště zase svrbět ruka, tak si ji podrbej, 4x si to všecko přečti, zvopakuj si to, co tu hlásáš, totiž že chceš, aby kudlanka byla samý sluníčko, a pak teprv piš. Nebo tě kousne MYŠ!

A stejně nejlepší příspěvek v celý dlouhý diskusi má konečně se ozvavší Alenka Vopupínkovaná. Tak hlubokou analýzu záludnosti majitelů brabečků už vod kolíbky jsem snad ještě nečet. Zas je kudla jen to sluníčko - díky!

není to blbost, ale nemá smysl dál k tomu rozvíjet debatu, každá to vidíme jinak.
Já jsem byla bita jako dítě tak málo, že mi na to stačí prsty jedné ruky, a přitom jsem měla velice přísnou a důslednou výchovu. Znám děti, co byly bity jak žito a k ničemu lepšímu je to neposunulo.

U svých dětí jsem preferovala vysvětlování do aleluja a až když jsem si byla jista, že pochopily, vstřebaly a stejně nerespektovaly, přišel trest, málokdy tělesný. Bití uznávám za ubližování a vůbec dělání špatných věcí, a těch se mé děti naštěstí nedopouštěly.

Mrňata jsem samozřejmě občas třepla přes zadek, přes ruku, a klidně víckrát, problém jsem s tím nikdy neměla, neváhala jsem, protože jsem věděla, že nic jiného prostě nezbývá.
Ale bylo to fakt zřídkakdy. Jsem, tedy byla jsem, z dnešního pohledu současných maminek asi poněkud hysterická pokud jde o bezpečí, úrazy, takže na chodníku u silnice museli kráčet za ruku i kdyby nevím co a po vysvětlení proč tak a ne jinak bych to prosadila i ručně, i násilím. Ale nebylo to třeba.
Nějak se mi dařilo prosadit svou vůli bez násilí, trestů, bez záchvatů a bez pocitu, že žijí v kázeňském zařízení a jakmile matka vejde, musí se srovnat.
Ale narozdíl od tebe to nepovažuju za svou zásluhu, a proto si umím představit, že kdyby mi vnouče předvedlo ve 2,5 letech nějaký parádní výstup s kopajícíma nožkama a tak podobně, že bych ho prostě jen odnesla, odvlekla, ale neumravnila ho pouhou silou přirozené autority, která mi bude prýštit i z ucha

vysvetleni beru.

Kusadlo, i ty beres svuj mandat pro Paulinu obhajobu teda kde?
Kazdopadne ano, diskuze o detech jsou pomerne vošajstlich a presne jak jsem psala, casto spatne konci, protoze lidi jsou hodne citlivi na naznaky, ze nedelaji pro sve mrne to nejlepsi. Prave proto se do nich na pisku a radeji ani moc nikde jinde nepoustim. Tolik snad jen na vysvetlenou.

Ano, to je asi dulezita poznamka... Ze ruzne druhy trestu a vychovnych postupu maji vyznam v ruznem veku. Svemu batoleti napr. nejsem schopna vysvetlit, ze kdyz me kope, ze me to boli. Nerada ji biju, ale v takovem pripade dostava vychovnou po zadku. Sice to nefunguje v tom smeru, ze by to za par dni nezkusila znovu, ale aspon prestane v tu chvili, a to presne potrebuju.

ano, přesně tak. Přestane, to je účel, ale ani ty, která ji znáš, netvrdíš, že si to příště dozajista netroufne. Nechceš ji zlomit, chceš jen přerušit nežádoucí činnost. Ve 2-3 letech podle mne víc žádat a čekat nelze. Pokud je někdo vyspělejší, zralejší, tak se to projeví právě i tak, že podobné reakce nemívá, a pak zase není třeba řešit otázku přiměřeného trestu. Ale "vychovat" k takové zralosti mrně podle mne nelze, jen ho usměrňovat a šoupat mantinely.

zaplaťpánbůh za lidi, co nečtou mezi řádkama. Myslela jsem, že je to tak jasný, co jsem napsala. 1.Nedělat vědu z toho, že kluk ještě něco neumí. 2. nechápu moc ty chlácholivý rady, poněvadž přece jen je už větší a mohlo by to pravidelné pokakávání znamenat něco vážnějšího. A já teda poučena zkušenostmi bych pro svůj klid zkusila kloučka naučit na hrnec a pokud se nebude dařit tak případně zajít k lékařce a vyloučit třeba vážnější věc. Ona např.taková špatná funkce v souhře svalů a nervů u těhle orgánů nebo reflux je docela svízel a další a další věci tam můžou být. Nechci zbytečně strašit, ale zrovna tak bych to nebagatelizovala jako některé zde. ale každý strůjcem štěstí svého dítěte.

mám pro naší vodbornici Alenku dotaz: Prosím, prohlídni si video v článku vo toreadorce:
http://www.novinky.cz/koktejl/212719-byk-zadupal-do-prachu-koridy-mladou-toreadorku.html
Podívej se na ten úžasně arogantní namyšlenej úsměv v její tváři, pár chvil před tím, než bejk šťastnou náhodou tenhle zápas vyhraje (Já v koridě vždycky fandím bejkovi, takže tohle považuju za dobrej konec zápasu ) A pak mi zkus vodpovědět:
Jaká úžasná ženská vlastnost přivedla tuhle krasotinku do arény, kde tejrá hned dvě zvířata a ještě se tomu debilně směje? A měla jí (tu vlastnost) taky už v kolíbce? Neměly by se pak některý holčičky rovnou po narození utopit? A chlapečci, zvlášť ty záludný?

Když už tu tak hezky rozebíráme ty tresty, chci se zeptat. Bíbí, to co píšeš o trestech a tak, velmi s Tebou souhlasím. Také jsem vysvětlovací typ, ale teď najednou je z mé milé holčičky třináctileté pubertální nadělení Jak jsi řešila u puberťáků drzosti..? Snažím se hranici pro slečnu nastavit tak, že na mámu se prostě neječí a nezvyšuje hlas. Že říct může v podstatě všecko, ale vždy slušně. Ale - pochopitelně - své emoce slečna na uzdě nemá (a přiznám se - pak už ani já :-) ) a tak, když na mě začne ječet, dostane (někdy - většinou) varování a pak jednu přes pusu. Ale - je to dobře? Jde to i jinak? Jak? Na druhou stranu - je fakt, že v dnešní době se všichni s těma dětma strašně páráme, dříve nad tím asi nikdo tak nedumal... Tak mám si dělat starosti a pochybovat o sobě anebo to hodit za hlavu s tím, že puberťák sem tam takové probrání prostě potřebuje...? :-) Co si o tom myslíte..?

nedumal to máš pravdu. Ono žádné pohlavkování nebylo hlavně třeba. Nevím jak u koho, ale za nás stačilo, aby se rodič podíval a věděly jsme, že musíme poslechnout. Ale bylo to v pořádku? mám pocit, že ne. Jsem pro zlatou střední cestu. Ale rodičem se člověk nerodí, ale stává. A mám pocit, že vyvarovat se v rodičovství chyb je v podstatě nemožné.

na jinem diskuznim foru, kde se pomalu jako sane vrhlo nekolik matek na jednu, ktera dala po cuni :-) 17-letemu uz snad ani ne pubertakovi, ale adolescentovi, tusim ze slo o to, ze ta jeho maminka mu rekla, ze pokud chce kourit, at to nedela pred ni, coz on porusil. Pry to ale zafungovalo, kluk sklapl krovky a ani se nejak neohradil.
Samozrejme, ze valna vetsina tech, co se do ni obuly, mely nejake to batolatko, ktere pomalu jeste ani nevi, co ta cigareta vlastne je.

Myslim si, ze v tomto veku nejsou facky uz moc ucinne (hlavne, jak zacnou byt moc caste), ale ze jsou situace, kdy dobre padnuta facka udela lepsi sluzbu nez sahodlouhe vysvetlovani a presvedcovani (zvlast s takovym tim citove vyderacskym podtextem, ktery my zeny tak dobre ovladame :-)). Treba jako v tom pripade, ktery jsem uvedla. Myslim, ze vetsinou vsichni tak nejak pozname, kdy jsme byli potrestani po pravu a kdy ne. Dopad konkretniho druhu trestu do pubescentova psychicna :-) se lisi podle jednotlivce a asi bychom se dockali ruzne odpovedi, zda bylo napr. lepsi, ze se mnou rodice tyden nemluvili, nebo ze jsem dostala po ni.

mám právě třináctiletou puberťačku, která to hodně zkoušela a zkouší na všechny dospělý, mě nevyjímaje. Přiznám se, že zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost, teda né takovou, jakou bych měl - taky jsem byl puberťák a taky jsem byl drzej, takže do jistý míry to beru tak, že to k tomu věku prostě patří. Leč bez pořádnejch zásahů se to začalo trochu stupňovat, hlavně vůči mojí ženě, přestože před nástupem puberty měly vztah hezkej.
Tak jsem si s ní vo prázdninách zašel na zmrzku a měl s ní asi půlhodinovej rozhovor, teda spíš monolog. V tom jsem jí nastínil dva možný scénáře vývoje našich vztahů, ten katastrofickej jsem vylíčil zvlášť v živejch barvách. Vono každý dítě má svý sny a touhy, jejichž splnění záleží do veliký míry na spolupráci rodiče - a to je dost silná páka. A je jasný, že když nebude spolupracovat puberťák, může vočekávat, že kromě střechy nad hlavou, tepláků a žrádla, což musím ze zákona, už nic jinýho mít taky nemusí. A doplnil jsem to tím, že ačkoli mám zásadu, že velký děti a holky zvlášť nebiju, jsem vochotnej udělat v případě extrémní drzosti výjimku a přes tu hubu může klidně dostat. A uzavřel jsem to, že jsem vochotnej hodně věcí pro ni a její zájmy udělat, ale bude to jen proti její naprosto zjevný snaze bejt vstřícná. Musím říct, že to zabralo a holka je vo velkej kus vochotnější a milejší, i žena to voceňuje.
Povahu nepředěláš, bitím už vůbec né, a to jsem holce taky řek. Že chápu, že má nějakou povahu a tak se holt ňákym způsobem projevuje. Ale všichni tady na tý zeměploše hrajeme role, abysme spolu přežili. A ty máš dcerko roli hodný dcerky. Takže budeš prostě hrát tuhle roli, vědomě a co nejlíp. Prostě to zahraj, jako divadlo, když to nejni tvoje přirozená vlastnost bejt vochotná a slušná. Vypadá to, že to pochopila a přes hubu zatím dostat nemusela.

vím jak ti asi je. Puberta naší dcery měla největší grády taky ve třinácti. To milé dítě, které dosud nikdy nebyl důvod tělesně trestat, se mi tak nějak před očima proměnilo v drzého fracka. Najednou tu byla jenom ona, její názory, její potřeby. Nároky jako dospělá ženská, odpovědnost jako malé děcko. Období vyčerpávajících beznadějných debat, které končily hysterickým ječením jejím a posléze i mým. Pak prásknutí dveřma a moje brečení v obýváku (proč musím mít tak hrozné dítě?) a její v pokojíku (nikdo nemá tak strašnou matku). Na facky sice nedošlo, ale i tak jsem měla pocit totálního rodičovského selhání.
Naštěstí se to postupně lepšilo, až přišly chvíle, kdy byla schopná připustit, že jsou i horší matky . Teď, když je jí sedmnáct, můžu říct, že je mezi námi kamarádský vztah, který já jsem se svou maminkou, která nevysvětlovala, jen přikazovala a zakazovala, nikdy neměla.
Takže nevěš hlavu, Ájo, chce to jen vydržet.

smekám před Tvým diplomatickým umem. Pubertální dcerku navíc dobře připravuješ pro život, protože nebude v životě potkávat jen lidi jí milé, a cestičky jí rovněž nikdo nebude umetat.
Role "hodná dcerka" (která jí teď nejspíš neskutečně štve :-))) jí pomůže překonat tohle těžké období, a až z toho vyroste, tak konečně může být sama sebou, ovšem už za své.

Když se mnou mlátila puberta, místo běžné komunikace jsme si s maminkou občas dopisovaly.
Mělo to výhodu, že jsem si to po sobě třikrát přečetla, než jsem jí to předložila. Tím odpadly případné hádky, a maminka mi jen svým humorným způsobem krátce písemně odpověděla.
Ještě mám pár takových dopisů (písemných žádostí o odjezd na vesnickou zábavu za t.č. rovněž mladistvým ctitelem) schovaných.

napsala jsem šíleně dlouhý komentář, smazala jsem ho, protože se mi to zdálo i na mně až tak moc strašlivě dlouhé, že to sem nepatří. Zkusila jsem to stručně, nebylo to ono. Tak jsem si to hodila stranou nanečisto a sem kopíruju obě varianty - stručnou i dlouhou :-) a jsem sama zvědavá, zda to ten jeden komentář vůbec pobere

Když to napíšu stručně – v pubertě jsem se s nima už moc nemazala, protože základy, pravidla a co jo a co už ne měli dávno vštípené, to jsem věděla, takže nebylo moc co vysvětlovat, pokud jde o drzosti k rodičům, šlo jen o to navyknout je co je pro nás snesitelné, takže to přejdeme úplně nebo s pár slovy, a co je nepřijatelné. Takže došlo i na pár pohlavků a dvě pořádné facky.
Pokud máš chuť číst omáčku - asi jsem měla štěstí v tom, že jsem děti měla hodně brzy, tak jsem o výchově moc nepřemýšlela, jako bych přemýšlela teď Taky jsem měla štěstí na děti zcela zdravé po všech stránkách, normální a v dětství až do nástupu puberty dost vytížené koníčky, partou a lítáním venku. Taky jsem měla štěstí v tom, že mi byla v mládí vtisknuta úcta ke starším, k rodičům, respekt k druhým a štábní kultura A než jsem začala tedy příliš přemýšlet o tom, zda takhle ano nebo radši ne, jela jsem v těchto zajetých kolejích i u svých dětí. Aniž bych je musela nějak tlouct, byly vycepované, vychované a přitom ne slepě poslušné, což jsem ráda, že se nám podařilo a to je hlavně zásluha jejich otce, který mne mírnil v nárocích, jinak by z nich možná byly docela prima robůtci nebo se od nás úderem osmnáctin odstěhovaly
V době pubertálních drzostí jsem věděla, že oni vědí, co činí, neb výchovy a vysvětlování a vzorů a tréninků situací se jim dostalo dost a dost a když chtěli, tak se chovat uměli tak, že jim prarodiče i matky kamarádů padaly k nohám. Tudíž jsem se moc nezdržovala s extra vysvětlováním dávno vysvětleného a zcela pochopeného a volila tzv. suchou cestu – jak vy k my, tak my k vy . Nejsem zrovna ječivý typ. Ječím když mi vletí k hlavě můra:-) nebo když při lezení po skále (před drahnými roky, teď už pěkných pár let ne) stanu tváří v tvář slepýšovi. Nebo když na mě někdo bafne a já vím, že z toho budu mít druhý den opar:-) Ale jinak jsem ne klidná, ale nekřičivá. Když mám zlost, nekřičiím. Prý zledovatím a cedím temným studeným hlasem. Když výjimečně křičím, je to ne ze zlosti, ale z nervozity, z bezmoci, ze strachu. Ze zlosti ne, to jsem prostě jen zlá.
Naštěstí se dítka netrhala z řetězu na veřejnosti a když výjimečně ano, stačilo obvykle povytáhnout obočí nebo kývnout hlavou. Doma se rozšoupli víc, někdy stačilo jen potichu říct Vrať se zpátky, mladá dámo, a to hned, a zopakuj co jsi mi (tátovi) chtěla říct nebo Promiň, kamaráde, asi jsem se přeslechl, můžeš to zopakovat?..protože jsme měli ty zlé cedivé tiché hlasy, dostali strach, a tak to obvykle stačilo, zabrblali něco o tom že už nic a bylo ticho.
Je nutné, pro nás tedy ano, rozlišovat mezi pubertální drzostí a pubertálním rozpukem osobnosti byla jsem z dětství zvyklá na dlouhé diskuze a debaty s tátou, tak mi přišlo samozřejmě debatit o čemkoli s dětma, i když to z pohledu dospělých byly debaty o jasných, zřejmých a v podstatě nediskutovatelných věcech. Zatímco třeba pro mou mámu bylo leckdy otravné o takových věcech se mnou diskutovat, a tak když už neměla argumenty, a že puboši jsou v nacházení rozporů a otázek velice šikovní, tak to uzavřela slovy Nebuď drzá. Chtěla jen abych přijala její rozhodnutí proto, že je to máma, což pro mne nebyl důvod od cca 10 let a ji to rozčilovalo. Pochopitelně i já jsem několikrát zdůvodnila své rozhodnutí a pokyny pádným argumentem "protože jsem to řekla a nebudu o tom diskutovat". A bylo a je pár pravidel, která se naučili jako špunti, o těch se opravdu nediskutuje.
A taky jsem rozdala pár pohlavků a co pamatuju, tak dvě facky. Jednou jsme odcházeli z pokoje, kde jsme promlouvali do duše puberťáka. Na odchodu otec pronesl poslední „dobře míněnou“ poznámku o tom, co on když byl v jeho letech…a mladej promptně odpověděl Jenže já nejsem tak blbej …dál to nedořekl, protože jsem se v tom nakročení ven otočila zpět a plynulým tahem jsem mu dala pumelici přes tvář. První a zatím, doufám, že napořád, poslední. Procedila jsem Na to jsi moc malej pán, frajere, aby sis mohl dovolit takhle mluvit s tátou. Až budeš mít za sebou co on, pak možná, zatím mu nesaháš po kotníky, tak se koukej držet při zemi…Zírali oba, no nedivím se. Myšpulín se držel za tvář a asi měl co dělat, aby se nerozbrečel, což by mi v těch 15-16 nejspíš neodpustil  Ale přežil to, párkrát na to ještě narazil – třeba před sestrou „hele, dej si pozor, aby ti náhodou najednou neuletěla hlava jako mně, jo, ani nebudeš vědět jak“…tak, abych to slyšela. Nebo „hmm, tak si představ, drahá matko, že někde jsou tělesné tresty zakázané. Myslíš, že to platí i pro uražení hlavy?“ Tak jsem řekla s úsměvem něco jako „jo, slyšela, no já zastávám názor, že co jsem si porodila, za to si můžu, tak tomu můžu klidně hlavu urazit. Když mě zavřou, budu mít klid, teplou stravu a čisté prádlo.“ Nebo taky „no, víš, já si vzpomněla, jak tě táta tahal na kole, když jsi byl prcek, nebo za sebou na běžkách, nebo jak k tobě před lety v noci vstával, když jsi tehdy bral antibiotika, jak strávil léto u lodi, co jste spolu vytáhli z řeky po povodních, aby ji dal do pucu, natřel v tvých oblíbených barvách, místo aby si užíval svoje volno“. Co na to chudák puboš mohl říct
Občas jsem jim při protestech a remcání kolem domácích prací apod. říkala Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Na to junior, že už se těší, až si bude jíst svůj chleba, a já na to Ó dobrý bože, dej, ať je to co nejdřív, ó veliký, slibuji, že budu hodná a denně před spaním se modlit. Vím, že si takové štěstí nezasloužím, méně prádla, jídla, nákupů, více klidu, žádné odvážení a přivážení autem sem a tam, žádné noční sms prosim te prijedes pro nas ujel nam bus – to je příliš pro nehodnou, ale slibuji, že se polepším…Na to obvykle nemohl rychle nic vymyslet, tak se zatvářil že jsem nemožná a odkráčel
No, a dnes je jim 19 – 23, takže od pumelice přes hlavu jsme se postupně nějak dostali k vzájemnému špičkování. Z domu se nehrnou, tak asi to se mnou nebylo tak zlý mladej má hnedle 2 metry, tak když je přidrzlejší, řeknu Skloň hlavu, drzý floutku, potřebuju ti dát facana, záhlavec, pár za vyučenou…on se ohne, přidrží mi ruku, pohladí se s ní po tváři, hodí škleba a odkráčí na svých chůdách. Z dcery mám spíš už kamarádku, radí se se mnou, ale i jí občas musím připomenout realitu.

Jsou každý úplně jiný, co by jednoho zatvrdilo, to by druhého zlomilo, ale snad jsme to zvládli, zdají se být v pohodě a bez nočních můr

mně řeknou hodně v smskách (dcera) a na icq (syn). Prarodičům a vlastně i jejich tatínkovi to přijde odosobněné, ale já tomu rozumím, některé věci se zkrátka mnohem snáz řeknou z počítače na počítač skrz zeď :-) než z oka do oka při pohovoru u kuchyňského stolu. Jsem za ty vymoženosti ráda, protože si se mnou povídají o věcech, které jsem já s rodiči neprobírala, beru to tedy tak, že bez těch vymožeností by to také nefugnovalo. I když jsem asi jiný rodič než moji rodiče.

při čtení tvého krásně dlouhého komentáře jsem si zavzpomínala na to své prvo a druhorozené... a přesně tak bych i napsala, že jsem je nevychovala jen špatně, i když jsem si pusu málem vymluvila, nervy jsem napínala jak ve středověké mučírně čarodějnice na skřipec, ježily se mi vlasy hrůzou, při pohledu na některé ksichtíky (zejména dceřiny) bych dítě liskala už preventivně předem, aniž by stačilo něco říct nebo udělat... no a nevěřícně jsem poslouchala stesky jiných matek, co by za to daly, kdyby to jejich dítě bylo stejně (hodné, ochotné, poslušné, slušně vychované, pomáhalo doma atd... dosaďte jakoukoliv kladnou vlastnost) jako to moje... a já totéž vykládala ostatním matkám od přátel mých dětí... kéž by ty moje byly jako ty jejich... a ejhle, vody se zklidnily, a čas odnesl i ty negativní vzpomínky někam do zapomnění, ne že bych si to nevybavila znovu, to ne, ale už to není tak hmatatelné, spíš jen lehké náznaky... stejně jako žena zapomene na porodní bolesti, a veškeré špatné věci zastíní radost s narození miminka... prostě je to někde pryč, zastřené, zamlžené... a najednou mám dva velké lidičky, všechny ty boje a přesilovky a pokusy kdo z koho jsou pryč... jo a zopakuji tu tvou poslední větu... jsou každý úplně jiný... na každého platí něco jiného... a tak jsem děsně zvědavá, jaká bude ta naše třetí princezna...
Ale když se tak dívám zpětně, dnes už vím moc dobře, kdy jsem udělala chybu, kdy jsem se měla zachovat jinak, co by bylo vhodnější a jak jsem co měla řešit... a tak jen doufám, že už nikdy nebudu opakovat své tehdejší chyby a omyly (i když se možná dopustím jiných) a ve své mateřské roli jsem si mnohem jistější a mnohem více si vím rady tam, kde jsem předtím akorát tápala v tmách... no, zkušenosti jsou opravdu fajn věc... a zejména, když vidím v delším časovém úseku, jak se co vyvíjelo a co z toho bylo...

Vodoměrko, tak tak, však jsem nedávno psala, že bych bývala potřebovala dvě tři zkušební děti porodit :-)

„hmm, tak si představ, drahá matko, že někde jsou tělesné tresty zakázané. Myslíš, že to platí i pro uražení hlavy?“

ten tvůj šroubek je skvělej

moc děkuju za dlouhatánské, velmi inspirující čtení. Snad se mi to taky takhle hezky podaří, jak Tobě. Myslím, že můžeš být na sebe doopravdy pyšná Někdy to mám asi trochu těžší v tom, že jsem s holčičkou sama - možná bych taky potřebovala někoho, kdo by korigoval mé nároky Zatím to ale k robůtkovi nespěje, robůtkovství slečna vzdoruje všemi svými silami :-)
Ještě jednou chci moc poděkovat, žes tomu věnovala tolik času - díky moc

neprecetla, ale chtela bych zareagovat, ze co pise bb2 NENI blbost. To s tim, ze se babicka muze priste taky dockat jedne pres zadek je rozhodne pravda.

Ja svou dceru teda nebiju, protoze jsem zjistila, ze to vubec nema cenu, ze ji tim vlastne ucim, ze nasilim se problem da resit. Jsou ji dva roky a deti v tomto veku hrozne kopiruji chovani rodicu. No a videla jsem, ze kdyz jsem ji placla v reakci na to, kdyz bouchla svoji miminkovskou sestru pro nic za nic, tak me hned placla zpatky a z te reakce (pohled, pozice tela, jak me bouchla) bylo videt, ze to tak dela, protoze si mysli, ze je se to tak ma, ze takhle se vyjadruje nesouhlas s chovanim druheho, resi se tak spory.

Ja vim, mohla jsem ji zacit vysvetlovat, ze zatimco ona me ani svou sestru za zadnych okolnosti placat nesmi, tak ja ji placat z vychovnych duvodu muzu. Ale jak by to asi v tech svych dvou letech mohla pochopit, ze biti je v nekterych pripadech OK a v jinych ne? Nenapadalo me v takovych chvilich nic.

A to jsem si myslela, nez jsem mela svoje vlastni deti, ze obcasne pouziti mirnych fyzickych trestu je OK.

Jo a v obchode ji jeste nastesti amok nechytl, ale doma jednou ano. Nechtela jit dovnitr, chtela byt jeste venku a ja jsem nemohla, mimino rvalo, musely jsme domu. Jeste se nevstekala, ale pouze mi davala najevo, ze domu nechce. Tak jsem ji proste zvedla a premistila do predsine a zavrela vchodove dvere, no a zacal zachvat vzteku. Lehla si na zem, zacala rvat a teda nekopala nozickama, ale skoro. Tak jsem ji prekrocila a sla si po svych a ejhle behem par vterin bylo po zachvatu. Pokud by tedy v obchode nevyhazovala zbozi z regalu nebo nekopala nejakou osobu, tak bych to asi vyresila stejne. Nejvyssi ignorace. Jedina vyjimka by byla, kdyby to trvalo moc dlouho a meli bychom napilno, v takovem pripade bych necekala, az to prejde, asi bych ji teda musela vynest z obchodu v zubech.

Ale, vite, ze to po te me ignoracce uz vickrat neudelala? A ta situace se opakuje casto, ze uz musime domu a ona jeste nechce. Jenze zjistila, ze energie byla vynalozena zcela zbytecne. Sice se vzteka i nadale, ale uz jen tak normalne, o zem uz sebou vickrat neflakla.

tak vy už máte ty princezny dvě? Tak to moc a moc gratulujeme... to jsem vůbec netušila... za chvíli bude mít Aidinka už parťačku na hraní...

Posuzovaná se snaží co nejméně uvádět takové potíže nebo rysy, které považuje za nápadné nebo nežádoucí.. Zvýšené jsou tendence k k přehlížení běžných zvyklostí a pravidel, tendence k účelovému jednání, občasné manipulaci s informacemi a snížená je citlivost vůči okolí.
Test ukazuje na sklon k nespokojenosti a stížnostem a sklon k zaujímání trpitelské role.