Tenhle článek asi nebude určen mnoha matkám, protože podle toho, co slyším okolo sebe, tak miminka jen papají, spinkají a koukají, a brečí, jen když něco potřebují. A splníme-li jim jejich potřebu, je miminko opět v pohodě a maminka taky. Dobrá rovnice, když funguje. Pak ovšem existuje i skupinka čerstvých matek, které si jako já prožily několik měsíců totální frustrace a nechápaly, kde je chyba a co mají dělat jinak.
Občas miminka první měsíce propláčou a z rodičů jsou totální trosky. Nebo aspoň z maminky, která poslouchá plačící dítě celý den až do pozdního večera sama, kdežto tatínek pak těch pár hodin vydrží a nechápe, proč z toho jeho kdysi drahá polovička - nyní beztvará a ze všech otvorů tekoucí - dělá takové drama. Ještě můžete říct: a proč je mamina sama s děckem? Proč nejde na návštěvu a mezi lidi? Jednoduše: zkusila jsem to, ale má to pár háčků. Za prvé: dítě křičí tak moc, že se dospělí neslyší. Za druhé, cesta trvá nějakou dobu, takže je dost možné, že ve zbývajícím čase budu kojit. Koho zajímá návštěva, která se na hodinu odebere do soukromí kojit? A proč do soukromí? Protože mimi se jinak nepřisaje, například.
Asi nejvíc mě deptalo, když mi někdo řekl, že dítě pláče, jen když mu něco schází. Protože tomu mému „to" scházelo zoufale moc a dlouho, ale bohužel, aniž bych přišla na to, co. Nic, co jsem udělala, prostě nefungovalo. Po probuzení nebo nakrmení byl pár minut klid, a pak to začalo. Postupně se stupňovalo nespokojené brečení v totální řev, který se jak siréna rozléhal celým domem... a nic nepomáhalo. Když jsem vyrazila s kočárkem, styděla jsem se, jak se všichni otáčí, co tomu děcku dělám. Přes den se nespalo, v kočárku ani v postýlce. V noci pomohla zavinovačka, ale o nocích mluvit nechci, noci nezná většina miminek a časté vstávání je v prvních měsících normální. Zůstaneme u dne.
Když jsem mimčo ve dne zavinula, někdy uslo, ale ne na dlouho. Něco ruplo v nábytku, pod okny projelo auto a zatroubilo, štěkl pes a bylo po spaní. Zvláštní, že v noci mu ty zvuky tak nevadily. Ale pokud už ve dne spal, bylo to tak jednou a na pár minut. Až asi ve druhém měsíci a se starým houpacím kočárem si klučík zvyknul spinkat ve dne, ale jen když jedu. Tak jsem přes tři hodiny po obědě pochodovala za každého počasí. Trvalo to do jeho nsedmi měsíců, kdy už se mu tam znelíbilo a spát už v kočárku nechtěl.
Do té doby to ale vypadalo tak, že kočárek musel jet, ale nesměl moc drncat. Nezastavovala jsem a nesměla najíždět na různé terénní nerovnosti. Pokud spal i po těch dvou a půl hodinách, pak už jsem mohla i zastavit, nadešla krátká fáze hlubokého spánku. Ano, tří hodiny bez pláče, zázrak...
Domácnost vázla, protože když jsem potřebovala uvařit, malej byl sice u mě v kuchyni v cestovní postýlce, jak nejblíž to šlo, ale celou dobu tak srdceryvně ječel, že jsem prostě nedokázala klidně cokoliv dokončit. Pořídila jsem si šátek na nošení, mimivak, klokanku, vše vyzkoušeno - ale s neúspěchem. Jen ten ryk byl nyní těsně u mé hlavy. Když se po půl hodině zázrak nekonal, mě už bolela záda a dítě řvalo dál, tak jsem ho prostě dala zase do postýlky.
Dokončit jednoduchou činnost (jako třeba to vaření), mě stálo velký nervy, slzy, ušní bubínky. Proč? Protože především moje dítě to stálo obrovskej žal a utrpení, jen já stále nevěděla proč. Co se úklidu týká, tak vysavače se tak strašně bál, že když jsem ho zapla, dostal úplně záchvat hrůzy, fialověl a celý se krabatěl, že jsem nedokázala klidně pokračovat, když mu to přinášelo takový (na první pohled dokonce i fyzický) utrpení.
Díky kojení jsem mohla využít občas jen hlídání na chvilku, takže když se párkrát naskytlo, místo oddechu jsem doháněla domácnost. Vysávala, vařila, neoddechla si, ale pro mě byl zázrak a balzám na duši to, že je tu ticho.
Těžko se mi popisuje mé tehdejší duševní rozpoložení, je to už „dávno" a nějak mi to mozek trochu vytěsnil. Připadala jsem si totálně neschopně, že nedokážu utišit svoje dítě. Ale v náručí křičel stejně jako jinde. Houpání se mu nelíbilo, při chování se kroutil a chtěl se osvobodit. Když jsem ho zavinovala, což jediné se mu aspoň chvíli líbilo, tak jsem zase slízla vlnu kritiky od příbuzenstva, že ho mučím, že to se dělalo kdesi v Rusku a hned dodali, že tam, aby měli od dětí klid, tak je ještě napevno vázali k polínkům...
No nevím co je na tom pravdy, ale v jejich očích jsem to dítě jednoduše trápila. Hledala jsem rady všude, ale nic nepomáhalo. Ze mě teklo mlíko, kudy jsem chodila, takže jsem měla v podprsence takový tuhý odkapávače, nárazníky, a kdykoliv jsem se víc předklonila, stejně se vylily. Malýho jsem kojila každý tři hodiny, z toho tak hodinu procucal. Někdy začal brečet už i pět minut po nakojení, ale byla jsem ráda, že můžu kojit, protože jsem věděla, že to brečení bude aspoň na chvíli ukončeno, aspoň na tu dobu, kdy pije, byla ta jeho uřvaná pusinka uzavřená...
Ohledně rad s kojením, které se na nás maminy valí ze všech stran a jsou často protichůdné, jsem vyzkoušela taky všechno. Napřed odstříkat, aby ho mlíko nenadýmalo, kojit jak dlouho bude chtít, kojit maximálně čtvrt hodiny, kojit jak často můžu, kojit nejdřív po třech hodinách, prostě jsem zkoušela totálně všechno, ale prťous názor na svět a hlavně na mně nezměnil. Dál si na všechno svým způsobem stěžoval.
Jasně, že mě napadlo, že příčina může být i nějaká bolest tělesná, něco uvnitř, co nemůžu ovlivnit. Když děcko řvalo den za dnem od rána do večera, já se tu potloukala s těma nárazníkama, který se vylily, jakmile jsem se nad malýho sklonila, sama v domě a naprosto zoufalá a už nevěděla co udělat, zralá ze všeho nejvíc na to, skočit z okna; a jako tolikrát předtím jsem v slzách volala telefonem na všechny strany, co jen si o tom kdo myslí, že je asi špatně, cítila jsem, že to prostě normální není, aby děcko nereagovalo na nic - ze všeho na světě, co už jsem zkusila pro jeho spokojenost udělat, tak jsem se opět sbalila a razila k na dětské, kde jsem malýho opět předvedla a dožadovala se nějaké akce, protože jak jsem jim tam tvrdila: to přece není normální, aby furt brečel, něco mu musí být!!
Podle paní doktorky ale je malej zdráv a je to jen taková jeho povaha, mrzutá a vzteklá. Tak jsem ho zase sbalila a jeli jsme domů.
Jasně, ještě jsem se nezmínila o prdíkách, jak se tak zvyklo říkat. Debaty na téma prdíky nesnáším, a když jsem tisíckrát slyšela od ostatních: A netrápí ho prdíky? tak už bych vraždila. Samozřejmě, mimča leží, a tak je prdíky trápí. A určitě i to naše, ale prdíky určitě netrvají celý den, krom toho mimčo často kadilo a krásně prdělo, dokonce jsem ho kvůli tomu nějaký čas trápila i rourkou, ale nikdy nic nevyšlo. Jiné maminy to mají zase za týrání, některé na rourku nedají dopustit, a mluví o ní pomalu jako o ventilku - jak jsou fascinované její funkčností. My to vyzkoušeli, ale zázrak opět nepřišel. Kapičky jsem dávala, krásně po nich kadil, ale zázrak se nekonal. Zahušťovadlo proti pálení žáhy jsem zkusila, ale zázrak nepřišel.
Malý vřeštěl ve vaničce při koupání, a to tak silně, že jsem to psychicky nezvládala. Měla jsem pocit, jako bych ho mučila, tak jsem tu nevděčnou činnost přehrála na manžela. Sehnala jsem mu kyblík, kde se prcek sice trochu uklidnil, ale o tom, že by ho koupání bavilo, nemůže být řeč. Od třech měsíců jsem ho začla podávat do napuštěné vany tátovi, protože jinak byl koupání boj. Dítě v křeči odporem, fialové zlostí, máma na pochybách, jestli je vůbec nutné ho mýt, když je to pro něj taková hrůza.
Další rady nezúčastněných stran zněly: nevšímej si toho, jestli nic nepomáhá, tak dělej co potřebuješ, uvař, ukliď, a nech ho, ať brečí. Nevím jestli za to můžou hormony nebo je tak nastavená každá matka, ale já prostě fungovat nedokázala, když moje děcko tak brečí. Brečela jsem nad ním, nad sebou, všechno na mě a ze mě teklo a třásla jsem se, potila, byla naprosto zoufalá.
Než jsem dítě měla, žádné iluze o vožení růžového andílka jsem neměla. Věděla jsem, že mateřství není jen buclaté spící mimi v háčkovaném komplítku a upravená mamina v upraveným hnízdečku. Mimi občas pláčou, mají bolístky, kaději, blinkaji. Mě nevadí ani plínky, ani pozvracený šaty, ani pláč, pokud mu můžu od nějakého jeho trápení pomoci. Jenže to se mi právě měsíce nedařilo.
Kdo nezažil, nepochopí. Už podle rad poznám, jak to bylo asi u jednotlivých mamin. Některá mi řekne, že ho stačí zabavit, pustit pohádku, pověsit kolotoč nad postýlku, nějakou hudbu, pohrát si s ním, pochovat ho, dát ho pást koníčky... Prostě každá radí to, co u nich zabralo. Polštářek s třešňovýma pecičkama, šátek, svlíknout do naha, tancovat mu... Já zkusila všechno z toho. Možná že to bylo nudou, ale kolotoč nebo pohádka to nespravily, a moje zpívání, tancování, nošení nebo zabavování ho hračkou, taky asi nebylo to pravý. Zato od malička zvedal hlavičku. Zdálo se, že se mu nelíbí být uzavřený do nemohoucího tělíčka, se kterým může než kroutit. Jakmile se začal převracet, otáčet, začlo se to lepšit.
Je to dávno, mám pocit, jako by se to dělo někomu jinýmu, dneska si říkám, že to přece není možný, nebýt schopná utišit svoje dítě, s cizíma to tak báječně jde. A pak si pustím video s tím pláčem, začnu se chvět a potit, a nechápu, jak jsem to mohla já a malý ve zdraví přežít. Nesnesu se pomalu dívat ani do konce, jak se moje miminko trápilo. Nevím dodnes pořádně proč, i když si říkám, že ho asi tehdy pálila žáha...? Měl slabší reflux. Říkám si, že jsme si tím asi museli projít. Pokud to způsobil reflux, nic se s ním stejně většinou nedělá, byli jsme u specialisty. Dítě z toho musí vyrůst.
Všem maminám, který se na mě teď vrhnou, že mimi pláče proto, že něco potřebuje a já mu to měla místo stresu splnit, dopředu říkám: já to přece vím. Myslíte, že jsem nevyzkoušela všechno?
Myslíte, že kdybych jen trochu tušila, jak mu pomoct, tak bych to neudělala a dívala se, jak se trápí?
No a těm mamčám, co mají podobné trápení, těm chci jen říct, že opravdu musíte vyzkoušet všechno, to abyste vyloučily všechny možný problémy, který za tím můžou být. No a jestli to nepomůže a děcko je přesto zdravé, tak jen pevné nervy, nejste v tom samy.
Můžu vám říct, že můj klučík je teď miloučký malý chlapík, který nás hladí, pusinkuje, hladí pejsky, nevyklízí klasicky žádné šuplíky, zato chodí od deseti měsíců, neustále s námi komunikuje a pusa mu jen jede. Nejradši na světě, raději než všechny hračky a předměty v domě, se jednoduše sám hýbá. Tancuje, běhá, leze po nábytku, tancuje něco jako break-dance, leze po schodech... Na návštěvách ho víc než zařízení domu zajímá běhat z místnosti do místnosti, pokaždé na jiný způsob, jiným stylem. Rád si s náma čte obrázkové knížky a ukazuje, kde co je. Občas se vzteká jako jiné děti, někdy víc, jindy míň, občas si zkouší něco vybrečet, ale ne moc dlouho. (Přestanu chválit, většinou když ho chválím, ze dne na den přijde změna :-) jako by to čertík věděl) Je to naše nejdražší človíče.
Maminy ubrečených miminek, nic nezanedbejte, a pozor, ať neuděláte nějakou hloupost. Ale - čtyři měsíce je krátká doba, přejdou jako voda, a bude to skvělé!!!
Anděla
Moudra osoba napsala, ze je dulezite, aby si maminka uvedomila, ze tomu detatku opravdu nic nechybi, ze proste jen tak breci a ze ta maminka za to nemuze a nic proti tomu nezmuze. Taky tam bylo, ze cim vic se tim bude maminka stresovat (ja taky brecela s ni, protoze jsem byla zoufala a pri placi jsem ji rikala, ze opravdu nevim, jak ji mam pomoct), tak tim vic se to bude prenaset na dite, ktere bude jeste neklidnejsi a jeste vic plakat. Takze, kdyz jsem si tuhle radu precetla a konecne mi doslo, ze za to ale opravdu nemuzu, tak jsem se vnitrne uklidnila, uz mi to plakani tak strasne nedrasalo nervy. Samozrejme, ze mi bylo dcery i nadale lito, ale nestresovalo me to. A vite, ze to viditelne pomohlo? Ne, neprestala koncertovat, ale bylo na ni poznat, ze je klidnejsi.
No a po asi dvou mesicich se to zacalo den ode dne zlepsovat a za chvilicku jsme meli, a stale mame, holcicku, ktera se porad jen usmiva, je v dobre nalade a je na ni radost pohledet. Ani se mi nechce verit, ze byla prvni dva mesice sveho zivota tak hrozne uplakana.
Taky jsme si mysleli, ze ma prdiky, ja pila ruzne cajicky, aby bylo lepsi mleko. Pak jsem ale zjistila, ze ona tak strasne rve, az ty prdiky vytlaci. Zkratka ze prdi, protoze tak priserne rve a to tlaci na brisko, a pak to vypada, ze ji trapili prdiky, ale bylo to spis naopak. Taky jsem zjistila, ze dost casto takhle hrozne breci, protoze je unavena. Ukolebat se nedala, protoze noseni v naruci "nalezato" nesnasela od malicka, takze jsem ji proste musela, chte nechte, nechat urvat k spani.
A lidi, kteri rikaji, ze dite place, jen kdyz mu neco chybi, jsou pri nejmensim omezeni. Hlavne pokud se mluvi o prvni mesicich zivota.
Taky mi tady v USA tuny lidi radili, ze ji asi nestaci materske mleko, a ze mam zacit prikmovat umelym, ze u nich to breceni okamzite prestalo, jak zacali prikrmovat. Jeste, ze mam vlastni rozum a z kakani a curani mi bylo jasne, ze mlicka ma dostatek (coz mi potvrdila i detska doktorka), jinak bych chudacka pripravila o cene materske mleko.
Kdyz jsem se zeptala nasi pediatricky, proc to nase dite tak moc breci, kdyz mu vlastne nic neni, tak nam rekla, ze nektere deti jeste nebyly pripravene na nas svet, jeste chteli byt v bezpeci mamincina luna, a tak jsou proste na zdejsim svete nespokojene a davaji to najevo a ze to prejde. A pravdu dela!
Takze mamiky vydrzet!!!
Nejhůř na tom byla jedna, která děti měla 7 let předtím, než jsem otěhotněla. V době, kdy měla mimina, jsem byla dítě a neznaly jsme se, takže jsem její trápení poznala jen z vyprávění. Poznaly jsme se až když její mladší byly tři roky. Taktně si své zážitky ponechala pro sebe do doby, kdy moje děti odrostly druhému roku. Prý mě nechtěla předem děsit, možná bych jí ani nevěřila. Zírala jsem, čím si s mužem prošli.
Oba jejich potomci probrečeli noci do dvou a tří let. Narozdíl od tvého chlapíka aspoň přes den byly jejich děti klidnější, takže při prvním kamarádka přes den zvládla domácnost i se trochu prospat, ale ty noci...a dvakrát, to bylo sakra dlouhé. Pro celou rodinu docela peklo. Možná ten pláč měl i nějakou fyziologickou příčinu, ale tehdy se na nic nepřišlo - píšu o době před cca 25 lety.
S miminkem vyzkoušeli všechno a nakonec dopadli tak, že jedno dítě uspávali jízdou v autě, v korbě od kočárku. Do kočárku šlo dítě umyté, nakrmené na noc. S autem tak půl hodiny jezdili, dítě usnulo, k baráku dojížděli s vypnutým motorem, aby ten přechod z pohybu a hluku do nehybnosti a ticha nebyl moc rychlý. Potichu otevřeli dveře od auta, vyndali kočár, nezavírali dveře auta,aby dítě nevzbudili, nesli dítě v kočáru do domu opatrně potichu, při baterce a světle rozsvíceném na wc a v koupelně, hlavně ne přímo tam, kudy šel kočár. Položili do pokoje a ulehli v modlitbách v čase, kdy jiní zasedali k televizi. Po dvou třech hodinách se mrně vzbudilo a začala divoká dlouhá noc.
Po dvou letech druhé dítě a všechno se opakovalo s tím, že přes den už toho tolik nezvládla a nenaspala nic. Jednou byla maminka už tak vyčerpaná, vynervená, nevyspalá, že měla pocit, že když skočí z okna, tak se jí uleví a bude mít konečně klid. Říkala mi, že musela sebrat všechny zbytky rozumu, aby to nutkání překonala. Jindy se prý naklonila nad postýlku a důrazně na to sladké miminko procítěně zahulákala - ty krávo, zavři už tu hubu!
Pak si říkala, že měla štěstí, že ji nikdo neslyšel, kdyby ano, tak do bytu vlítne policie a sociálka, zavřou jí - a tu jí došlo, co by následovalo - ona se konečně vyspí :-))
Pro pohoršené podotýkám, že je to milující a velmi pečlivá máma, co pro své děti dělala první poslední, mají výborné vztahy a až budou vnoučata, tak z ní bude výborná babička. Ale tehdy zažívali všichni těžké období.
Jiná má kámoška vozila mimino večer hodinku dvě v kočárku po bytě, hlavně přes prahy, kočárek musel lítat jak koráb na rozbouřeném oceánu, pak byla šance, že mrně chvíli pospí.
Já měla štěstí, kdosi tam nahoře držel nad mými dětmi ochrannou ruku, protože jejich matka byla sama ještě dítě. Zdravé normálně se vyvíjející dítě považovala za naprostou samozřejmost. Nenapadlo ji sledovat, zda se dobře vyvíjí, protože nepochybovala o tom, že se tak děje. Proto by ji velmi překvapilo, kdyby skutečně nestačilo mrně vykoupat, nakrmit a pochovat k tomu, aby bylo spokojené a ochotně usínalo - až na ty přirozené výjimky kolem zubů, zaražených větrů apod. A když usnulo, nastal čas volna, nikoli domácnosti, než vyžehlit prádlo, raději jsem si četla nebo psala.
Měli jsme rituály, které nám určitě pomáhaly. Večerní čas před spaním byl klid, nehrála divoká hudba, natož televize. Teplá koupel, v klidu napapat, při tom všem jsme nedováděli, jenom se hodně mazlili, hladili tělíčko, hlavičku, hráli si s prtíčkama. Při krmení se tiše povídalo, vyprávělo co jsme zažili přes den, kam jsme dojeli s kočárkem a takové hlouposti. Nešlo o obsah, ale o tón hlasu:-) Pak položit do postýlky a dokud nezavřeli očka, seděli jsme u postýlky a drželi za ručičku. Někdy jsme je pokládali už spící, někdy jsme ručičkovali dvě tři minuty. S pohádkami na dobrou noc jsme začali až po druhém - třetím roce, do té doby by je čtení u postýlky spíš rušilo.
Ale, jak jsem psala, tohle všechno fungovalo jen proto, že děti byly spací a pohodové. Jinak si umím představit, že bych po večerech drandila s kočárem v autě přes hory a doly :-)
"vydržať!!!!" Já měla šílenou kliku, že oba kluci spali jak zařezaný - já i můj muž jsme měli velmi tvrdý spánek. Jinak by to ani nešlo, Bydleli jsme ve Vodičkový, pod oknem nám jezdily tramvaje, naproti U Nováků vyhrávala každý večer dechárna....a vyspali jsme se v pohodě všichni. Někde jsem četla, že dítě vnímá jinak, jeli matka ve stressu, nebo nervózní, má z něčeho strach a tak, že to to dítě, které je s ní prakticky citově propojeno, vnímá a děsí ho to. DÁrtagnan se musel před spaním "vyskákat", tj. začal skákat a mydlit sebou až při skoku v luftu usnul a dopadl na dno kočárku a spal tak tvrdě, že jsem ho mohla v pohodě odnést domů, vyndat z fusaku, svléknout, omýt žínkou, přebalit převléknout, dát mu cucnout čajíčka - a spal jak zabitej.Celou noc. Zato vstával v půl čtvrté ráno - a to pak nastal "tanec" protože byl hladovej jak tygr. V době, kdy jsem mu měla dávat tak čtyřicítku, padesátku sunaru, tak on vymlaskl dvě lahvičky až k dudlíku - ty už jsem měla připravené, pak se okamžitě pokakal, a umyt a převelčen se pak ještě hodinku, dvě, veselil, pak si dal malou svačinku a znovu to s ním mlasklo. A pak ještě dvě tři hodinky spal, zatímco já si lízala rány. Pro případné převychovatele: obézní nikdy nebyl, ve čty řech měsících lezl a v deseti běhal - a to doslova. Takže prostě to jídlo potřeboval. Ten mladší byl v pohodě, papal a spinkal přesně podle knihy "Naše dítě", ale zas to vypadalo, že nikdy nebude chodit......nakonec se to taky naučil.
Jinak oba spinkali celou noc, akorát jsem jim místo Sunaru dávala jako poslední jídlo řídkou kašičku, někdy jsem do ní rozmixovala banán - když byl. Takže je možný, že se děti prostě v noci budí hlady. Mně tohle poradila - to s tou kašičkou - poradila moje babička - že prý moje máma byla to samý. Akorát jsme tu krupičku museli předem namočit, aby neměl prdíčky. Taky jsme si je užili a zoubky taky, jako každej. Ta prdíčky se nám osvědčila zelená mastička a nahřáté plínky.A že nevyklízí šuplíky? To ti závidím... naše Gabčula si našla novou zábavu, už ji nezajímají ty dva nejspodnější šuplíky, už se přestěhovala se svým zájmem o dvě patra výš a tak vyklízí ty horní dva... hlavně ten s příbory... a už to není takového vykramování, jako dřív, už si ty příbory bere sebou, spolu s nějakou tou miskou a jde "jíst", "vařit" a "míchat"... no paráda... ale jako pomocník na učení trefování se lžičkou či vidličkou do pusy je to bezvadné... už jí to krásně jde...
Jo a mimochodem, mateřský pud je tak úžasná věc, že na všechny ty prožité trable (nevyspání, pláč, prdíky, deroucí se zuby, pokakané plíny) se tak nějak lehce zapomene... teda že se ti vymažou v podvědomí všechny ty hodiny a minuty, kdy jsi měla pocit, že to už dál nevydržíš, že to není možný a že už nikdy víc nechceš žádné miminko ani vidět), ale jen co to přejde, tak je to jakoby v nějakém oparu a jako bys to ani nebyla ty... a za chvíli jsi schopna toužit po dalším miminku a jen si tak na okraj říkáš, že snad už bude hodnější a nebude tak moc plakat...
Takže s mým druhým synem jsem si vyzkoušela jaké to je, když je máma s kočárkem kočka... Jenže nic není zadarmo, a z miloučkého mazlíčka se vyklubal čertíček...kdo nikdy neviděl, co dokáže napáchat dítě s bulteriérem a dvěma osmáky, tak asi neuvěří....Jen by mě zajímalo, co k tomu dovedou ti dva osmáci? Že by je to dítko vypouštělo z klece a pes je lovil? Nebo snad naopak?
Mne Ninka spala tiez len v kociku v pohybe, alebo v babyvaku, v noci som chodila po kuchyni s nou na rukach cele hodiny, dospavala som kedy sa dalo. Obcas som bola taka unavena, ze som sa suchala popri stene, aby som nespadla :-) a vraj zazrak materstva
Inac, to kupanie, aj my sme si ho vytrpeli, moja mama trvala na tom, ze dieta sa musi kupat kazdy vecer, ale nie je to tak. Podla dermatologov nie je potrebne babatka casto kupat, staci umyt exponovane miesta spongiou a kupat len raz tyzdenne, to male babo, cele zamotane sa nema sancu zaspinit a prilisne kupanie narusuje ochranu pokozky.
. Jo a jestli chceš být rozumná tchýně, tak doufám, že svým snachám poradíš až v okamžiku, kdy tě o radu požádají... jinak počítej s tím, že nebudou rozumné a ty budeš v jejich očích pořádná "tchýně" se vším všudy...
A nebylo nic jednoduššího, než zastavit někde na lavičce, na pařezu nebo kdekoliv jinde, nabídnout řvoucímu uzlíčků mléčný bar a pak zase pokračovat... třeba na lavičce na Rejvízu, táta mezitím nafotil pár fotek, Gabčulka byla uspokojena, já jsem zase zastrčila triko do kalhot a mohli jsme pokračovat zase dál... ale já s kojením opravdu problémy neměla, kojila jsem do 11 měsíců všechny tři děti, takže s tím nemám spojené žádné stresy, nerovování, jestli má dítě dost a jestli nebude za chvíli zase plakat hlady, možná jsem si nic takového ani nepřipustila předem... každopádně je přece jedno, co dítě dostává, myslím, že v dnešní době je umělé mléko kvalitní stejně jako mateřské... a důležité je spokojené dítě a maminka v pohodě... a když to tak je, tak pak může i to ostatní dobře fungovat...
Ale dovedu si představit Majdu, jak vytáhla tu flašku na jeden zátah... když jsem byla v porodnici, tak jsem první tři dny neměla vůbec mléko, nic neteklo, dítě šíleně hladové, málem mi tou bezzubou pusinkou ukousla bradavky, jak se na mě vrhala, a tak ji sestřička vždy dokrmovala stříkačkou s mlékem... no a ona ji vždy málem vytrhla z ruky, jak to do sebe sála, a místo, aby sestřičku nechala pomalu tlačit píst, aby jí to pěkně telko do pusinky, tak to prostě vytáhla sama... no byla to legrace už od začátku, s tou naší divoškou... a jak rychle to uteklo... kde ty časy jsou... bylo to takové klidné a úžasné období, taková pohodička... teď je to zase úplně jiné... a bude to pořád už jen jiné a jiné...
Tyto znaky opište: muprt
Jo, taky mám u nás po městě různá místa, kde si nostalgicky vzpomenu, že tady jsem taky kojila. A taky si vzpomínám na sváteční pocit, kdy jsem si konečeně zase oblékla normální podprsenku.
Teda, vy všichni máte k opisu tak zajímavé kombinace, když jsem dřív nepsala přihlášená, tak jsem tam mívala akorát tak samá w, x ,q, a y, ale zatím nikdy tak zajímavé výrazy... ach jo... a teď jsem přihlášená, takže nic, žádná legrace navrch...
Když u doktorů řekla, že dává miminu jahody, málem se skáceli a sdělili jí, že si teda může poděkovat.
Moje máma, stará škola, co se jinak držela starých "osvědčených" metod, mi připravovala pro děti dušená zavařená jablka, a radila, ať do roka dávám jen ty plus banán. Že jim nic neuteče a vyhnou se vyrážkám (ona je z generace, co pojem alergie u dítěte před 20 let vůbec neznala, byly to "vyrážky").
S moukou (krupička) je potíž, to vysvětlila Erika. Nemilé je i to, že to na těch dětech ani nemusí být znát, že se jim uškodilo - a když začnou mít třeba ve 30 problémy s trávicím ústrojím, ledvinama, játrama...tak si nikdo nevzpomemen, že Pepíčkovi v roce a půl tak šmakoval guláš s knedlíkem...
Kupodivu tohle s moukou moje máma - stará škola - taky znala, asi že se pohybovala kolem vývoje a výroby léků. Tak mi na zasycení doporučovala míchat sunar ne s vodou, ale s s rýžovým a později vločkovým vývarem. Což je prý šetrnější přechod než z kojení ke kaši. Také zeleninové příkrmy s vývarem z vloček, později přidat i trochu vloček.
A to všechno až od 6. měsíce.
Koneckonců, štěně na dospělácké granule asi nezajde, ale problémy mít může, stejně tak opuštěnému 3týdennímu kotěti nedávám kravské mléko, ale kotěcí a později ředěnou tatru.
No taky jsem měla políčeno na holčičku, ale jak tak čtu, tak i mezi holčičkami jsou pěkný kvítka.
Jo a k negativum kojeni :-) (zduraznuju, ze plne kojim, ale pod spoustu prispevku tam se muzu podepsat). Hlavne ted v zime, kdy skutecne nemuzu "mlecny bar" vytahnout kdekoli se mi zachce:
http://www.modrykonik.cz/forum/show.php?vThreadID=45849&vGroupOffset=0&vOffset=0
Teď poprvé v životě mám kočku doma. Je to kocourek nalezenec, našla ho dcera polomrtvého koncem léta, po deštích v blátě, ani hlavičku nezvedl, jen slabě kníkal. Vezla jsem ho na veterinu utratit, v domnění, že mu zkrátím trápení. V autě v krabici s hadry se zahřál, osušil a ožil. K veterináři jsem teda dojela s tím, že koťátko prohlédne a poradí, jak se o něj nejlépe postarat, než mu najdeme nový domov. Nepočítala jsem s tím, že by u nás zůstal, psi jdou po kočkách tiše a rychle. Naši psi jsou zvyklí, že jim syn odmala sahal při krmení do misky a oni počkali až se mládě vydovádí a pak teprve jedli dál. Ale pokud jde o kočky, říkám jim tichá bílá smrt, neštěkají, nevrčí, popadnou, zmáčknou a konec. Proto kotě nemůže být u nás v domě.
No, takže veterinář pravil, že kotě je kluk, má 2-3 týdny, je dehydratovaný, jinak ok. Tak se ze mě a dcery staly kojné, po 2-3 hodinách injekční stříkačkou do tlamičky kotěcí mléko, po krmení masáž bříška kosmetickým tamponem navlhčeným teplou vodou (náhražka za jazyk mámy kočky). Brala jsem ho sebou v bedně do kanceláře, v noci se o něj starala dcera. Hlídali jsme, aby v místnosti, kde se právě nacházela bedna s miminkem, byly zavřené zamčené dveře a nedostala se tam tichá bílá smrt...
Kocour dostal jméno a byl piplán víc než mé děti, když byly v jeho věku. Časem jsme zjistili, že kandidátů, splňující naše představy o péči o kotěcí miminko, je málo. Pak jsme zjistili, že nejsou žádní. Pak jsme zjistili, že ho vlastně nikomu dát nechceme, že bychom si ho rádi nechali, kdyby ovšem nebylo tiché bílé smrti...Pak jsme zjistili, že i dominantní tichá bílá smrt se z lásky (respektu?) k nám naučí nevraždit aspoň toto jedno kotě.
No, dnes je kocouřímu puberťákovi 5měsíců a tichá bílá smrt stojí před ním v pozoru. Za odměnu občas dostane thajskou masáž - nejdřív leží na břiše a kocour mu šlape zelí na zádech. Poté se pes obrátí na záda a kocour mu otlapkává břicho a varlata - to pes i vystrkuje jazyk blahem. Nakonec přejde kocour k hlavě, ozobává mu hlavu, uši, psovi se to moc líbí a občas, když má dojem, že už dlouho, asi tak půl dne, nic nebylo, přijde ke kocourovi a sám mu nastrkuje hlavu a uši.
Když žere pes a kocouří puberťák přijde na kontrolu, pes počká a pokračuje po jeho odchodu...
No, a protože jsme kocourka odkojily kotěcím mlékem a je ještě ve vývinu, tak jsme z kotěcího mléka přešli postupně na ředěnou tatru a teď dáváme obyč krabicové mléko. 2x denně, teplé. Vypije trochu, zbytek dorazí tichá bílá smrt,co se dřív mléka nedotkla :-)
Moje děti jsou zdravé jak buci, ani jako mimina neblinkaly, neznala jsem takové to odblinkutí po kojení, do předškolního věku zvracel každý z nich 3x, 4x, víc asi ne. A to vysloveně chybou v jídle. Pamatuju si, jak jednou v zoo, za teplého letního dne, 2letá dcera slupla párek v rohlíku, zapila ho jakousi teplou točenou limčou a po chvíli si postěžovala, že ji tlačí bříško. Vzápětí jsem poprvé a naposled v životě viděla na vlastní oči, jak vypadá, když někdo "hodil šavli" :-)) otevřela pusu, ze které vyšel souvislý dlouhý proud, pak tu pusu zavřela a pravila "už netlačí bříško".
Možná by mé děti byly ok, i kdybych je od 4 měsíců ládovala kaší a od roka gulášem s knedlíkem, jak jsem často vídala tu na vsi. Ale možná ne a já bych pak nerada marně zpytovala svědomí, co jsem kdy v jejich dětství podělala a na jaké potíže jim zadělala.
Myslím, že v době, kdy alergií je jak máku a nikdo neví, kdy co tu alergii spustí, a to i u dětí zcela zdravých rodičů,tak dětem vážně nic neuteče, když se první půlrok až rok obejdou bez mouky a další dva bez exotického ovoce a mořských ryb.
ale to tehdy já mládě 19letý netušila, neb o alergiích v té době se skoro ještě nemluvilo a že je v obilí lepek jsem vypustila z hlavy vzápětí po hodině přírodopisu:-)