vidím to kolem u příbuzných v cizině, je to peklo co si k Vám malé dítě může dovolit a je to velmi nepříjemné, Vy musíte mít zatnuté zuby a tvářit se, že se nic neděje. A v závěru dojdet k tomu, že to dítě nesníšíte a ono to cítí. Také každé dítě je jiné, některému stačí říci ne a jiné zkouší Vaše hranice do maxima. Byla jsem velmi přísná matka, děti měly sparťanskou výchovu, ale oba jsme je s manželem milovaly a ony to veděly a ví dodnes. Vychvaly jsme je hodně samostaně, jsou oba dva velmi šikovní. Když jsou malé tak jim stále hodně vysvětlujete, ale když pak povyrostou a zkouší to na Vás, je myslím vhodné přitvrdit. Já jsem v pozdějším věku volila formu, že to řeknu 2x a po třetí letěla facka a veřte mi, že to zkusily jednou a pak si daly velký pozor. Hodně jsem si nimi dělala formou hry, hodně se také naučí ve sportovním kolektivu. Mám ráda milé děti s kterými se dá povídat, které mají nějaké zájmy, které znají hranice co si mohou dovolit a co ne a ty hranice by jim měli dát jejich rodiče. Pokud děti zlobí a škodí, je potřeba naučit je si hrát, tvořit, dělat něco kraetivného z čeho budou mít sami radost a budou na sebe hrdí, že něco umí, hodně je pozorovat některé dítě je muzikální, jiné dobře pohyblivé, některé technické, jiné hodně tvůrčí...... U nás doma se hodně kreslilo (už od 1 roku věku a to vším křídami, temperami vodovkami, voskovkami, pastelkami, hodně se modelovalo, modelínou z moduritu, perníky, vizovické těsto, na písku, moje děti hodně doma vařili, pekly .... rádi to oba dělají dodnes ... ze všeho bylo samozřejmě spousta bordelu, ale to člověk musí zkousnout. Děti hodně sportovali, vůbec nekoukali na TV ani na CD dokonce ani na večerníčka o PC ani nemluvě, hodně jsme četli knížky před spaním, nebo když bylo špatné počasí, učili se z atlasu naše živočihcy, brouky, houby, stromy, keře,... sbírali jsme bylinky. Hodně jsem je vedla k práci už od mala mi formou hry doma hodně pomáhaly, rádi myly nádobí, rozdělovali oblečení do pračky dle barev, rovnaly boty na chodbě, připravovali stůl na jídlo a pak ho zase uklízely .... dnešní děti nedělají nic, a to není dobře. Když byly větší hráli jsme růrné hry, které jim i nám měly pomoci se více poznat a otevřít, také se vzájemně naslouchat. Fakt je, že když naškodily záměrně tak dostaly, jedno mé dítě bylo děsný lhář sedmilhář, pokud by dostal výprask, tak to z něj nedostanete ani omylem, jen se zasekl víc a víc, u něj jsem musela volit formu, že má třeba půl hodiny času, že stejně vím jak to je, tak ať si jde rozmylset jak mi odpoví. Pokud řekne pravdu, tak výprask nedostane, pokud zalže, tak ano, protože to netsrpím. Nejde praktikovat jedna výchova na každé dítě, nad vším jak se to konkrétní dítě chová v určitých situacích se musíte zamyslet proč to tak dělá. Jsem spokojená, vychovala jsem děti, co umí pozdravit, poděkovat, poprosit, umí se omluvit a uznat svou chybu, umí odpustit, dokáží se bavit s malými děti stejně tak jako se starými lidmi a to už od svého útlého věku, umí lidem pomáhat a jsou laskaví, mohu je vzít od mala kamkoliv a vím, že mi nikde neudělají ostudu. Vždy jsem jejich názory poslouchala a respektovala, bavila jsem se s nimi o všem co chtěly vědět. Pokud nebudete poslouchat jejich žabomyší problémky, nebudete poslouchat ani ty velké v pozdější době.

Protože my, osvícenci 21. století, už víme, že přeci neexistujou zlobiví, vzteklí, prolhaní pancharti!
To jsou nešťastný děti, nemocný všema možnejma dyslexiema a tisícema dalšíma ...xiema.
Je třeba vyžadovat papíry vod lékařů, zajistit "osobnostem" zcela odchylnej přístup pedagogů, to ale v rámci ostatního zdravýho kolektivu aby se "osobnost" neizolovala. A běda učiteli, kterej by vyžadoval po těžce nemocný osobnosti kázeň, pořádek, znalosti a výsledky. Osobnost má přeci lékařský papíry, že todle nemusí!

proč ta jedovatost?? Valja prosí o radu, protože vyrostla v domově a nezná chod normální rodiny. Klobouk dolů před ní, že se snaží tak, jak se snaží. A myslím, že není důvodu vypouštět jedovaté sliny...

Valjo, myslím, že Inka to napsala hezky, i když se může z toho zdát, že to je všechno brnkačka :-) Podle mého to není brnkačka a člověk chybuje a učí se za pochodu. Určitě je potřeba jasně nastavit pravidla, to považuju za důležité, aby dítě vědělo, co jo a co už ne. A v tom neslevovat, tak aby se v tom dítě mohlo snadno zorientovat. A také je určitě důležité dodržet slovo, být pro dítě důvěryhodný. Když něco řeknu - zakážu, platí to, když něco slíbím, platí to taky.
Držím ti palce

to sedí - je to velmi důležitá věc .. mám za sebou tři děti, a osvědčilo se mi, brát je přesně tak, jak odpovídalo jejich věku (samozřejmě ne doslova, ale podle jejich mentálního věku). Někdo dělá ze tříletých dospělý, co se málem musí starat o rodinu a jinej zase z patnáctiletých mimina .. Ale hlídat si vlastní slovo je prostě základ (a nejen v rodině, řekl bych). A ohledně pár na zadek - u jednoho syna to bez toho prostě nešlo, u druhého mi ulítla ruka jednou. Dcera si namotala ve třech měsících moje vlasy na prstíky, takže si mě zcela legálně koupila jednou provždy . Možná ještě důležitá věc - opravdu reálně nerozlišovat s mírou lásky a hlídat si to - jsou na to děti velmi citlivý a je-li třeba, klidně vědomě ubrat. Samozřejmě nevnucuju, jen se to všechno osvědčilo

narodila dcera, a když už začala rozum brát, tak jsem od švagra - jinak školského inspektora - vyfasovala rákosku s poznámkou - škoda rány, která padne vedle.
Použila jsem ji vždycky, když napomenutí nefungovalo. Nebylo potřeba více jak jedné rány přes zadek nebo dolní část. Fungovalo to a proto bych tohle doporučovala každému rodiči. A řekla bych, že nebylo těch výprasků nijak moc, stačilo se začít natahovat na kredenc pro rákosku a všechno šlo jak na drátkách.

Jen jsem, a to dost přesně a rozhodně bez zveličování, použil zdejší propagovaný moudra moudrejch. Zajímavý, že voni za to byli chváleni, zatimco já teď teda vokřikovanej.
Ale to je tady běžnym standardem.

ale u nás se osvědčila metoda KOMAFRI /Komenský-Makarenko-Frištenský/...ono občas jim jednu šoupnout je potřeba.Můj starší syn chodil /teda lítal/ už v deseti měsících - zkuste vysvětlit desetiměsíčnímu mmiminu, že něco nesmí a proč to nesmí. Když jsem nechtěla, aby lezl na hořící nafťáky, tak jsem mu k nim musela lehce přitisknout malíček. Samozřejmě, že nevznikla žádná velká spálenina,jen takovej červenej flíček, ale bolelo to dost, aby si to pamatoval, že když řeknu "Pozor, to pálí" tak to opravdu bolí a nepoleze tam. Každý dítě je jiný, ale co potřebují všechny je láska a SPRAVEDLNOST, SPRAVEDLNOST, SPRAVEDLNOST. Nedávat jednomu dítěti přednost před druhým a všecko DŮSLEDNĚ dělit rovným dílem. A dodržovat určitý řád.Nemluvím o vojenské disciplíně, nebo tak něco, ale prostě určité věci se NESMÍ NIKDY!!!! V tolik a v tolik se vstává, v tolik a v tolik je večeře, v tolik a v tolik se jde spát.Dodržování určitého rytmu dává dětem pocit jistoty. A pořád jim dávat najevo, jak je milujete, i kdybyste je nejradši uškrtili. A dělat společně věci - třeba lavor bramborového salátu, s jehož výrobou děti pomáhají...a tím víc jim ten salát chutná.Hrát společně hry - třeba karty nebo člověče nezlob se a vůbec mít společné zážitky. Určitě jsem udělala spoustu výchovných chyb, ale nakonec to dobře dopadlo. Takže držím palce.

Já rovněž nechápu, jak můžou někteří rodiče vychovat děti pouhým napomínáním a dobrým příkladem. Já své princezničce jednu přes měkké části fláknu vždy, když napomínání se zcela míjí účinkem. Když mlátí všechny kolem a prská, tak ji odvedu do koupelny, kde ji zamknu do doby, než ji tyto tendence pustí. Ona bohužel má uřvanou letoru, takže spousta věcí u nás bez řevu nejde. Pokud má někdo jiný nápad, ráda si nechám poradit...

A kolik jsi jich vychoval a jakými metodami? A které se ti konkrétně osvědčily a které ne - pouč nás.

jak mi tuhle tchyně vyprávěla, jak mého manžela, když mu bylo asi pět, postavila pod ledovou sprchu neb měl záchvat vzteku. A jakej z něj vyrost kliďas!
Jinak u nás byla vařečka - dostal asi dvakrát, bolest nestojí za řeč, ale pak už stačilo zachrastit šuplíkem

Já bych viděla velký rozdíl mezi výchovou malého dítěte, kde malé plesknutí přes zadek považuji za přínosnější než dlouhé rozbory situace a výchovou většího dítěte, co už má vlastní rozum. Tam si myslím, že už fyzické tresty nejsou na místě. Mně s bráchou rodiče nemlátili, měli jsme tzv. volnou výchovu a myslím, že z nás vyrostli docela použitelní lidé.
Facku jsem dostala jen jednou, to když táta objevil omluvenku do školy s "jeho" podpisem, který nebyl jeho. Mámě zase jednou ujely nervy a bráchu nakopla...neměla praxi, tak si u té procedury zlomila prostředníček na noze:-)
Mimochodem vnímám dost veliký rozdíl mezi plácnutím přes zadek a mezi pohlavkem, či fackou. Zatímco zadek je pro drobná napomenutí jako určený, tak mlátit někoho do hlavy mi přijde dost za hranicí- mně by se také nelíbilo, kdyby mě někdo mlátil do hlavy, tak nevím, proč bych to měla praktikovat na svých dětech jen proto, že jsou to děti a nemůžou se bránit.

já jen, že Valja asi tady nikoho předtím nechválila... Takže ta, žádajíc o radu, k té ironii (jakkoliv by třeba ke správným adresátům byla v tomto případě na místě) přišla jak slepej k houslím... Já píšu tak málokdy, že se většinou ani ke chválení ani k vokřikování nedostanu, takže pokud byli chváleni, určitě ne ode mě. A tohle mi jen přišlo jako trochu zbytečný prudění, pardon za to slovo..

Teda, Zdena - rakosku? A nezdalo sa ti to ubohe?
Valja, ja som svojich chalanov nikdy neudrela. Da sa to aj tak. Dneska maju 25 a 16, bez faciek a rakosiek sme preskakali aj obdobia puberty a dneska mame spolu vyborny vztah.
Naozaj je to o nastaveni a dodrziavani pravidiel - z oboch stran. A dobrom priklade. Je to ta tazsia cesta vychovy, ale ver mi, ze stoji za to.
Dat facku alebo na zadok je najjednoduchsia vychovna metoda, naucis dieta, aby sa toho balo a mas klud.

že se s ním nedomluvíte, tak plácnout přes prsty když je strká kam nemá na tom nic nevidím. Plácnu tak abych neublížila spíš aby se jen leklo přece! Některé dítko je klidnější a není potřeba plácnutí přes zadek nebo ručku, to se to pak píše - nepoužívám to.
Snacha používá metodu počítání do tří, malá se na to už naučila reagovat. Byla jsem svědkem jak v obchodě chtěla brát neco co neměla a když bylo napočítáno do dvou, vrátila věc do regálu a hotovo. Chce to důslednost.

A jak píše Inka o tom, jak je nepříjemné snášet vyloženě nevychované cizí dítko - bylo u nás návštěvou takové se svou matkou, asi 4 roky. Chtělo si hrát s čínským servisem. Nelpím chorobně na věcech, ale zase nepovažuji za nutné dát si zbytečně rozbít věci mému srdci milé. Dvakrát jsem děcku řekla že to není na hraní a nabídla kupou jiných věcí. Ne, nic nezabralo, pořád odbíhalo z kuchyně kde jsme seděly do obýváku a matka nic, tak jsem obývák zamkla a bylo mi fuk že se dítko začalo vztekat a matka se urazila.

No, já to vezmu asi takhle. Dokud jsou opravdu maličcí - jedna přes prdelku neuškodí. Malému děcku nevysvětlíš proč ne protože to nechápe a zkouší kam až může. U větších občas proplesknout - ale jen vyjímečně při vážných problémech. U puberťáků nejlépe vůbec, ale když překročí mez - tak jednu "přesdržku" klidně dám taky.
Doporučuji přesně vymezit hranice - kam ano, kam ne a ty opravdu dodržovat za každé situace. např. když byly děti menší - chodily do postele v 8h - ne později, ale spát ještě nemusely - jenom být v pelíšku a třeba si hrát nebo číst, poslouchat pohádku - respektovaly to a nebylo potřeba se dohadovat.
Dneska mám 3 puberťáky - jsou relativně v pohodě, každý je jiný a potřebuje jiný přístup. Jsou věci, které tolerovat nebudu ani u jednoho z nich - např. lež a podvody - řeším to zákazem toho co nejvíc milují (u kluků PC, u holky TV nebo koně) a důsledně dodržím a kontroluji dodržování do konce termínu. nebo drzost do očí - to pak přijde jedna dobře mířená...
školní problémy jsme vyřešili taky zákazem ale s možným zrušením za jedničku v žákovské.
Funguje to, ale musíte trest vydržet opravdu do konce, i když je to občas trest spíš pro rodiče.
Dvěma slovy to shrnu: LÁSKA A DŮSLEDNOST.

hele, nezlob se, ale začínáš dosahovat trapnosti Aleninejch komentářů (těch vo chlapech). Buď nějakej žlučovitej výstřik, nebo sebelítost, že tě tu nikdo nemá rád. Vy dva, ačkoli byste tomu ani jeden nevěřili, byste byli fantastickej pár.

Vajdo,
moc Ti doporučuju knihu Děti a hranice (Henry Cloud, John Townsend), nebo Děti potřebují hranice (Rogge Jan-Uwe) a další kniho těchto autorů. Volná "výchova" bez omezení je hovadina, řezání za každou kravinu a "vojna" hovadina stejná, jen z druhýho konce. Ale hlavně - s partnerem si musíte výchovný postupy vyříkat a sjednotit (v nepřítomnosti dětí), abyste pak jeden druhýho nepodráželi při výchovnejch zákrocích, takříkajíc v akci. Protože to vede k výchově nevycválanýho parchanta docela spolehlivě. Jo a za sebe - vobčasnej pleskanec přes pr*el, když je vopravdu za co a dítko velmi dobře ví, za co to bylo, nepovažuju za zločin. Rákosku bych na svý dítě nikdy nevzal, ani řemen, nikdy nic takovýho nebylo potřeba. Ale holt každej jsme jinej.

Ale fakt každej tvuj vodsudek mi, v kontextu s tvejma názorama a kecama, zní jako pochvala :-)
Jo a ještě - dyť ty mně taky...

se švagrem a dvěma kluky asi 6 a 3 roky, praktikují americkou výchovu a je to peklo v řetězech. Kluci mohou všechno. Byli u dcery na návštěvě, všechno si brali bez dovolení, všechno vyndavali z polic a odvšad a nosili to všude po zahradě, lezli po všem v botech, jedli ze všech talířů a pili ze všech sklenic. Švagrová na to řekla dceři pouze, jestli se Ti něco nelíbí, tak jim to řekni. (No abych při chvilce návštěvy vychovávala cizí nevychované děti, tak to zas ne). Dcera s přítelem grilovali, než se nadáli, kluci snědli asi 2 kg grilovaného masa bez baget pouze sami, tak, že nezbylo pro ně s bagetama si pak hráli, házeli, všechny nakousali a odhodili....pak je začala zajímat hadice, stále ji pouštěli, kropili rodiče a hlavně hostitele, na nic nereagovali, pak stříkali vodu do domku dovnitř na nábytek.....nikdo neřekl ani slovo a to byla přítomná i potencionální tchýně. Když mi to vyprávěla, jen jsem jí řekla, ať mi ty lidi nevodí domu, že na to nejsem zvědavá a já bych s takovými příbuznými bych volila setkání u nich či na nějakém neutrálním území už tak to bude náročná návštěva.

U mé švagrové ve Skotsku mají 3letého kluka, může úplně všechno, v každém obchdě si může koupit vše co chce, to že Tě bije je u něj úplně normální, ale je to rozmazlenej zlej kluk. Nikdo ho nemá rád a on to samozřejmě cítí. Denně mu chodí po internetu hračky, slovo nesmíš nezná, neumí pozdravit, poprosit či poděkovat......

Asi jsem ze staré školy, ale tohle ne.

Oba případy. Já bych se tedy neudržela být na místě tvé dcery, i když by to mohl být rozkol v rodině.

nejsem si jistá, zda bych je nevyhodila s poznámkou ať si své děti vychovají, on jim je totiž nikdo jiný vychvávat nebude. Vůbec bychnechtěla učit, vem si, že se Ti ve třídě sejde jen 1/3 takových fakanů,to je nezaplacená práce i přes ten mrak prázdnin. A bohužel takovou výchovu kolem vidím často.

Někdo vychovává tak, jiný zase onak, každý jak to uzná za vhodné. Neteř má teď dvouletou dcerku, taky vychovávají domluvami, nebo hrou a tak si usmyslela, že když může tátu nebo mámu pleskat a oni ji vezmou do náruče a "ne ne ne , to se nedělá to je ošklivý, nedělej to", tak to zkusila na mě. Dostala takovou přes ruce a to se děvenka divila, víckrát nic takového na mě nezkoušela. Stačí když na ni zvýším hlas, když se mi něco nelíbí nebo udělám obličej a je po problému. A to jsme spolu denně, bydlíme na společné chodbě. Sedí na lince a pomáhá mi vařit, nebo spolu pozorujeme dění za oknem, když uklízím tak se taky zapojuje, sice mi přidělá práci, ale aspoň se nějak zabavíme.

Jejich rodiče na ně koukají jak na bohy, a běda, jak je někdo okřikne. Stává se mi docela často, protože bydlím na malém sídlišti, že jdu se svojí fenkou po chodníku, a náhle se proti nám rozběhne dítě, někdy s křikem, a vrhne se k feně (je to velké plemeno, 68 cm v kohoutku). Naštěstí fenka má děti ráda, tedy ty "svoje", cizí toleruje, bere je jako mláďata. Ale rodiče nic, dítěti nic neřeknou. Jenže já si to nenechám líbit, a rodiče i dítě poučím o tom, jak se k psovi chovat, a jestliže si chce dítě psa pohladit, že se musí vždycky napřed zeptat jeho pána.

je pravda NČ, že dneska ty děti to je přesně jak říkáš! Dítě se prosazuje právě tak, jak mu dovolíme! Dnešní demokratická výchova kdy pomalu děti radí učitelům jak učit mě příjde trochu "divná"! Osobně si oproti Losovi myslím, že osobní příklad je jedním z nejdůležitějších výchovných prostředků. Ovšem uznávám, že určité konkrétní situace vyžadují studenou sprchu i pár na zadeček. Moje děti dostali jen jednou malinké plácnutíčko vařečkou a pak stačilo právě zachrastit tím šuplíčkem- Ale kdo jsme bez viny, hoďme kamenem, že?
Každý dělá chyby v životě i ve výchově. Dneska mě jen mrzí, že jsem syna víc nenaučila uklízet, je to děsnej bordelář! hrůza. a to už mu zřejmě zůstane, což?

Nástroje na bití bych nikdy eo ruky nevzala, to je hrozný.

No Inko, já bych asi něco řekla...ale člověk bere pořád ohled nas druhé, že, znepřátelit si blízkou rodinu není taky fajn. Tak bych asi omezila návštěvy.

radit bych si nikomu nedovolila, myslím, že jsem dělala ve výchově dost chyb. Na nejstarší dceru jsem byla myslím zbytečně přísná a náročná, až teprve při druhém a třetím dítěti člověk trochu zmoudřel. Snad ta výchova nebyla úplně tak hrozná, děti jsou fajn, slušný, umí si poradit v životě. Každá generace je jiná , my jsme byli taky vychováváni jinak než předešlá generace. Co ale vidím dnes jako velmi špatné, že se rodiče svým dětem nevěnují. Dělají jim sice taxikáře, kupují drahé věci, platí leckdy nehorázné peníze za kroužky, kam je ale odvezou a šmitec. Dělala jsem na jaře výstavu pro obec - lidé mi půjčovali staré fotografie. Z těch fotografií fakt cítíte, že rodiče ať už při práci nebo zábavě, stále měli děti nablízku. Dneska , když uděláte akci pro děti, tak maminky dovedou dítě a zase ho vyzvednou, namísto aby si užily ten čas s dítětem. Což mi přijde jako hrozná škoda pro obě strany. Co bych vzkázala Valje, dětem čas, lásku, povídání, důslednost, naučit je se dělit o všechno. Když dávám příkaz, tak ne teď hned to musí být, ale chci aby to bylo do té a té doby hotovo. umět uznat i vlastní chybu, tím u dítěte určitě neklesnu. Vést děti k soudržnosti, nedělat rozdíly mezi nimi. A hlavně, jak píše kkp, žádné slovo nevychovává tak jako osobní příklad. Není toho málo.

koukám, že je tu také dost rozpor mezi tím, co se míní volnou výchovou- volná výchova podle mého znamená to, co popisuje Zdena (vzít dítě co zlobí na klín a opakovaně a trpělivě mu vysvětlit, že to, co dělá, se nedělá a zdůvodnit mu to přiměřeně věku a ne mu rovnou urazit pracky. Uspěšnost takové metody podle mého stoupá spolu s věkem- když bude můj dvouletý syn chtít skákat pod auto, tak zvolím jiné metody, než opakované a trpělivé domlouvání, to už bych se také toho ovoce svých výchovných snah nemusela dočkat Volná výchova podle mého neznamená to, že se dítě chová jako uragán, obtěžuje ostatní lidi a rodiče na to s úsměvem hledí a nic mu neřeknou. Takové dítě je svým způsobem chudák, protože má dementní rodiče.

přišlo mi pár přes zadek docela namístě. Těžko třeba sáhodlouze vysvětlovat děcku, které se vám zasekne na přechodu pro chodce, že teď musíme rychle přejít. Syn dostal výprask naposledy asi v osmi letech, kdy měl vzteklé období, vrhal nenávistné pohledy a zatínal pěsti, až jsem se bála, že mě snad jednou zmlátí. Tehdy, bylo to po dlouhém a bezvýsledném přesvědčování, jsem nad sebou ztratila kontrolu a dostal fakt hodně, za což se doteď stydím. Zajímavé je, že to tenkrát necítil jako týrání a dodatečně mu asi došlo, že to přehnal, protože se za chvíli přišel omluvit. Teď je mu devatenáct a je naprosto v pohodě. Co se týče bití starších dětí, zvláště v pubertě, k tomu jsem se nikdy neuchýlila. Moje matka pro ránu nešla nikdy daleko a vzpomínám si, že jako puberťačce mi to od ní přišlo jako že se ztrapňuje. Je fakt, že s dcerou jsou to někdy hádky, že bych jí s chutí jednu vrazila, ale neudělám to. Odměnou je mi to, že občas dokonce i přizná, že jsem měla pravdu. Ale vážně - vždycky jsem se snažila udržovat je v nějakých mezích, ale netrestat za každou pitomost. A když už dát nějaký trest, tak na něm důsledně trvat. V každém případě chovat se tak, aby děti neměly strach svěřit se, že něco provedly, aby věděly, že vždycky je tu máma a táta, kteří se sice třeba naštvou, ale vždycky budou oporou.
K otázce, kdy je bití už týrání - myslím, že když dítě cítí, že je milováno, tak pro ně sem tam nějaké to plácnutí není žádné trauma.
I u nás se stávalo, že jeden byl pro naplácání a druhý proti a ne vždy bylo možné se předem dohodnout na postupu. Manžel tohle rozhodnutí nakonec nechal na mě, přece jen jsem s dětmi byla víc než on, předpokladem toho bylo, že bude moje rozhodnutí respektovat. Nevím, jestli je to to pravé ořechové, ale nám se to osvědčilo.

vzít zlobivé rozvztekané dítě do náručí pevně je obejnout - když je polapíte...

Pěkný den a následující víkend, odjíždím opět na Žižkov...

Hlavně já za svou osobu třeba nevím, JAK určovat hranice bez toho flákání do měkkých částí. Má-li někdo děti poddajné a rozumné, na které se stačí zamračit, tak to asi bez trestů jde. Já mám potvoru uřvanou, po které už od roku a půl domlouvání od kohokoliv stéká bez odezvy. Ze začátku jsem si často říkala: ano, teď to zkusím, laskavě a trpělivě, bez křiku a cirkusu... Čemuž se mé robě pouze zasmálo a pokračovalo v načaté činnosti. Tak jsem po ní skočila a pak to náhle šlo:-). Někdy mám pocit, že když se přes den dost nevylítá, tak se potřebuje aspoň vyřvat. Je dokonce masochistka, protože mě například žádá, že čištění zubů by si dnes přála "s řevem" - tzn. uřvanou ji položit, lehnout si na ni a uřvanou pusinku vyšůrovat. Fakt nevím,kde udělali soudruzi z Polska chybu:-)

Nebudu přes víkend na Žižkově, nýbrž ve vokolí Volomouce :-(((
Tak třeba příště! Urrrčitě!!!

Není pochyb o tom, že je velmi miluje. Ale občas se stane, že odrostlejší kotě má "na věc" jiný názor. Pokud kotě zlobí a nedá se přesvědčit vlídným slovem, tak mu dá takovou facku, že kotě letí přes půl pokoje - a je vymalováno. Kotě se rázem ukázní a všecko je v pořádku. A ta kočka své děti rozhodně netýrá...jen je připravuje na život.

Ono bohužel dnes děti mají plnou pusu svých práv ale už ne povinností.
všechno by chtěly, ale dát neumí a nechtějí (nemluvím o věcech)
Dítě zajde jenom tak daleko, jak daleko ho necháte zajít. Proto ty hranice.

je Respektovat a být resúpektován od P. Kopřivy a 3 spoluautorek. Je sympatická tím, že je 1) česká a že 2) autoři jí vyzkoušeli na vlastních dětech.

jako vždycky. Americký způsob výchovy vede do pekel. Stačí se jen podívat na jejich šílené střelce atd.

Dítě prostě není zmenšený dospělý. Když odhlédneme od odlišné fyziologie, děti uvažují úplně jinak než dospělí.

Samozřejmě lidi, kteří bijí děti pěstmi a různým nářadím do celého těla, bych bez soudu utrácel (pak je rozhořčení namístě), ale sem tam výchovný pohlavek, nebo pár přes zadek, když domluva nezabere, dětem jen prospěje.

Každý dítě je jiný. Kamarádka má dvě dcerky. Ta starší je rozjívená potvůrka, v každym oku deset čertů a zkouší a zkouší a zkouší. Trpělivost svojí hodné matky. Takže ta dostane na zadek průměrně jednou denně a funguje to a nevypadá že by ji to nějak mentálně nebo citově mrzačilo. Mladší je taková hodná tichá citlivá holčička, na kterou stačí nepatrně zvýšit hlas a je z toho smutná a zaražená, takže tu uhodit skoro nepřichází v úvahu. Další kamarádka má synka, na kterého důsledně uplatňovala metodu "dostaneš na zadek kdykoli mě naštveš nebo neposlechneš". Výsledek byl ten, že ve dvou letech bil děti. Prostě napodoboval maminku, když ho někdo naštval, jednu mu střelil. Tak ho maminka fyzicky vychovávat přestala a po čase přestal být agresivní on. Takže, nezbývá než pozorně pozorovat svoje děti, jejich povahu a reakce a tomu přizpůsobit výchovu, a nezacházet ani do jednoho z extrémů (týrání x americká výchova). A samozřejmě je milovat.

par plesknuti rukou na zadok, navyse chraneny plienkou urcite nie je fyzicky trest. :-)
Fyzicky trest je taky zasah, po ktorom dieta citi bolest. Napriklad taka rakoska pani Zdeny (brrr a ona sa za to ani nehanbi).
Losiku, ja som na chalanov praktikovala trpezlivost a pravidla.
A ked sa mi hodili na ulici na zem, odtiahla som ich z cesty ludom alebo autam a pockala, az ich to prejde. Nikdy si takymto sposobom nevydobili to, co chceli a tak ich tieto maniere pomerne skoro presli.
Neviem si predstavit sama seba, ako bijem dieta (nieto este svoje vlastne). My dospeli sme tu na to, aby sme ich chranili a oni to tak maju tiez nastavene. Rodic rovna sa ochranca.
A potom ked ta ruka, co ma ochranovat ublizuje...

třináctileté dítě nechá opíjet, fetovat, když najdou třináctku polonahou na silnici?
Viz ten článek Mii, o té "víle", co tu dnes je.
Tohle by se fakt mělo řešit, a ne to jen nevšímavě přejít...
Co vy na to?

dík za reakci, ale pořád mi uniká, tohle: mám jasně nastavené hranice. Ale když je dítě poruší, tak co, kromě fláknutí do měkkých částí? Něco zakazovat (myslím pohádku nebo tak) taky nejde pořád, někdo tu zmiňoval počítání do tří: neuděláš to, než napočítám do tří: jedna, dva, tři, a pak co? Co?

ja som to asi vazne mala lahsie...:-)
Napriklad som zabavila na dva dni autodrahu. Alebo nekupila nanuk.
Ono je to asi tak, ako pise Zuzana Novakova, treba hladat, co na ktore dieta plati.
A tiez ziadna matka nerovna sa automaticky superman a ked sem tam "ujedu" nervy, netreba si to vycitat.

Hmmm, ale to som ti asi moc neporadila...

já jsem daleko pro ránu nešla, měla jsem dvě divoké rychlé děti dva roky od sebe a jsem pěkně horkokrevná. Jak říká Losík, ty hranice dát musíš, ale ne každé dítě je respektuje ihned, pokud na ně budeš řvát ani to za chvíli nepomáhá, tresty za chvíli také nefungují. I u nás byla vařečka na kuchyni a pak se stačilo tam podívat nebo jen natáhnout a byl klid, ale před tím se musela použít bohužel, občas nebylo zbytí. Nemohu říci jako někteří, že jsem je jen jednou uhodila. Dostaly když si to zasloužily, ale vždy k tomu byl důvod a ten jsem jim vždy řekla a také jsme situaci následně rozebrali. O týrání nikdy nešlo, rozhodně tím nejsou nijak deformovaní do života a vždy velmi byly milovaní a jsou. Ale ono pokud ty hranice nedáš když jsou malí a ony se je nenaučí respektovat, tak jako lidí kolem sebe tak s nimi jako s velkými už nic neuděláš. Stromek se má ohýbat když je mladý a jde to nenásilnou. Rozhodně by děti měly mít základy výchovy, ale pod volnou výchovou si představuji to co jsem již výše popsala. To je katastrofa pro okolí, co z nich vyroste?

s takovou destruktivní návštěvou. A byla jsem tak v šoku, že jsem nebyla schopná nijak radikálně reagovat, protože stále čekáš, že si to dítě rodiče srovnají, že mu něco řeknou, je to jejich dítě. Je to již dlouho asi 14 let dorazila ke mně má rozvedená sestřenice s 1,5 roční holčičkou. Sestřenici znám od mala, vím jakou měla výchovu, jak přísnou a jaký pořádek doma měli. Nenapadlo by mě, že své dítě vychovává tak mizerně. Holčička nejdříve nakousala a rozsypala vše co bylo na stolku k jídlu, s jídlem běhala úplně všude, do toho lila čaj, vše začalo stékat dolů do koberce, v tom lítala jak zběsilá v botičkách a následně pak začala lítat v botách i po sedačce. Stále jsem čekala nějakou reakci, nic nepřišlo, to už jsem začala pěnit a uklízet a holčičku jsem sundala z kanape, vše jesm poutírala a sestřenice odcházela domů dotčená se slovy na rtech" pojď Šárinko, teta už není zvyklá na malé děti". Byla to její poslední návštěva u mně. Kdykoliv se pak zvala s dalšími dětmi na návštěvu v klidu jsem jí řekla, ať se nezlobí, že ne. Že pokud ona má z bytu kůlničku na dříví, tak já mít nehodám, že takhle se moje děti nikdy nechovaly, já bych se hanbou propadla kdyby se takhle chovaly, to je pro mě nepřijatelné udělat někomu takový bušus doma a ještě se tvářit dotčeně.

Mně se nejvíc líbily ty od Zdeňka Matějčka.

on má ty d ěti skutečně rád a rozumí jim. Už jsem o něm dlouho neslyšela - je ještě naživu?

zemřel v roce 2004 v požehnaném věku 98 let..

ne vždy s tebou souhlasím,ale po 2 měsících na nové škole musím říct,že tvůj první příspěvek není nikterak mimo mísu....vůbec nevadí,že žák nic nedělá,neučí se,odmlouvá,šikanuje spolužáky,maminka nespolupracuje se školou....já se hlavně musím postarat o to,abych nezablokovala jeho citlivou dyslektickou dušičku... zbývajících 17 dušiček ve třídě,co nemají papíry na hlavu,trpí denně jeho nevychovaností,drzostí a sprostotou..ale to nikoho nezajímá...to mají z toho,že nebyly v poradně....

- ale nikdo mu nic neulehčovat nemusel. Já to brala tak, že holt se s ním musím víc učit. Kupovala jsem mu čtyřlístky a a komiksy, protože se mu to dobře četlo. Hrávali jsme "Země, město", lželeli jsme v posteli a na pokračování jsme si čřetli různé legrační knížky, chvilku já, chvilku jeden kluk, chvilku druhý....a tak se to nějak naučil. Bylo jaswno, že maturitu z češtiny by nikdy neudělal, tak se šel učit. Dneska dělá počítačového grafika a má spousty bezvadných knížek, které si od něj půjčuju já. A čte dobře a rád. Já byla pravděpodobně dysgrafik - ale za nás tohle nebylo, tak holt jsem musela pořád psát. Místo, co bych knížku jen četla - tak jsem ji musela opisovat...a bylo vymalováno. Za nás platilo, že když nám něco nešlo, tak tím víc jsme na tom museli pracovat...já musela pořád psát a počítat. No, nakonec jsem to přežila ve zdraví. O nějaké citlivé dušičce tenkrát nepadlo slovo. Platilo, že když jsi na něco "blbej", tak se holt musíš víc snažit. A fungovalo to.

a o tom to je.Dnes se musí víc snažit učitel.Je holt placenej za to,naučit.I ty,co se nic naučit nechtějí...Hergot...já mám dnes nějakou profesní depresi...

dřív to bylo tak, že pančelka měla vždycky pravdu...asi nás měli naši prokouknutý...a já svoje děti taky. No, co si budem povídat...i já si pod lavicí četla a celou střední školu jsem s kamrádkou Božkou prohrála v piškvorkách. Ono je to asi pořád stejný.

To bude prostě nevychovanej a nevycválanej spratek a jeho dyslexie s tím nemá vůbec co dělat.
Jestli mne něco poslední roky fakt štve, tak to jsou právě takové zoufale nevychované děti. Když přijdou už do školy, tak i kdyby Tě platili zlatem, jako že rozhodně ne, nemáš šanci s tím zásadně hnout. A v drtivé většině případů jsou pachateli výhradně rodiče. Prostě jsou líní jim stanovit hranice a z celé výchovy si zapamatovali jen to, že nesmí "omezit" vývoj dětské osobnosti. Vidím to kolem zhusta: ležérní až totálně netečný rodič a demolující, rozjívený harant. To se teprve máme na co těšit Přitom děti mám fakt ráda, leč o zdravém rozumu mnohých rodičů mám těžké pochybnosti.

také si myslím, že když je to rozmazlený parchant, nemusí za to nutně papír na hlavu, parchant může být i ten chytrý žák.
Můj dys-syn se musel učit mnohem víc, na jedničku si ale nikdy nesáhl, protože by to nebylo prý fér vůči těm lepším - kterým to mnohdy šlo zcela samo.
Pohár zadarmo pro ty, co mají samé na konci roku mě vždycky vytáčel.Jednou pro kluka přišel kamarád a on , tehdy ještě maličký, prohlásil, že na pohár nesmí, protože nemá samé.
Vím, jak to NČ i Ivča myslí, ale štve mě to, když se ještě stále a furt myslí, že se jedná o "dysblbce", kterým matinka zařídila papír na lenošení.
Omlouvám se, je to pro mne citlivé téma a prala bych se ještě teď, když už jsme dva roky mimo základní školu.

v žádném případě nijak nesnižuju problémy dys dětí...kolik let už je po vyučování doučuju a vím,že když se chce,dokážou tyhle děti neuvěřitelné...jen si stěžuju na to,že pro spoustu z nich papír z poradny znamená:Tak a teď už nic nemusím...mám poruchu,jsem chudáček...

Evi,máš pravdu,myslím si,že se ještě máme na co těšit....přibývá rodin,kde děti vychovává jen a pouze televize a počítač...letošní školní rok je pro mě docela pecka mezi oči..zažívám věci neuvěřitelné...a s láskou vzpomínám na svá dosavadní největší zlobidla...andílkové to byli...

tys přešla k větším dětem, na střední? No těšila ses na lepší, ale třeba to jsou jen počáteční pocity, než se zcela zaběhneš.

Souhlasím s tím, co píšeš,dnešní děti jsou jiné, já to sleduji také - a to nejsem ve víru dění tak, jako Ty. Ale víš, udělala jsem bohužel opakovaně zkušenost, že ač učitelé znají problematiku a umí to oficiálně s dyslektiky, stejně o nich mluví mnozí ošklivě.Ten papír, který jsme také měli a dokonce s popsaným zdravotním oslabením, jakoby učitelky dráždil.Zpívala jsem v souboru plném kantorů a jejich výrazivo bylo dost strašné. Dysblbci byl nejjemnější výraz. Učitelky měly pochopení, znaly problémy dysdětí, učily je - ale ta děcka často nesnášely, to vím spolehlivě.A podobně se vyjadřovala bohužel i dětská lékařka a....vůbec, omlouvám se, vím, že to není aktuální téma a myslím, že to už tady kdysi dávno bylo, dříve než já.
Když se chce - to znamená hlavně práci rodičů a spolupráci rodičů se školou.A někdy i boj za dítě - právě proti takovým názorům, jaký tu dnes třeba nadhodil NČ - je na něm samozřejmě kus pravdy, ale já to zažívala roky a vím, že některé bariéry zcela jistě reálně existují, nejsou vymyšlené a není o co stát.
NČ je trochu drsoň, už to tu nadhodil dříve myslím,dnes mi to ale nedalo a musím reagovat.

Jé, o čem je tahle diskuse? jo děti, tak to je v pořádku. Ivčo ahoj

tenkrát nic takového neexistovalo - tedy, když já jsem chodila do školy.Prostě člověk, na tom, co mu nešlo, musel dřít. Mohu potvrdit, že bez valných výsledků. Bylo to fakt kolikrát zoufalství. Můj mladší syn byl už psychologem označen jako dyslektik - ale žádné výhody z toho pro ně nevyplynuly...jedině tak pro mě, která jsem po příchodu z práce musela zasednout a učit svého synka číst. Že by snad kvůli tomu měl nějaké výhody a lepší známky, tak to v žádném případě. Akorát, když vycházel ze školy, tak mu učitelka dala z milosti trojku z češtiny, aby se dostal na slušnej učňák. Jsem jí za to vděčna. Díky tomu získal technickou zdatnost a manuální zručnost a dneska se může živit prací, která je mu koníčkem. Ale myslet si, že takto postižené děti snad dostávají něco zadarmo a bez práce, je velký omyl. Naopak, musí dřít dvakrát tolik, než děti průměrně nadané, aby dosáhly alespoň průměrných výsledků. Ale berou to tak,že takový je holt život. Nakonec naučit se dá všechno - akorát někomu to trvá trošku dýl. A nevychovaný spratek, je nevychovaný spratek - to nesouvisí s tím, jak rychle, nebo jak pomalu se naučil číst.

přece sama nejlépe víš, že hulvátsky nebo aspoň pouze tuze povrchně lze vykonávat úplně všechny profese. Vedle důrazu na odbornost se nám vytrácí kultivovaný, hluboce znalý a až duchovní rozměr v profesích, zabývajících se člověkem.
Velmi chápu, co Tě zlobí. Ono to má jistý vývoj, ale je to běh na hodně dlouhou trať a není to celé o žádném vítězství. To buď v člověku je, aspoň zárodek, potom to lze oslovit, kultivovat a dodávat odvahy k takové zvnějšku osamělejší cestě životem a nebo lze jít životem zcela pohodlně, konzumně a bezduše.
Znám spoustu lékařů, které když slyším mluvit o pacientech, hluboce se za člověka stydím. Nikdo jim neupírá odbornost, ale to je tak asi všechno. Zrovna tak to platí o učitelích. Neodvažuji se vůbec odhadnout, jaké je procentuální zastoupení, leč vím, že existují všude bílé vrány a není jich zase tak úplně málo.
A dávám Ti zcela za pravdu, že jakékoliv jednání s těmi bezduchými je občas fakt dost ubíjející

Obávám se, že Ti jsem trochu možná dlužná vysvětlení, proč jsem tu docela dlouho nebyla: měla jsem sebou nezaviněnou autonehodu se středně těžkým zraněním, sice už chodím do práce, ale zberchávat se z toho budu ještě asi nějakou dobu. A v rámci "rehabilitace" jsem se zase vrátila chvílemi na Kudlanku
Přeji Ti krásnou neděli, pa

pasivně!!! se nechávají bavit (děti)a rodiče jsou rádi, že je od nich pokoj! A když přijdou do školy, má je učitel naučit myslet a aktivně se učit???V té době už jsou celkem nezvratně totálně shnilí a rodičovská veřejnost očekává "služby"
Co za zázraky chceš očekávat od velké části populace, jejímž vrcholným kulturním zážitkem je každovíkendový pobyt v HyperSuper nákupním centru?
Jsem mluvila tento týden s ředitelem Scia, testovali současné žáky 4. tříd: děs běs, vůbec nikdo tomu nechce uvěřit...to bude "líbezné", až nám nalezou až na VŠ. Počítám, že poslední moje zhruba "sedmiletka" před důchodem bude, díky nim, mimořádně náročná a není vyloučeno, že s láskou budu vzpomínat na mnohé současné skutečné blbkouny

zájem o jazyky ve mně vzbudili ve škole....a jsou a byli učitelé, kteří dovedli látku vysvětlit i blbečkům, jako jsem byla já, a to tak, že ji pochopili. Opravdu dobrej učitel je nezapomenutelnej a zanechává v žákovi stopy své práce až do smrti. Já znala učitele /ky/, kteří vykládali látku tak, že všichni bez dechu poslouchali a dávali pozor a i ty největší grázlíci je milovali. Mě kdysi učila maminka zpěvačky Lenky Filipové. Kvůli té se i největší lemplové učili, jen , aby jí udělali radost. Spoustu věcí ze školy si pamatuju dodnes...právě díky práci učitelů. Děti jsou pořád jenom děti a jsou tvárný a učitel tady může vykonat spoustu záslužné práce. Je jasné, že rodiče jsou hlavním výchovným elementem, le i učitel má ve svých rukou ohromnou moc a když ji umí využít, dokáže zázraky. Na televizi se nedá svádět všecko. Naši koupili televizi, když jsem chodila do druhé třídy. Moje děti u televize vyrostly a všichni jsme vždycky rádi četli a četli jsme hjpdně - dokonce i můj kdysi dyslektický mladší syn. Takových lidí znám mraky. Jo, jistěže je snadnější učit génije hladové po informacích, ale vzbudit zájem o znalosti u někoho, kdo na ně zvysoka kašle....jo, tak to už je něco a hned tak někdo to nedokáže. Já osobně - právě díky několika učitelkám a učitelům, vzpomínám na školu ráda - byť jsem mezi nejlepší žáky rozhodně nepatřila.

já ti nevím - čí je vina, že čtvrťáci ve Sciu propadli? Rodičů asi ne...
Nechci na nikoho útočit, syn se na přijímačky naučil a uspěl, měl štěstí na paní učitelku a já se mu snažím věnovat, ale já to paušální zjednodušování nějak špatně snáším. Což samozřejmě platí i o NČho názorech na dys- , s tím rozhodně nesouhlasím.
Nemám ráda ani rodiče, kteří se svých dětí zastávají, ať udělají cokoliv, to přímo nesnáším! A že je pro normální rodinu dítě s nějakým dys- práce navíc, je jasné.
Jinak ty víkendy v Hyper mě pořád a pořád překvapují - tuhle jsem něco potřebovala, tak jsem šla do jednoho z takových center v sobotu. Venku bylo nádherně, krásný říjnový den - a víte co? Tam bylo narváno rodičema s dětma! Příšerný!

a snaží se na všechno najít omluvy a úlevy. Děti s postižením dys ... a jejich výchova jsou dvě rozdílné věci. Thle tady byla výchova o aspíkách a jejich výchově či nevýchově. Asi jsem také byla dyslektik, ale v té době se na to nehrálo, musela jsem prostě zabrat víc než ostatní, syn je zřejmě po mně, ale také jsem ho nijak neomlouvala, prostě jsem se s ním víc učila a to se vyplatilo. Dnes by to na něm nikdo nepoznal, stejně jako na mě.
Ono se každému všechno vrací, pokud někoho budeš omlouvat či mu ulevovat, nebo nebude mít žádné vychování, tak se to stejně jednou bude muset naučit a nebo bude vyřazen ze společnosti, ne každý ho bude akceptovat jako jeho rodiče.
Já bych učit nemohla, já bych ty děti třískala hlava nehlava, pod heslem škoda každé rány, která vedle padne s tím, že ubrat můžeš vždycky. Takoví ti fakani nemají vůbec žádnou úctu k ostatním lidem, učitelům, rodičům, spolužákům a už vůbec ne sami k sobě. Rostou z nich takoví povrchní spotřební lidé a ve škole se baví neuvěřitelnými věcmi. Jsem ráda, že už to mám za sebou.

ale míra těch rodičovsky negramotných se opravdu téměř neúnosně zvyšuje a odneseme to všichni, jednou. A objektivně mají i důvody, proč se dětem nevěnují...
Je nesmyslné hledat za výsledky Scia viníky, tam jsou viníci všichni zúčastnění, když už (děti, rodiče, učitelé). Takže by všichni zúčastnění, v ideálním případě, měli hledat nápravu. Interpretovat to, že za to mohou jen učitelé, je rovněž nepravda.
Ti oblíbení, fantastičtí, až geniální učitelé nepředávají jen znalosti, ale pracují s a ovlivňují afektivní stránku osobnosti (postoje, názory, vztahy). A výsledky učení jsou na postojích, názorech a vztazích žáka závislé úplně nejvíce. Což známe všichni, že když k něčemu nemáme vztah, nebo to dokonce nesnášíme, tak se to sice pod tlakem nějakého zkoušení i naučíme zpaměti, ale potom to vyhodíme v hlavě do jakéhosi smetiště a už to nikdy nepoužijeme.
Veliký problém teď nastává, že postoje, vztahy, názory, ke kterým škola vede, jsou v úplném rozporu se vztahy, názory a postoji obecně v praktickém životě se uplatňující. Kdybych uvedla příklad: budeme třeba děti ve škole vést k pracovitosti, vytrvalosti, k pravdomluvnosti....., ale okolní společnost tyto hodnoty v praktickém životě neuznává. Nahlas je deklamuje, ale chová se v rozporu s nimi. A škola je tím pádem v p*dce.
Nemůžete to srovnávat se svým vlastním dětstvím, situace je úplně jiná, dokonce i být jiná musí. Nevím, kolik znáte ze svého okolí rodičů, kteří vedou děti k nějakým hodnotám....Jistěže existují, ale je jich citelně méně, než před X lety a učitel prostě nemá na co navázat. Nemluvě o tom, že mnozí sami učitelé to rovněž neumí. Jediný, koho je mi líto, jsou ty děti, protože je společnými silami úplně zbytečně znehodnotíme!

já nevím, pořád se to snažím vidět pozitivně - vím, že to, co píšeš "se říká", ale já i moje okolí vychovává děti pořád stejně, pořád stejné, vyznáváme stejné hodnoty a tak vůbec... Přijde mi to velmi podobné, jako za mého dětství - jsem idealista?

- naštěstí malé děti a nepovinnou angličtinu, byla to první, druhá a třetí třída.Já na to vzpomínám moc ráda. Bylo to nepovinný, tak jsme si to užívali...Kdy žylo krásně, tak jsme dhoili po Slapech a zdravili lidi anglicky a ptali se jich anglicky, jak se mají, děti hovořily anglicky se zvířátky a říkali anglicky, jak se které zvířátko jmernuje, zašli jsme do krámu a já zacálovala malou zmrzku každýmu, kdo si o ni řekl anglicky prodavačce, řekl anglicky cenu a anglicky poděkoval. Když byly Vánoce, velikonoce apod. Děti vyráběli pohlednice - tj. tématicky pokreslené kousky čtvrtky velikosti pohlednice, kam děti naspaly anglicky přání a adresu rodičů - a já se úpak domluvila s počťačkou, aby jim to naházela do schránek. Dělali jsme toho spoustu. Hráli jsme "Jatro léto podzim zima" každdý roh třídy byl jedno roční období a když tam děti doběhly, musely vyjmenovat měsíce v tom kterém ročním období. Tím se krásně utahaly a nevymýšlely si blbosti. Velké oblibě se těšily lentilky - každý, kdo správně odpověděl na optázku, dostal lentilku, musel říci její barvu a poděkovat. Zdravit, poděkovat, poprosit - to jsem do nich rvala pořád. Dodneška na mě volají v autobuse "Hello, how are You?" - a to už jsou dneska dospělí lidi. Několik z nich jsem pak připravovala k maturitě. Jejich obrázky mám zarámované v obýváku. Milovala jsem je. Já ovšem vím, že v každém předmětu takto postupovat nelze. Pak jsem učila nagličtinu na vyšší odborné škole sportovní - ale to už zas byli dospělí lidi a dalo se s nimi normálně mluvit a byla s nimi legrace. Puberťáky bych ale učit nemohla - ty bych musela pozabíjet - soudě podle vlastních dětí. A obdivuju každýho, kdo to zvládne bez ztráty kytičky...jako paní učitelka Filipová.

a mimochodem, kdybych já neinklinovala k pozitivnímu náhledu, tak nemůžu tu profesi vůbec už vykonávat.
Jenom prostě s tím nepřicházíš tolik extrémně do styku a není to tvé povolání. Díky mnoha novým poznatkům v psychologii už zásadně více víme o člověku, jak se učí, za jakých konkrétních podmínek se nejlépe učí, jak nalézt jeho nadání, jak se vypořádat ve vší eleganci a bez osobnostního poškození s některými ne zrovna většinovými nastaveními člověka...jenomže to hrozně pomalu proniká do obecné povědomosti lidí.
Navíc pojetí dětství je vždycky ovlivňováno celkovým stavem společnosti, takže se zákonitě tento pohled na dětství mění. Ty současné děti mají jiné podmínky pro svůj vývoj, než jsme měli my. Minimálně jsou rodiče citelně více zaneprázdnění prací, musí podávat větší výkony, stres, nejistota, méně volného času, neefektivní využívání toho mála volného času, obavy o práci, finance atd, změnili se nutně některé životní hodnoty...tady nebudu dělat přednášky. Současné děti mají v průměru mnohem lepší materiální podmínky pro svůj vývoj, ale mnohem horší podmínky pro svůj sociální vývoj. To se "neříká", to je potvrzeno.
A když je tedy, celé generace, vychováváme stejně, logicky to musíme dělat blbě, protože společnost a její nároky se nutně mění a my se výchovou nepřizpůsobujeme.
Původní dotaz od Valjy byl, co má s dětmi dělat, je-li sama absolventem dětského domova. Kdybych to chtěla minimalizovat, tak: pozorovat je a přemýšlet o nich dlouhodobě, pracovat s nimi na doslova čemkoliv, ale pravidelně a dlouhodobě, zapojit do běžného chodu rodiny, přečíst si alespoň 2 populárně naučné knížky o výchově, třeba: Jak vychovat šťastné dítě a Děti jsou hosté, kteří hledají cestu.
A je prostě zjištěno, že potřebujeme zrekonstruovat své představy o dětství, o výchově, protože již jsou zcela překonány, jenomže se jich držíme, jak klíště. A to se týká rodičů i učitelů. O těch druhých to vím z každodenní zkušenosti, jaká je to šílená fuška pro mne, abych je vytlačila z těch totálně neznalých a nefungujích představ o výchově a vzdělávání dětí

do výchovy svých dětí se v průměru aktivně zapojuje mnohem větší množství otců! Což je určitě velký a poměrně rychlý pozitivní vývoj. A já ty s dětmi dovádějící a chápavé mladé muže prostě zbožňuji A když si to vezmete zpět, stačí 2-3 generace, tak tam byl průměrný chlap ve výchově velmi pasivní, jen autorita, nepodložená ničím a v průměru bylo pro ně ponižující a nepřijatelné byť jen vyjet s kočárem

Všechny Tvé komentáře i komentáře ostatních zkušených matek zde dnes jsou zdrojem k zamyšlení i balzámem pro moji neklidnou mateřskou duši, je vidět, že píšeš o tématu a prostředí, které důvěrně znáš a ovládáš.
Ale tato slova bych nechala zarámovat:

A je prostě zjištěno, že potřebujeme zrekonstruovat své představy o dětství, o výchově, protože již jsou zcela překonány, jenomže se jich držíme, jak klíště. A to se týká rodičů i učitelů. O těch druhých to vím z každodenní zkušenosti, jaká je to šílená fuška pro mne, abych je vytlačila z těch totálně neznalých a nefungujích představ o výchově a vzdělávání dětí

Absolutně souhlasím

Jinak svým vnitřním čitím jsem tušila, že s Tebou něco není v pořádku, zmínila ses předtím o množství práce i nějakých zdravotních potížích, skoro jsem si myslela, že jsi po operaci.
Doufám, že ses moc nepochroumala, středně těžké poranění zní podezřele, určitě trošku zlehčuješ - no drž se prosím.Strávila jsem nádherný letní týden v Krumlově,toužila jsem po kávě s Tebou, ale zrovinka jsi tou dobou asi "lenošila" jiným, nepříjemným způsobem.

Jo a s těmi lékaři máš bohužel také smutnou pravdu, denně se musím střídavě zlobit, střídavě stydět, pyšná a hrdá nejsem ve svém povolání téměř už vůbec na nic.Ahoj

nejsem na střední,opět základka,ale z pohodové malotřídky na příměstské kompletní škole...kde se děti na prvním stupni nevedou-jak zmiňuje Alenka-k základním věcem,jako je zdravení,děkování,úcta a respekt vůči druhému člověku,kde se na druhém stupni všichni překvapeně podivují přerostlým zvířátkům v lavicích,které nerespektují základní společenské normy...dostala jsem třídu po mladinké absoloventce,tudíž žáci v páté třídě neumí násobilku,vyjmenovaná slova,nemají návyky,jak se učit,stále ještě překvapeně zjišťují,že ty domácí úkoly FAKT vyžaduju....ale lepší se to....lepší..nejsou hloupí...jen jsem někdy stráááášně utahaná...Ale pořád optimistka,jak říká Eva,bez toho by se to fakt nedalo dělat...

i v tomhle může škola udělat spoustu práce. Například, když se děti "distancovaly" od nějakého dítěte, s tím, že je blbej, tak jsem jim vysvětlila, že BLBEJ není vůbec NIKDO NA CELÉM SVĚTĚ!!! Že v každém je něco dobrého. Ten kluk měl tenkrát krásný písmo. Tak jsem ho vzala k tabuli, nechala ho něco napsat a řekla dětem, že takhle jajko on, nepíše nikdo tz njich a pak jsme hráli hru, kdy každý musel vstát a říci o někom jiném ze třídy něco dobrého...na každém se něco našlo, ty děti za tu hodinu úplně vyrostly a začaly se k sobě chovat úplně jinak. Nebo jsem tam měla kluka, kterej mlátil malé děti a zbližoval jim. Tak jsem ho přivedla k tabuli a řekla dětem, aby, ti, co jim ten kluk nějak ublížil, ať se postaví do fronty a každej si do něj může jednou bouchnout. Jen jednou a jen přes zadek, nebo přes záda. No některý děti ho jen tak lehce žďuchly, jiné ho majzly docela dost. Akle všichni jednotně se ho přestaly bát. No, myslela jsem, že mě kluk bude nenávidět - ale dopalo to přesně opačně. Dodneška mě zdraví, hlásí se ke mně a pomáhá mi tahat tašky. Dodneška si jeho rodiče nestěžovali a kluk - nyní dvacetiletý pán je OK. Chce to zasáhnout hned v tom momentě, kdy se něco děje. Prostě zafunguje podmíněný reflex.

se má zasáhnout okamžitě, tak ten 2. Tebou popsaný případ je vážně na trestní stíhání

Pouze jsem dovolila ostatním, aby mu dali okusit jeho vlastního chlebíčka. Což mu bohatě stačilo k tomu, aby se ukáznil a nemlátil ostatní děti. A koho bys jako stíhala, kdyby ten kluk někomu vážně ublížil a do toho teda daleko nebylo.

která na tyhle hajzlíky spolehlivě funguje. Já nejsem pedagog a nemám peadogické vzdělání, takže mi patřičné znalosti chybí a jednala jsem jako laik ...tak nám tedy prozraď, jak stakovými dětmi zacházet a jak je postavit do latě, prozraď nám, copřesně jim říkáš, když to děláš. Já jednala spíš instinktivně a možná špatně, ale člověk se pořád učí a třeba je mezi námi dost lidí, kterým se tvé znalosti a metody mohou v budoucnosti velmi hodit.

pokud si myslíš, že žalovatelné je jen osobní fyzické napadení. I když chápu, že si to myslíš
Vždycky se to řeší výhradně mezi čtyřma očima s tím viníkem. Nelze tam zorganizovat nějaký kolektivní lynč, i kdyby sis stokrát myslela, že si to ten kluk zaslouží. Přesto jsi povinná mu soukromě důrazně vysvětlit, že jeho chování tolerovat rozhodně nebudeš, že je špatné. Nejlépe podstoupit i s rodiči, kdy jim nekompromisně sdělíš, že mají doma nevycválaného grázla a je nezbytné, aby se jeho výchovou okamžitě začali zabývat. To je těžké popsat, ale věř, že umím být velmi přesvědčivá, že se sice občas odváží špitnout cosi o vyhrožování, jenomže já se jich nebojím, což mají tedy smůlu. Jsem stěží vydíratelná a i jim často dojde, že spolupráce se jim může jen vyplatit. Občas si říkám, že bych nikdy nechtěla, aby se mnou samotnou někdo takto jednal. Nesmíš jim vyhrožovat, napadat je, byť slovně, ale lakonicky je seznámit se situací a stručně a důrazně jim vysvětlit, co je čeká, nebude-li se to urychleně řešit, nezmění se to.
S ostatními dětmi lze mluvit bez přítomnosti agresora, vysvětlit jim, jak nemají a mají reagovat, domluvit se na jasném postupu, kdyby se to opakovalo.
Hlavně člověk nesmí být lhostejný, nebagatelizovat to a mít k tomu odvahu, prostě se nebát. A věř, alčo, že tihle haranti mívají zhusta za rodiče také pěkné zmetky. A musíš počítat s tím, že se může stát, že v tom zůstaneš sama, že tě nikdo nepodpoří, i tak to lze v pohodě ustát. Když se furt budeme bát, tak si budou jen troufat více. Tak se nebojím, zkroušení odchází haranti i s rodiči. Nikomu neškodím, ze zásady, ale nadělat si na hlavu nemáme proč.
Věř mi, nebo ne, všechny konflikty nelze řešit házením skříně , to přistupuješ na jejich pravidla agresivní hry a to prostě nikdy nesmíš!

ale po tomto zákroku si ten kluk už nikdy agresivně nehrál...takže nebylo co řešit.

nejsem na střední,opět základka,ale z pohodové malotřídky na příměstské kompletní škole...

no vidis, a ja si zas rikam, ze kdybych se snad jeste mela vratit nekdy zpatky do skolstvi, tak jedine na malou skolu.

naopak byla jsem milá a usmívala se. Já hlavně chtěla, aby se ty malíé děti naučily, jak se agresotrovi účinně postavit. Takže, když tento pochopil, že už se ho nebojej, dal jim pokoj. Což bylo přesně to, co jsem chtěla. Ten kluk chodil to čtvrté třídy, takže vyloučit ho ze školy zajisté nešlo. A pak, vyřídilo se to na místě a velmi účinně, tak proč do toho tahat rodiče /který na něj v podstatě kašlali/, pedagogickou radu, obecní úřad a ministerstvo školství. Je to obyčejný podmíněný reflex - dáš někomu ránu, pusinko, dostaneš ji zpátky, veveruško. Je na tobě, co budeš dělat. A on to velmi dobře pochopil a zachoval se podle toho.Dneska je příjemnej mladej pán, klidnej, vyrovnanej a já s ním báječně vycházím. Kdyby se z toho tenkrát udělala aféra, tak bůhví kde skončil. Tak zlej ten kluk zas nebyl - jen nepoučenej. Ano, člověk se nesmí bát, ale když to těm dětem jenom říkáš, míjí se to účinkem.

po svých vlastních pubertálních dětech a pouze jednou v životě. A neminulo se to účinkem.

právě že vím,že škola může udělat plno práce.Proto mě točí,že tam se tyhle věci nedělají...pardon,nedělaly....s kolegyní z předchozího zaměstnání,která tam přešla se mnou, jsme se do toho obuly...jde to pomalu,ale....sem tam už se výsledky ukážou...škoda,že nás zatím není víc...

Můrinko,
já učila celej život na malejch školách a nedám na ně dopustit..kdybych měla možnost,šla bych na ni zas...ale míst je málo....takže jsem na velké škole...a s láskou vzpomínám....

mas moj obdiv a uctu!
Prosim ta, ak sa to da, zostan taka, aka si.

díky Jen abys nepřechválila...