Tak nám skončily prázdniny a zase jsme se ocitli v realitě všedních dnů. Na rodinné oslavě probíraly ratolesti, který ze sourozenců je na tom nejhůře. „Nejhorší je bejt nejstarší," řekla ta nejstarší. „Všechno musí a nic nesmí (ač studentka techniky, s logikou je evidentně na štíru), rodiče jsou na něj nejpřísnější, pořád musí těm malejm ustupovat a bejt rozumnější a prošlapávat jim cestičku."
- „Nejhorší je bejt nejmladší," řekl ten nejmladší.
„Ty máš tak co říkat, tebe akorát všichni rozmazlujou," unisono se po něm osápli sourozenci.
„Každej mě vychovává a musím všechny poslouchat," nedal se.
„Nejhorší je bejt prostřední," řekli ti dva prostřední.
„Všichni se starají o toho největšího a toho nejmenšího a na nás každej kašle."
- Dostali jsme pohled z prázdnin:
„Všechno je tu fajn.
Potkali jsme úchyla, když jsme se koupali. Možná budu mít vši.
Myšák si tu našel nového nejlepšího kamaráda - 140 cm uhlopříčkovou televizi."
„Děti jsou moc hodné," připsala po straně doušku babička.
- Bramborka odjela s bývalými spolužáky a spolužačkami na chatu. Za dvě hodiny byla zpátky, že se jim rozsypalo auto a že si potřebují tedy půjčit to naše.
- Jeskyňkou podstrčený vyměnil prázdninový účes typu „zebra" (bílé a černé pruhy) za účes typu „rákosníček" (černé a zelené pruhy). Vyslovila jsem očekávání, že se letos bude ve škole mnohem více snažit a oslňovat svými vědomostmi, když musí dráždit vyučující hned první školní den.
- Myšák už nechce být testerem počítačových her. Stane se literárním kritikem, protože pak si bude moci celý den číst a nebude se muset s nikým bavit.
- Karkulka dělala zkoušku ze statistiky. Výsledky a zápis známky do indexu měly být následující den v deset dopoledne.
„Tak jak jsi dopadla?" ptám se, když mi v poledne vyběhla na monitoru hláška „Karkulka je online".
„No, udělala jsem to. Ale nějak jsem s tím nepočítala, takže jsem do tý školy nejela."
Moje mlčení přes ICQ bylo zřejmě natolik významné, že po pěti minutách připsala: „Můžu si půjčit auto?
Možná bych tam ještě stihla dojet."
Stihla.
- Myšák má děsnou setrvačnost. V květnu jsme vedli diskuze na téma „Při jaké venkovní teplotě je vhodné odložit zimní bundu".
„Když mi bude horko," vysvětloval, „tak si ji sundám. Ale co kdyby se náhle ochladilo?"
Zimní boty se mi z něj nepodařilo dostat do teď. A už se o to ani nesnažím, za dva měsíce budou zase aktuální.
Zato si připravuji argumenty na téma „Je tričko s krátkým rukávem a šusťákovka dostatečné oblečení pro prosincové mrazy?"
Můra
Zas máme jiné veselosti. Ze dvou závoďáků dávají kluci dohromady jednoho, aby bylo s čím dokončit poslední závod sezóny. Jednoho závoďáčka otočil Tomáš přes boudu, a druhého minulý víkend ve smyku "opřel" Michal o hasičárnu.
Jak já budu šťastná, až bude po sezóně !
