Slovo "montér" je v tomto případě opravdu trefně použito, vyjadřuje totiž přesnou podstatu našeho malého chlápka. Jeho nejoblíbenějšími hračkami jsou dráty, šňůry, mobily, kamery, mp3, sešívačky, děrovačky a další elektronika, a pochopitelně i další spotřební a papírnický materiál. V obývacím pokoji má vyhrazen svůj koutek.
V něm má velkou dřevěnou bednu plnou všech možných hrkacích, zvonících a řachacích blbostí.
Některé hrají, cvakají, dají se všelijak natáhnout, rozdělat, předělat, ale pokud z nich nejdou vytřepat např. tužkové baterky, tak u nás po nich ani pes neštěkne, natož mimino Kryštof. Právě proto jsou u nás ovladače od všeho možného v současné době mimo provoz a nesou i jasné známky dvou malých spodních tesáků.
Ještě nedávno jsme měli hlínové a kytkové období. Většina zkušených matek ví, co to obnáší. Kryštof se hluboce zamiloval do našeho rodinného koštěte, které doposud nikdo neměl sílu vyhodit. V každé volné chvilce, kdy nebyl nikde zavřen nebo připoután, se po čtyřech přiřítil k obdivovanému objektu a začal zkoumat, co se skrývá v jeho střevech. Občas i ochutnal. Ještě že kytky nehnojím... Tak tohle už máme za sebou, jen občas si možná posteskne, ale nová kamera, některým větším členem domácnosti ledabyle pohozená na kraji pohovky, mu bezpečně spraví náladu.
Pokud ovšem není zrovna po ruce něco tak prudce zajímavého, má už svůj náhradní program. Zaleze do pokoje starších sourozenců, zaprdelí se jim tiše do šatníků a zkouší jejich trpělivost. Osmiletá holčička si většinou něco šušní na své půlce psacího stolu a její o rok mladší bratr se ji jakýmkoliv způsobem snaží vytočit. Je v tom opravdu machr. Jejich vzájemné hašteření už mě ale nechává opravdu ledově klidnou. Přesně totiž vím, jaký bude následující scénář... Ona ho majzne po hlavě čímkoliv, co má nejblíže, on začne ječet a vrhne se na ni. A v tu chvíli se na scénu vykulí postava nejmladšího, jejich občas neskonale otravného mladšího bratra.
Na koberci ve chvíli zuřivého boje je však snadněji spatřitelný, než zalezlý v jejich skříních - tam dokáže být tichý a nenápadný, jako ta nejmenší myšička. A v tom situace nabere obrovskou změnu - vidina rozházeného oblečení, které za trpajzlíka maminka opravdu neuklidí, je dokáže neuvěřitelně stmelit. Nejdříve se ozývají z pokoje slabší protesty ze všech tří stran, které následně vyústí ve výkřiky: „Kryštofe, vypadni!"
Podezírám ho, že jim rozumí, protože se jen tak nedá. Promění se v neskutečně zuřivé mimino. Kouše, tahá za vlasy a občas se mu podaří použít nejtěžší kalibr, když se svými nehtíky vztekle zaryje třeba do nějaké té dosažitelné nosní dírky. To není fakt nic příjemného... Ale k jeho smůle, osm a půl kila živé váhy zatím nemůže konkurovat starším sourozencům; je proto rychle zpacifikován, popadnut a potupně vykázán (vynesen a vyhozen) z pokojíčku. Za zavřenými dveřmi se pak může opravdu jen vztekat.
Naštěstí je splachovací. Rychle se otřepe a jde dál objevovat neobjevené. Má štěstí, narodil se do správné rodiny. Na jeho výpravy mu dopřáváme hodně svobody a prostoru. Je nás prostě moc a tak vždycky objeví někde něco zajímavého, co je položeno níž, než jeden metr...
Paula
tohle taky
sešívačky, děrovačky a další elektronika:-)
Krásná básnička o "Ušopleskovi" - a koukněme se, on je to už takovej malej šibal!
Je vidět, že je to velice šťastné a spokojené dítě, že i jeho sourozenci ho mají rádi.
Hodně štěstí vám všem, je prima, že se rodí víc dětí v jedné rodině - a to nejen v rodinách romských :-)))
Já měla montéry dva. Prošli dlouhou cestu od stavebnic přes PC až po auto, a jak se nám to teď všem hodí !
...a to jsem taky ječela jak siréna, když měli ve svém pokoji rozmontovanou nápravu z Trabanta.
