Špatná nálada a smutek přepadnou čas od času
každého z nás. Nějakou tou „depresí“ trpí alespoň jednou za život každý pátý
člověk, klinickou depresí pak
onemocní ročně asi pět procent obyvatelstva - nezávisle na věku, a ženy dvakrát
častěji než muži. Jenže deprese není to samé, co sebemizernější nálada, s níž
se lze vyrovnat chutnou večeří nebo dobrou veselohrou.
Podle předpokladů Světové zdravotnické organizace se tohle duševní onemocnění stane do roku 2020 dokonce druhou nejrozšířenější příčinou nemocnosti, hned po kardiovaskulárních onemocněních.
Kdo to nezažil, nemá ponětí, jaké zoufalství to někdy může být. Obyčejná špatná nálada přijde, ale zase odejde, ta není na denním pořádku. Kdežto deprese bere vše. Najednou máte chuť být daleko od lidí, ležet v posteli a nic nedělat. Hezkých dnů je méně a méně, to, co vás bavilo a dávalo životu smysl, je najednou pryč, nebo se to pomalinku a nezadržitelně vzdaluje. Zatažené rolety, ticho, hlavně být sami, zalezlí… Být šťastní? Mít chuť něco dělat? To je už jen vzdálená minulost ...
A začíná to být takhle každodenně. Nejčastější mýtus je, že jsou lidé s depresí líní a že ji lze překonat. Jenže u klinické deprese to není o tom, najít vlastní vůli a sílu racionálně přemýšlet a jednat.
Jo, každý, kdo touto nemocí trpí, by byl nesmírně rád, kdyby místo deprese bojoval třeba s pořádnou angínou či jakoukoliv jinou běžnou fyzickou nemocí, protože „deprese je sviň*. A jak říká spousta „majitelů deprese“ - vlastními silami se nezvládá, protože kvůli depresi už žádné nemáte.
Psychické problémy má dnes opravdu hodně lidí, a přestože jsou to závažné nemoci, ostatní to často nechápou, a ani nechtějí pochopit. Každý druhý kolem je pak mistr světa v dávání rad. Kdyby se tak všichni řídili heslem: nedávej nevyžádané rady… Jejich rady dobré a k čemu prostě nejsou - můžete jak blázen chodit cvičit, mezi kamarádky, kamarády, mít bezva rodinu a partnera, to všechno je najednou k ničemu, protože máte v sobě černou díru, která přitahuje a vysílá jen negativní energii.
Ty pravé „depky“ se dělí na endogenní a exogenní.
- Exogenní vznikají následkem nějakého vnějšího podnětu (samozřejmě může být i jistá vrozená dispozice), například smrt blízkého člověka, přepracovanost, prožité trauma, psychické nezvádnutí fyzické nemoci apod. Ano, tady se dá vysledovat nějaké to „spouštědlo“, kterého se člověk může vyvarovat.
- Ale ty endogenní vznikají bez jakékoliv vnější příčiny, zde se jedná o hormonální dysbalanci (zejména serotoninu), pro kterou jsou bohužel vrozené dispozice - biologické rizikové faktory, psychologické aspekty, a nakonec i vývoj osobnosti. Tzn. člověk může být mladý, krásný, bohatý, a přesto se u něj začnou projevovat nepřekonatelné návaly smutku, neschopnosti, zoufalství, až takové intenzity, že ráno nemůže vstát z postele. Zde příčina prostě jasná není. Jen víte, že podobně se trápil i někdo z vaší blízké či dávné rodiny…
Nicméně oba typy se léčí antidepresivy. Není to jednoduché, protože ne každá antidepresiva „sednou“, mnohdy to trvá hodně dlouho, než si depresivní zoufalec najde „něco“, ověří si „kdy nejlépe“ a v jakém množství. A pak se dá téměř běžně žít…Dříve mít deprese bylo téměř stejné, jako mít nějakou fuj pohlavní nemoc. Člověk byl za blázna... Dnes už je to "jen" běžná nemoc.
Také znáte podobné trápení?
U příbuzných, známých, či osobně?
Vím to všechno moc dobře.
Sama s tím už pár let dost fest bojuju.
d@niela
Asi to mám zděděné po předcích z máminy strany, protože ta se za svobodna jmenovala Klímová. Možný výklad příjmení Klíma je ze slovesa klímat a může být označením i pro někoho, kdo je váhavý, lenivý, hloupý.
Tak to máme jasné a vědecky podložené, proč nikdo z naší rodiny nikdy nepodléhal chmurám, nejsme na to dost chytří a všechny průsery klidně zaspíme, ono to nějak dopadne.
Hrozný, raději nevzpomínat.
