Napřed jsem se smála, pak mi z toho bylo smutno. Z následujícího e-mailu od "deeres". Uvědomila jsem si, jaké je to prznění, jak je to slabomyslné, a hlavně: jak je to všude... Ale nebudu vás napínat, však si to přečtěte sami: "Původně jsem si myslela, že je to jenom můj osobní problém a všem ostatním to připadá normální. Ale nejsem sama. Tohle, co posílám, je ranní glosa Petra Kukala na ČRo2".
Svět kolem mne se stále rychleji zmenšuje.
Nejen oblečení, což pozoruji už docela dlouho. Ale také věci denní potřeby. Nástroje, dopravní prostředky, budovy i lidé. Všechno v mém okolí se stává titěrným.
Stal jsem se Guliverem mezi Liliputy.
Jako první jsem to zaznamenal mezi svými známými a kamarády. Začali si pořizovat rodinky a stavět pro ně domečky za Prahou, nebo kupovat podkrovní bytečky v Nuslích. Zařídili je švédskými křesílky, do kterých usazovali svoje kolegyňky, které přišly na kávičku. Jednou jsem takovou kolegyňku u svých známých zastihl, měla metr osmdesát a vypadala, že v případě potřeby, by krávu zabila pěstí. Kravičku, pěstičkou.
Tenhle mor se také rychle rozšířil do veřejného prostoru.
Hospody na svých informačních tabulích začaly nabízet gulášek se šesti, hermelínek a pivečko.
Kavárny pak kafíčko a dortík. Vzledem k k úsporné velikosti porcí jsem tomu leckde rozuměl, přesto řízeček s brambůrky ve mně vyvolával jisté rozpaky.
Nakonec se zdrobněliny přenesly přímo do názvu provozoven, nad výlohami se začaly objevovat vývěsní štíty s nápisy dárečky, knajpička, přísahám, že to existuje, nebo sekáček, ten překvapivě neprodává sečné kuchyňské nástroje, ale obnošený textil.
Teď už je tenhle trend ve fázi epidemie a nikdo to nezastaví. Do redakcí odevzdávám textíky a hodné účetní mně za ně posílají penízky. Novinářům posílám zprávičky, nejčastěji mejlíkem.
Zakupuji v obchůdcích houstičku a salámek a platím buď korunkami, nebo kartičkou.
Pomalu se smiřuji s tím, že do světa, do kterého jsem se narodil a vyrostl v něm, chodil do hospod, jedl polévky, pil pivo a namlouval si holky, se stal pokojíček pro panenky.
Tak pevně doufám lidičky, že se vám dnešní gloska líbila, hezoučký dník vám přeje Petr Kukal.
Český jazyk vždy měl dost výrazů na to, abychom dokázali vyjádřit své emoce, slušné i neslušné. Pak přišly mobily a my se začali vyjadřovat ve zkratkách, ale ani to nám nebylo dost a slova začaly nahrazovat obrázky. Smajlíci. A najednou je tu ještě vyšší level a jsou tu vyskakovací pumprlíci, co tleskají malými ručičkami, pukající srdíčka a srdceryvné smajlíky, kterým tryskají z malých očiček vodopády slzí. Gify.
Netýká se to jenom mobilů, ale i diskuzí na různých webech. Původně to bylo k vidění pouze u puberťáků, pak i tam kde diskutují maminky. Tam mně to připadalo ještě normální, nedospěláci a čerstvé maminky, poněkud ujeté z toho nadělení, co teď zrovna mají doma. Dá se chápat, že své děti nazývají mimísky, nebo piškotky, partnera manžou a sporá slovní diskuze je dozdobena tryskajícími kytičkami.
Tím to ale neskončilo, infantilní tsunami se šíří dál a dál. Místo diskuzí si posíláme emoticony, věci označujeme zdrobnělinkami a metráková Zdenka, trvá na oslovení Zděnička. Už neumíme přečíst normální hodiny, ztrácíme schopnost mluvit bez vyplňovacích slov. Běžně v hovoru používáme nic neříkající berličky, jako je eee, um, jako, prostě, tak, víte, vlastně... Kdo z nás ještě ví, jak se napíše velké psací Q ? A nejenom Q, kdy jste naposledy psali vlastní rukou? Zblbli jsme snad díky stále vyspělejší technice ? Genetik dr.Crabtree Gerald například tvrdí, že pokud by se v čase podařilo do dnešní doby přesunout průměrného Athéňana z éry před více než dvěma tisíci lety, patřil by k nejlepším myslitelům a byl by emočně mnohem stabilnější.
deeres
Zblbli jsme snad díky stále vyspělejší technice?
Zblbli. A to tak, že fest.
Rozvinutá motorika dává schopnost provádět složité nebo náročné tělesné aktivity. Je to druh inteligence, která nám díky vyspělejší technologii zakrňuje. Mačkáním knoflíků, získáme tak maximálně "myšitýdu" a karpální tunel.
Zrovna písmo pomáhá uchovat si schopnost provádět jemné mechanické práce. Ale, kdo dneska ještě píše perem?
Mám doma krabici, kde jsou uschovány dopisy a pohlednice, také nějaké básně. Od přátel, od rodiny. Některé psané ještě obyčejným perem a inkoustem se zdobným písmem, některé dokonce švabachem. Kdybych se na hlavu postavila, tak takhle úhledně bych to napsat nikdy nedokázala. Za chvíli budu mít i problém vyplnit složenku, nebo podací lístek. Už také jenom umím mačkat knoflíky.
Kdysi, jeden můj známý, omlouval svou občasnou nevěru své ženě tím, že si vlastně jenom chce ověřit, že si vybral tu pravou, protože od ní neutíká, neboť ví, že ona je ta pravá. No, když se to vezme až do důsledku, tak vlastně nelhal. Ale bratia Slováci by o ňom povedali, že "sviniar" a nebyli by daleko od pravdy.
Kdysi, jeden můj známý, omlouval svou občasnou nevěru své ženě tím, že si vlastně jenom chce ověřit, že si vybral tu pravou, protože od ní neutíká, neboť ví, že ona je ta pravá. No, když se to vezme až do důsledku, tak vlastně nelhal. Ale bratia Slováci by o ňom povedali, že "sviniar" a nebyli by daleko od pravdy.
Bábě nejspíš schází verbální sociální interakce, my blbý bychom řekli tlachání a pokec o ničem.
