rásné mne počasí inspirovalo k tomu, vyrazit do lesa a zjistit, co všechno už kvete. A kvete všechno, a naráz. Jsou pryč už sněženky a talovíny, nastoupily bledule, ladoňky a dymnivky. Modrou barvou až do fialova se chlubí podléšky s fialkami, které ostatním kytkám konkurují vůní, která se rozlévá po celém lese.
Potkal jsem jaro v březovém háji,
vlasy zelené, smáčené deštěm,
s korunou třešňových květů, krásy dar.
Lehounce tančilo v závoji fialek
a v očích?
Tak v těch mělo slunce.
Ani nevím, koho rozkvetlé jaro takhle inspirovalo…
Jdu úzkou lesní pěšinkou, kousek nad rybníčkem a z lesní stráně na cestičku vypadává jedna žába za druhou. Svolávají se slabounkým žabím kvákacím zpěvem ke svatebnímu reji. Dávám pozor, kam šlápnu, abych na nějakou ropuchu nehamtla a nepřipravila jí o radost ze života.
Jsou to ropuchy krátkonohé a protože mají nohy opravdu kraťounké, tak neskákají, ale lezou. Lezou i mým psům zpod tlapek.
Ten starší je má na háku, mladší jenom zírá, co je to za divné gumové hračky. Jíst se to nedá, hrát si s ním nechtějí a ještě mu divně smrdí.
A tak je pozoruji při námluvách a přemýšlím, která je ropušanda a který je ropušák a kdybych políbila ropušáka, jestli by se místo prince neobjevilo prase badavičnatý.
Z těch důležitých myšlenek mne ale najednou vyruší tři cyklisti, tři ignoranti, co se k nám přiřítí na horských kolech.
Nestačí jim silnice, ani cyklistické stezky, musí vjet všude a navíc jsou evidentně negramotní, protože z obou stran cestičky visí upozornění na rojení žab.
Tak na ně řvu:“ Bacha, jsou tu žáby!“
Ale nedbají, mastí to ve svých značkových oblečcích pořád dál a za nimi zůstává žabí hřbitov.
AMEN
deeres
Jinak hlásím, že na Tvoji radu má náš pes Karel dva pamlsky z bůvolí kůže na žvýkání, tak snad boty nechá na pokoji
A pak také nesmí narazit na nějakého přiblblého záchrance, jako jsem já. Kdysi jsem v Černých Voděradech narazila na zrovna vylíhlé kuňky. Nádherný, se žlutým bříškem, vypadaly jak hračky. Jenže byly v brázdě po traktoru, která už byla skoro vyschlá a já se bála, aby je tam něco nepřejelo.Kousek odtud bývala studánka, taky už je zničená.A já jednu kuňku popadla a když nic neříkala, šupla jsem jí do té studánky s pramenitou vodou. Kuňka natáhla oudy a začala se topit. Musela jsem jí honem vytáhnout a poskytnout jí umělé dýchání, aby se z toho teplotního šoku vzpamatovala.
