Problém vystihl Amir Taheri, iránský novinář usazený v Evropě. Ten prohlásil, že pokud Evropa chce začlenit imigranty, musí se v prvé řadě zbavit organizací a lidí, kteří si ze začleňování imigrantů udělali svoji živnost.

     Kulturní odlišnost je jistě zvýšenou překážkou integrace, ale při určitém množství imigrantů je stále zvládnutelná.  Evropa se však dnes potýká nejen s kritickým množstvím imigrantů, ale především s vlastní neschopností či neochotou uprchlíky integrovat. Jednou z příčin je multikulturalismus. Ať už byl oficiálním programem nebo ne, pod jeho zhoubným vlivem coby ideologie doby došlo k segregaci imigrantským komunit za současného nahlodávání a relativizace identity původních obyvatel.

Zhoubný vliv multikulturalismu

     Imigranti byli povzbuzování k pěstování své, často výlučné identity, zatímco u původního obyvatelstva byly tyto projevy potlačovány coby šovinismus a rasismus. Zmizel tak širší rámec, ve kterém by mohla proběhnout skutečná integrace.  Pod tlakem multikulturalismu Evropa ztratila sebedůvěru a vůli imigranty integrovat.

     Ne sebevědomá společnost nikdy nemá velký integrační potenciál. Z neintegrace a vzniku paralelních komunit je pak frustrována jak původní většina, tak příchozí menšina. Bez ohledu na příčiny faktem zůstává, že Evropa má problém s integrací značné části imigrantů a často i jejich potomků. Za této situace nadále trvat na pokračování neselektivní masové imigrace je šílenství.

Přijímání imigrace jako povinnost

     Zatímco o ekonomickém a společenském přínosu imigrace, imigračních pravidlech a historických paralelách můžou odpůrci a zastánci imigrace diskutovat na politické rovině, moralizující argumenty debatu ukončují. Z roviny politické posouvají problematiku imigrace do roviny morální. Přijímání imigrantů staví jako morální povinnost, která nejen činí ostatní argumenty irelevantními, ale v podstatě vyjímá otázku imigrace z demokratické kontroly.

     Morální povinnost Evropanů přijímat imigranty má být forma odčinění jejich domnělé historické viny. Ta může spočívat v kolonialismu, současném i minulém blahobytu nebo zakořeněném rasismu. Vždy je však základem vykonstruovaná vina Evropanů, ze které jim vyplývá morální povinnost.  Naopak imigranti mají a priori právo přijít do Evropy. Pouze skrze otevřenost vůči imigraci Evropa očistí svou duši.

Evropa světu nic nedluží

     Klasickou polohou moralizujícího argumentu je povinnost odčinit kolonialismus. Pomiňme, že evropský kolonialismus měl i své pozitivní přínosy, například v podobě infrastruktury, zdravotnictví, administrativy či vybudování vzdělané vrstvy místního obyvatelstva. Pochybné je především východisko, že evropský vzestup byl důsledkem kolonialismu a že dnešní evropský blahobyt je vystavěn na plundrování kolonií. Tato marxistická interpretace dějin je překroucením a degradací evropského dědictví a historie.

     Evropský mocenský vzestup i dnešní blahobyt mají svůj základ v hlavách a srdcích Evropanů. Instituce a procesy jako pracovní etika, vědecký pokrok a inovace, profesionalizace veřejné správy, kapitalismus, politické instituce, základy konstitučního a právního státu, stabilita a jistota vlastnických práv a vztahů, které se zrodily a vzkvétaly v Evropě, stojí primárně za evropským úspěchem.

     V tomto podhoubí se zrodil základ evropské dominance. Evropský kolonialismus byl pouhým důsledkem evropského vzestupu a převahy. Velká Británie neměla největší impérium na světě díky tomu, že by nejrychleji drancovala, ale protože výše zmíněné instituce pěstovala nejlépe.

     Nejlépe vyděračský argument o blahobytu postaveném na kolonialismu vyvrací úspěšné a bohaté evropské země, které neměly kolonie žádné jako Finsko či Švýcarsko, anebo jich měly minimum či krátce jako Německo či Itálie.

     Padesát let od dekolonizace většiny Afriky a Blízkého východu se nakonec nabízí palčivá otázka, jak dlouho lze selhání afrických a arabských vlád a společností svalovat na Evropany. Její palčivost nabývá na síle, podíváme-li se na bývalé evropské kolonie v Asii, které namísto stěžování vzaly odpovědnost za svůj osud do svých rukou.

Imigranti z Československa

     S vědomím, že Česko žádné kolonie nemělo, přispěchali nositelé moralizujícího argumentu s tím, že máme morální povinnost přijímat uprchlíky z Afriky, protože západní Evropa přijímala uprchlíky z komunistického Československa.

     Stát, respektive národ a jeho političtí představitelé však nejsou jednotlivci, u nichž by byla možná takto jednoduchá morální ekvivalence. Na základě jeho logiky by navíc bylo možné požadovat kompenzaci za jakoukoliv historickou událost či křivdu, což jistě není vhodný princip vztahů mezi národy. Nedá se tedy asi vyjádřit nakolik je tento argument absurdní. Samozřejmě, jeho primárním účelem není věcná přesvědčivost, ale vytvoření pocitu viny a jakéhosi morálního dluhu.

     Fabulujme ovšem, že tento argument má věcnou podstatu. Předně, přijímání československých imigrantů v západních zemích z morálního hlediska zakládá maximálně tak povinnost přijímat imigranty ze západních zemí v případě, že se dostanou pod totalitní vládu.

     Dále z Československa neprchali desetitisíce lidí zcela odlišných kulturních návyků od západní Evropy. Nakonec nejsou zprávy o tom, že by Češi a Slováci v západních zemích utvářeli uzavřená ghetta s patologickými jevy. Je navíc otázka, jestli by západní státy přijímaly statisíce uprchlíků z komunistického bloku, kteří by zůstali oddanými komunisty.

     Imigranti z Československa si nezakládali na své jinakosti a pod rouškou antirasismu a boje s diskriminací nepřenášeli své skupinové politicko-společenské preference do požadavku na zvláštní zacházení, jako to činí muslimské komunity v západní Evropě.

     Imigranti z ČSSR se integrovali, pracovali a někteří z nich se vrátili po revoluci zpět. Jinými slovy, pokud by Evropa stejně hladce zvládala imigranty z třetího světa, jako zvládla imigranty z ČSSR, pak by se žádná debata o imigraci ani nevedla.

Právo na imigraci je neomezené

     Ve své nejryzejší podobě - morální povinnosti přijímat uprchlíky bez ohledu na cokoliv – pak moralizující argument naplno odhaluje svou nebezpečnost. Evropa musí imigranty přijímat bez ohledu na své možnosti. Je to její povinnost.

     Imigranti můžou přicházet do Evropy bez ohledu na jejich motivy a množství. Je to jejich právo. Jakmile je jednou přijímání uprchlíků stanoveno jako morální povinnost, je nemorální imigraci omezovat. Právo na imigraci do Evropy má celý svět.

     Argument je provázen poněkud zpozdilým přesvědčením, že evropský blahobyt je tak nějak přímo úměrný chudobě třetího světa. Pověstné břemeno bílého muže se zde převléklo z pocitu nadřazenosti do soucitné sebehany.

     Evropa se sice potýká s ekonomickými problémy a nezaměstnaností, s těžko udržitelnými sociálními systémy, s neschopností integrovat celé skupiny imigrantů a jejich potomků, rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, s ruskou hrozbou, islámským terorismem či energetickou závislostí, ale to vše musí stranou. Je potřeba přijímat uprchlíky.

Stát má primární závazek k vlastním lidem

     Naopak taková staromódní morální povinnost politiků vůči vlastním občanům a zemi, která se sebou nese povinnost brát ohled na jejich názor, povinnost zkoumat nejen ekonomické, ale i společenské dopady imigrace, míru imigrace přizpůsobit integračním schopnostem společnosti, je v očích progresivistických světoobčanů v lepším případě přežitá, v horším sama o sobě rasistická. Nejvíce drásající je pak kombinace nesnesitelné lehkovážnosti tohoto postoje a srdnatosti, s jakou je zastáván.

     Nejde ani tak o to, že by z morálního hlediska nebylo správné pomoci lidem v nouzi, ale v ostentativním ignorování všech dalších faktorů a vytváření dojmu, že jde o absolutní povinnost Evropanů. Evropa se může o své bohatství podělit, pokud na tom bude existovat společenský konsensus. Nelze jí to však ukládat jako povinnost.

     Každý stát, v jakékoliv době a místě, musí primárně dbát na své přetrvání. To je primární morální závazek, který má, a má jej vůči svým občanům. Pokud se rozhodne přijímat uprchlíky, půjde o velkorysý projev dobré vůle, ale nikoliv splnění povinnosti. V opačném případě se přesně dostáváme do dnešní absurdní situace. Evropa sice přijala již miliony imigrantů, přesto je nálepkována jako xenofobní a rasistická, protože jich nepřijala ještě více.

Je potřeba si přiznat pravdu

     Debata o imigraci až příliš dlouho trpěla svázáním vypjatou politickou korektností. Přesvědčení elit bylo dlouho takové, že je nejen ekonomicky žádoucí, ale i morálně správná a objektivně nevyhnutelná. Skutečnost, že se z imigrace stává zásadní téma, ukazuje, že proimigrační přístup, který dominoval, selhal. Přesto je nadále prosazován. Málokterá oblast tak jasně ukazuje názorové odtržení elit od masy, která ve většině evropských zemí masovou imigraci ze zemí mimo EU odmítá.

     Je nejvyšší čas obnovit vědomí, že Evropané mají právo rozhodovat koho, kdy a v jakém počtu přijme.  Je potřeba si přiznat, že některé skupiny imigrantů se lépe začleňují do většinové společnosti a jsou k hostitelskému státu více loajální než jiné skupiny a podle toho nastavovat imigrační politiku. Je potřeba se zbavit falešné naděje, že imigranti vyřeší naši vlastní neochotu k reprodukci a těžké práci. Je potřeba upravit imigrační a související legislativu tak, aby nebyla přímou pozvánkou k odchodu do Evropy. Je potřeba spolupracovat se státy na jižním pobřeží Středozemního moře na potlačování ilegální imigrace, nikoliv je rozvracet humanitárními intervencemi jako se to stalo v Libyi.

     A nakonec, před připouštěním dalších a dalších vln imigrantů je potřeba zvládnout integrovat imigranty, kteří jsou již v Evropě, popřípadě potomky imigrantů, kteří přesto stále nejsou či nechtějí být Evropany. Česko samotné pak má nejen právo, ale přímo povinnost poučit se ze zkušeností západoevropských států s masovou imigrací a podle toho přistupovat k imigraci. Bez ohledu na úzce definovaný ekonomický přínos či morální vydírání.

ANDREJ DUHAN