Městská ženská, majitelka malého dítěte či dětí, si občas povzdechne, jaké by to bylo báječné, bydlet někde na venkově, mít vlastní trávník, zahrádku okrasnou i lahodnou. Sem tam nějaký ten ovocný strom. Ono to bydlení v domečku, posezení na anglickém trávníku s večerní kávičkou a skotačícími dítkami kolem - vypadá na fotkách úchvatně.
Ideální by byla romantická horská samota vprostřed velkoměsta obklopená naprosto klidným a malebným prostředím, kde člověk o živáčka nezavadí a má to pěšky tři minuty do všech oblíbených obchůdků, restaurací, kulturního centra, zoo a sportovního stadionu, kde se navíc pořádají burácející koncerty, které ovšem není zvenčí vůbec slyšet. Nebo tak něco. Ano, to by byl ráj na zemi…
Ale je potřeba na to mít povahu, aby člověka bavilo se o ten domeček starat, zahrádku udržovat. Ne každý je šikovný na všechno. Kutilství a manuální zručnost je u domku nezbytnou nutností (nebo dostatek volných finančních prostředků na zahradníky, údržbáře, topiče, natěrače a další pracovní profese).
A pak jsou tu ještě satelity - zjednodušeně obytné komplexy většinou rodinných domů, které vznikly během krátké doby na jednom místě, většinou na kraji obce. U nás byla jejich výstavba nejsilnější v devadesátých letech, především v okolí velkoměst. Osobně neznám satelit, který by byl hezký. A že jsem jich před časem projela hodně… Buď jsou to procovské vily, nebo unifikované domy.. Jsou to prefabrikáty, které jsou ve své podstatě primitivní a odpovídají primitivnímu vkusu. Dýchá z nich opuštěnost. Opuštěnost „zelených vdov“.
Sama jsem byla takovou asi čtyři roky… Tedy – téměř. V době, kdy jsem žila na okraji malého městečka, v pronajatém nedostavěném domku kus za Prahou. Byl „víceméně“ hotový, bydlet se tam už dalo. Nebyly sice uvnitř hotové podlahy, vymalováno, nebylo ještě topení. Zahrada - rumiště-oraniště-bludiště. Ale byla jsem s dětmi venku, na čistém nepanelákovém vzduchu.
Půl roku mi trvalo, než jsem našla pár kamarádek – daly by se opravdu spočítat na prstech jedné ruky. Denní program byl jednoduchý – Robert to měl dva kilometry pěšky do školy, Lenka a já na vlak. Ona směrem jedním na střední, já druhým do práce do Prahy. Nebylo to jednoduché, ale když jsme se po čtyřech letech vraceli domů na Jižní Město (mezitím jsem byt pronajala), byli děti zdravé. Dveře venkova jsme za sebou zabouchli docela rádi.
Užili jsme si. Nechali jsme tam dokončený dům, pěknou zahradu se skleníkem, terasou… Bylo nám tam fajn, ale bylo toho dost. V té době se Lenka už vracívala ze školy a následného tréninku někdy i kolem půlnoci. Robert jezdil do kroužků také do Prahy, dokonce na druhý konec Prahy, takže situace začala být neúnosná. Takže tak…
Rozhodně nemůžu porovnávat, kde je to "lepší". Jedině to, co konkrétnímu člověku více vyhovuje. Blbé jen je, když se zjistí, že v páru každému vyhovuje něco jiného. Čehož jsem tam byla několikrát svědkem. Vůbec nejhorší je, když je celá rodina rozlítaná a sejdou se jen na pár hodin o víkendu. A nevyhovuje jim to.
Máte nějaké osobní zkušenosti?
Líbilo by se vám bydlet jinde, než bydlíte?
A kde a proč? A proč to nejde?
d@niela
V typickém paneláku jsem nikdy nebydlela a ani bych nechtěla, i kdyby to znamenalo návrat do Prahy.
A vnitřní Praha, to už teď není to město, které jsem znala , po kterém se mně stýská a kam bych se chtěla vrátit. Jděte se projít na Václavák, po večerním představení v kině, nebo divadle! Projeďte se noční tramvají! Zkuste si na Holešovickém nádraží počkat na vlak do Ústí nad Labem ve 23.40hod!
Pokud vás jenom okradou, můžete mluvit o štěstí.
Nicméně u představy toho skvělého vesnického života mě dost drží facebooková stránka Karolina: život, na který metr nestačí. Tam vždycky zjistím, jak je na tom venkově vlastně veselo:-)
