Teorie her aplikována na výchovu děti? I když jsem ve škole strávila spoustu let, nikdy jsem o Teorii her, jakožto vědecké disciplíně, neslyšela. O to víc mne zaujala tato teorie aplikována na výchovu děti. Teorie her je disciplína aplikované matematiky, která analyzuje široké spektrum konfliktních rozhodovacích situací, které mohou nastat kdekoliv, kde dochází ke střetu zájmů.
Herně-teoretické modely se pak snaží tyto konfliktní situace nejen analyzovat, ale sestavením matematického modelu daného konfliktu a pomocí výpočtů, se snaží nalézt co nejlepší strategie pro konkrétní účastníky takových konfliktů. Teorie her se uplatňuje v mnoha oblastech lidské činnosti - od ekonomie, přes politologii až například po sociologii a biologii. (zdroj: Wikipedie)
Takže jednoduše řečeno, teorie her je teorie strategického rozhodování. Teorii her lze využít v mnoha oborech, nejčastěji v ekonomii, politologii, mezinárodních vztazích, nebo i biologii. Zkoumá se akce a reakce a hlavně výsledek rozhodování mezi jednotlivými společnostmi, spotřebiteli, zaměstnanci, politiky. Pomáhá nalézt odpověd na to, proč se ten a ten rozhodl právě tak, či jak můžeme očekávat či pochopit, že dotyčný se rozhodně.
Disciplína jako taková vznikla v roce 1944 vydáním publikace Theory of Games and Economic Behavior Johna von Neumanna a Oskara Morgensterna. Paul Raeburn (vědec, spisovatel) a Kevin Zollman (teoretik her) se pokusili aplikovat teorii vyjednávání a rozhodování na výchovu dětí, a své poznatky publikovali ve své nové knize Návod na výchovu děti podle teoretika hry – aneb jak věda strategického myšlení vám může pomoci s nejtvrdšími vyjednávači – vašimi dětmi.
Všichni jsme jistě zažili, že děti se o něco hádaly a nakonec to byl rodič, který musel rozhodnout, kdo vyhraje. A někdy se stalo, že rozdělující rodič je označen jako že nadržuje jednomu, druhému dává víc/míň, či někoho protežuje. Už pětileté dítě je schopné poznat zda je rozhodnutí vůči němu nefér. V osmi už dítě chápe, že když si teď “urve” větší díl, příště se mu to už nemusí podařit.
A na druhou stranu, protežované dítě si bude nefér rozhodnutí uvědomovat. Rodiče většinou rychle pochopí, že s “protože jsem řekl, že to tak bude” nevystačí na dlouho. Děti rostou a mají vlastní názory a chtějí si rozhodovat co budou, či nebudou dělat. Rodič je tedy může uplácet, vyhrožovat, zakazovat, ale ultimátně rodič by měl chtít, aby dítě samo bylo schopno se správné rozhodnout.
Teorie hry říká, že když chcete, aby se někdo rozhodl správně, musíte nabídnout správnou odměnu. Rozhodování a dělení je úplně stejné, jedná-li se o rozdělení pozemků, majetku při rozvodu, či hraček mezi dětmi. A zde právě nastupuje Teorie her. Jak má třetí vědět, jak správně a bez závisti něco rozdělit mezi zbylé dva? Nejjednodušší je, aby se oni vzájemné dohodli a rozdělili se sami. Teď to samozřejmě zní jako univerzální rada k vyřešení světového míru. :-))) I když sice věřím, že Teorie her se ve vysoké politice používá, budu se zde striktně držet pouze její aplikace na výchovu.
Příklad: Petr a Jana chtějí strávit odpoledne na počítači. Počítač je ale jen jeden a oba ho chtějí to samé odpoledne. Jak se má rodič rozhodnout? Hodíme si korunou? Ať si zahrajou kámen nůžky papír? I když toto může znít jako fér rozhodnutí, stejné šance nemusejí být vždycky fér. Petr si chce pouze zcela běžně zahrát počítačovou hru, zatímco Jana má konečně domluvené setkání přes mesengra s klukem, který se ji už dlouho líbí. Pro Petra je to jen běžná věc, zatímco Jana by pro počítač na odpoledne udělala vše. Teori her nabízí řešení. Domácí aukce. Co za to? Jestliže Petr řekne, že za počítač je ochotný umýt nádobí, Jana může nabídnout kompletní úklid bytu. Všechno má svoji hodnotu...
Vzpomínáte si na zmínku o motivaci díky zvolení té správné odměny? Samozřejmě, že Petr asi nebude zrovna spokojený, ale šanci dostal. Ještě na závěr – rozhodování podle kámen nůžky papír. I když se to může zdát jako fér metoda, je celkem jednoduché zvýšit své šance. Člověk má problém vybírat si náhodně, preferuje víc střídání a na to můžeme spoléhat I v této hře. Hrajte na dvě vítězné hry ze tří. Poprvé hrajte třeba papír. Ve druhé hře dejte to, s čím byste prohráli, proti tomu,co dal váš protihráč v minulé hře.
Jestliže vy dáte v první hře papír, váš partner dal kámen. Takže ve druhé hře vy použijte to, co by s kamenem prohrálo – tedy nůžky. Člověk je jednoduchý a řekne si: minule jsem dal kámen, teď dám nůžky nebo papír. Samozřejmě, že jsou mistři v této hře, a já to nepopírám, ale tato metoda určitě může pomoci.
Každopádně, používáním metody Teorie her se z vás nestanou okamžitě perfektní rodiče. Dobrý rodič musí splňovat mnoho dalších podmínek - jako třeba nastavit správné hranice, být důsledný a podobně. Ale možná to stojí za zamyšlení. Třeba i vám vyzkoušení teorie her jednou usnadní rozhodování, či udělá vás či vaše dítě spokojenějšími…
ELLA,
která si myslí, jak je to těžké s dětmi
My jsme s Joanne s holkama vzdycky jednali jako s chytrymi bytostmi a myslim, ze se to vyplatilo.
Pravidla se určujou vždycky před začátkem. Jistěže, když se dávaj teprve v průběhu, je to samozřejmě naprt!
Změna oproti předem pevně určenejm pravidlum je jistě kdykoliv možná, ale jedině se souhlasem obou stran.
Ella si myslí, jak je to těžký s dětma, což po přečtení jejího článku celkem chápu. Ale já si to nemyslím.
Doporučuji knížku Teorie her od Kena Binmora.
Rodič je tedy může uplácet, vyhrožovat, zakazovat, ale ultimátně rodič by měl chtít, aby dítě samo bylo schopno se správné rozhodnout.
Tohle je cesta do pekla. Jako rodič mám určitě více rozumu než prcek a proto ho dokážu nenápadně dotlačit ke správnému rozhodnutí. A pokud už to prcek není, tak jako důsledek mé výchovy, se nejspíš už umí sám správně rozhodnout. A pokud neumí a není to od přírody dáno tak, že mám doma jedince se špatnou genetickou výbavou (v krajním případě třeba psychopata), tak je to pouze důsledek mé špatné výchovy.
Díky juvenilní policii ve světě vyrůstá generace grázlů. Rodič, učitel nesmí nic, dítě smí všechno. Zakážeš mu TV a oni ti seberou dítě, protože jsi mu způsobila psychické strádání.
