To si takhle jedna partička rybářů pořídila společně rybník. Nebudu jmenovat, aby se někdo z nich neurazil, a povím vám to jako pohádku. Nebo horror, jak si vyberete. Prostě rybník, tak asi 100 x 100 metrů, plný ryb, krásné okolí, pohodové koupání, a ta partička si to nemohla vynachválit. Luxus. A na rozdíl od sousedního zanedbaného rybníka nádhera.
Jednoho dne jeden z nich (v první osobě nebudu mluvit) našel u břehu kousek takové zelené brebery. Takový zelený hnusík na hladině. No, přesně takový, jaký zarostl ten sousední rybník. Možná sinice, ale nejsem dobrý biolog. Byl toho takový maličký žmolek, ne větší než otisk palce. Pokrčil rameny a řekl si, že nemá cenu to řešit.
Druhý den to tam bylo také. Maličko větší. Neodpřísahl by, že se to zdvojnásobilo. Ale větší to bylo. Každopádně zanedbatelná věc.
A pak přišel po čtrnácti dnech. Patnáctý den to bylo větší docela viditelně. Tak asi jako nafukovací lehátko. Ale samozřejmě, vzhledem k rybníku 100 x 100 metrů zcela zanedbatelné. Ale řekl si, že by se s tím něco mělo udělat a už věděl, že to člověk nemá brát do rukou a kdesi cosi, tedy, že by se to mělo zlikvidovat nějak odborně. Aspoň natolik odborně, nakolik neměl tušení, jak se to vlastně správně jmenuje.
Take dal řeč s kamarády, že by měli zajet k rybníku a něco s tím udělat. Ale když jim popsal velikost, docela se zasmáli, co to řeší. Týden je přemlouval, než se u rybníka sešli. To byl dvaadvacátý den. Vyrostlo to na pár "lehátek", ale jeho obavy byly opravdu směšné. Zelený hnus pokrýval... no kousek hladiny. Tak jednu třicetinu. A čištění rybníka drahé, starosti kolem toho, to se vyřeší samo.
Dvacátý pátý den je ukecal, že něco by se přece jen mělo podniknout. A tak že jo. Příští den našel povolané odborníky z jakési firmy a zavolal jim. Všechno klaplo a firma slíbila, že přijede. Tedy za týden, protože toho mají hodně. Kamarádi se shodli, že je to zbytečné plašení, ale že teď je konečně o rybník postaráno opravdu dobře a vše je na nejlepší cestě.
ˇSestadvacátý den "to" začalo být na hladině viditelné. Už to nebyla třicetina, ale spíš tak patnáctina hladiny. I když při pohledu na rybník a jeho plochu celkem neškodný flek v rohu. Sedmadvacátý den to bylo opět dvojnásobné, ale zarostlá byla tak osmina hladiny, ne víc. Kamarádi znervózněil a řekli si, že zkusí tu firmu přemluvit, aby přijela dřív. Osmadvacátý den "to" bylo najednou docela velké. Tak asi čtvrtka hladiny. A ta firma opravdu nemohla přijet rychleji...
Devětadvacátý den byla zarostlá půlka hladiny a v rybníce začaly umírat ryby.
Třicátý den byla zarostlá a páchnoucí celá hladina. Všechno, co tu žilo předtím, bylo mrtvé.
Sanace rybníka se protáhla do podzimu, bylo třeba ho vypustit, vybagrovat, desinfikovat vápnem a příští rok zkusit vše od začátku znovu. Smutný příběh. Ale mně přišel hrozně poučný. Matematikům je to jasné - prostě exponenciální křivka v praxi. Všichni to známe. Nebo alespoň tušíme. Ale představit si to v realitě?
Když už víme, jak rychle to postupovalo, jsme těmi generály, co po bitvě vědí, co se kdy mělo udělat. Počítejte se mnou: Jestli se plocha zarostlá tím hnusíkem každý den zdvojnásobila a čistící firma měla týdenní čekací lhůtu, a mělo se zasáhnout v době, kdy ještě v rybníce neumíraly ryby, mělo se té firmě volat nejpozději jednadvacátý den po nalezení prvních stop. V době, kdy je zarostlá cca 0,4% hladiny.
Kromě exponenciály, rybníka a uhynulých ryb je tenhle příběh zajímavý tím, že takhle to funguje nejen se zarůstáním rybníka, ale stejný mechanismus, za nímž je schovaná exponenciální křivka, najdeme i v průběhu nejvážnějších společenských problémů. V době, kdy začínají kvasit, a je možné je reativně snadno řešit, se zdají být zanedbatelné, a věnujeme se prostě řešení věcí, které opticky vypadají větší. A to, že zbývají poslední okamžiky k tomu, abychom vůbec mohli problém úspěšně řešit, většinou také zazdíme.
To totiž stále ještě problém vidí jenom prudiči a alarmisti. V okamžiku, kdy je vnímán velkou částí společnosti, byl již promeškán čas k jeho efektivnímu a bezbolestnému řešení.
Pokud je to tak myšleno, tak se mi docela navaluje z toho, když někdo říká "to" a "hnusík" a myslí tím živé lidi
ke všemu zase remcá Petronila, ta má pořád něco. Takový krásný graf...to muselo dostat lajků, karem, bojlerů
Ta by rybnik vycistila nejen od "zeleneho hnusiku", ale i od kapru a podobne haveti. Radikalne, bolsevicky, na vecne casy a nikdy jinak.
Každýmu normálnímu slušnýmu člověkovi je přece jasný, že všecko, co se množí a přitom to nejni jako my, je hnusný a jedovatý!
Kapři patrně považují za zásadnější vybití konkurenčního kapřího klanu, který se přesunul od hráze k rákosí nebo naopak, což majitel vůbec nezaznamená...
Najednou to všecko začíná dávat smysl....
A ano, určitě si zasloužím odpověď - tak to nečti, když se ti to nelíbí.
Nečtu, pokud je to z nadpisu jasné, protože vím, jaká bude následovat diskuse.
Mějte se tu krásně
Daniela se snaží o to, aby měla co nejvíc čtenářů, tak se snaží jim nabídnout širší škálu témat, čehož sis doufám všimla, takže je opravdu těžké vyhovět s každým článkem všem, nebo co nejširšímu okruhu čtenářů. Ta oblíbenost, nebo spíš čtivost a zájem, je nejlíp vidět na počtu komentářů pod článkem, který lidi nějak "osloví". Některé články projdou odshora dolů bez "ztráty kytičky" (0 komentářů) a zklamaná z toho nejvíc bude asi Daniela, protože si třeba troufla doufat, že to lidi aspoň trošku chytne, a ono ne. Krakonoš Ti radí správně, ale já mám takový dojem, že Ti možná víc vadí některé "nicky" (pozor! to je anglické, počeštělé slovo), tedy čtenáři/ky a jejich reakce a názory, než samotné články. Takových nás bude asi víc, ale s tím nic nenadělaáš. To už kdysi takový Voltaire - François Marie Arouet, řekl ve své době velice revoluční a demokratickou větu -
"Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat."
ano, atmosféra se tu přes léto poněkud změnila..já tohle beru, myslím, hodně z nadhledu, ale přiznám se, poslední dobou mám problém diskutovat s některými lidmi nezaujatě
