že toho člověka něco v duši tak strašně moc bolí, že myslí jen na to, aby ta bolest skončila.

Nemyslím, že bychom něco takového měli mít někomu za zlé.

sobec je někdo, kdo vědomě nebo na základě své povahy kašle na ostatní a upřednostní vždycky sebe. Chovat se sobecky, to občas udělá kdekdo, i normálně nesobecký člověk. Tolik k sobeckosti.

Myslím, že sebevrah je člověk, který už neuvažuje nijak konstruktivně a věci už nedokáže promyslet. Je to zkrat, uvažování selhalo. A pak se stane to, že udělají něco, co už nejde vrátit. Někdo k tomu má ale sklony, bývá to bohužel opakující se jev v rodinách, kde už nějaká sebevražda je, bývá další, funguje to jako takový precedens.

Ovšem, je nemocný člověk v bolestech žádající euthanasii sebevrah? Může být sobec?? Je to dost složitý, není sebevrah jako sebevrah, někdo je jen demonstrativní sebevrah atd. Ale představuju si to asi tak, že takový ten klasický sebevrah je někdo, koho dlouho něco mučí. A třeba na střeše mrakodrapu zrovna - no a když dojde na kraj svých sil a už nemůže, tak v tu chvíli se vrhne dolů ze střechy než aby snesl další mučení.

Výdrž má každý jinou, ale myslím, že pokud by jediný vyhlídky dalšího života byly na mučení na střeše mrakodrapu, tak svojí hranice dosáhne jednou každý...

Jeden kamarad (polovicni Japonec) me na pohrbu dalsiho kamarada ktery spachal sebevrazdu rekl, ze v Japonsku se divaji lidi na sebevrazdu jako na neco, na co ma dotycny clovek pravo. A ze je to tim padem pro pozustale casto mensi tragedie, nez nedobrovolny odchod ze zivota.
Cetl jsem nekde, ze zbruba 85% sebevrazd ma na svedomi deprese. Docela bych tomu veril.

v Japonsku se divaji lidi na sebevrazdu jako na neco, na co ma dotycny clovek pravo

což by mělo být naprostou samozřejmostí všude, nejen v Zemi vycházejícího slunce.

A někdy se může jednat jenom o zkratkové jednání a stačilo by pár vlídnýžch slov od kohokoliv a ten člověk tu mohl být. O to větší tragédie to je, když takto odejde dítě.
V domě jsem měla sousedku, jediné vymodlené dítě a fakt číslo, uličník, ale v mezích normy. Na konci základky, to mu bylo čtrnáct, byl už přijatý na gympl, protože se dobře učil. Jenomže, jedna z učitelek, nervově nevydržela a za vyrušování mu dala několkrát pětku a koncem roku, řekla, že ho nechá propadnout. Jestli to myslela vážně, nevím. Jenomže důsledek byl, že kluk se dopoledne sebral, odešel ze školy , šel domů a tam se oběsil. Stačilo, aby někoho v baráku tehdy potkal a jednoduše se z toho vyvztekal, vybrečel a vymluvil. Jenže nikoho nepotkal, všichni jsme byli v práci.

děkuji za názory. Zatím se na to díváme pohledem sebevraha. Zatím bereme jako příčinu sebevraždy deprese. A ano, bývají zřejmě nejčastějším důvodem. Ale co třeba když někdo odejde a zanechá tu dluhy? Co když pak přijdou věřitelé? Teď narážím třeba na jednoho našeho umělce a jeho manželku Šárku.

V některých diskusích jsem četla nezachraňovat sebevrahy , opakované sebevrahy, udělají to zase. Jak se díváte na toto??

Má člověk na sebevraždu právo? Podle mne má každý člověk právo rozhodnout o svém životě, ale měl by vzít v úvahu co to udělá s jeho blízkými. Nelze po nikom chtít, aby trpět víc než my jen proto, abychom my trpěli méně, než kdyby odešel. Ale když jde o malé děti, tak by to měl člověk svůj odchod hodně zvážit, pokud má naději na vyléčení, nebo prodloužení života při zachování určité kvality. Nemá asi cenu, aby zůstával, když ví, že jen oddaluje konec, a to oddalování bude spočívat jen v krutém přežívání. To by bylo asi pro děti a partnera horší, než kdyby odešel o své vůli. Na druhou stranu, kdo ví předem, jak ten odchod bude vypadat a jestli pro všechny nebude čas smíření, odcházení a loučení nakonec velmi potřebný, významný a jistým způsobem i pěkný.
Tady http://marnosti.blogspot.cz/ je příběh, který neskončil sebevraždou, ale tím delším odcházením, kdy měli všichni čas se nějak smířit se situací.

Má se zachraňovat sebevrah? Kdyby byl čas rozlišit důvody sebevraždy, tak napíšu někdy ano, někdy ne. Ale ten čas v tu chvíli není, a tak se prostě musí zachraňovat. Bez debat.
Pokud nejde o nevyléčitelně těžce a beznadějně nemocného, který projeví svou vůli, že chce odejít, že život je pro něj dál nesnesitelný, tak ne.
Když to udělá mladý člověk z nešťastné lásky, protože zažívá šikanu ve škole apod., tak určitě zachránit a pak mu pomoct s řešením jeho potíží. V naprosté většině se podruhé nepokusí, vrátí se do normálního života a časem jsou šťastní, že se jim to nepodařilo.
Máme takový případ v blízkém příbuzenstvu. Rodiče odjeli na chatu, doma zůstal dvacetiletý syn, jeho starší bratr bydlel už jinde, nedaleko. Mladšího nechala holka, první velká láska, věděl to jen bratr. Kvůli prodělané nemoci měl potíže se studiem, které časem přešly, ale tehdy kvůli tomu neudělal nějaké zkoušky, nakonec školu nechal, teď už nevím jestli sám nebo ho vyhodili. Práci neměl a měl ještě doznívající problémy po nemoci. Neviděl žádnou světlou budoucnost. Nikdo netušil, k čemu se chystá. Pečlivě se připravil, vrátil knížky do knihovny, odhlásil a zrušil co se dalo, uklidil si vzorně pokoj a odebral se do vany, kde si podřezal žíly. Na jedné ruce hodně, což mu zachránilo život, protože tou rukou se mu už nepodařilo podřezat se i na druhé,jen pořezat. Našel ho starší brácha, přišel se za ním podívat. Na psychiatrii řekl, že to udělá znovu, že neví proč ne. Jeho máma byla pár let na práškách, aby to ustála. Několik let potom ho rodina hlídala jak ostříž, hlídlaa
Dneska je ten mladší ženatý, má bezvadnou ženu, mimino, velmi dobrou práci, kde uplatnil svoje schopnosti a znalosti, občas cestuje díky práci po světě.

Vzdát život kvůli dluhům, to mi přijde hodně blbý. Často se ukáže, že se dluhy mohly vyřešit a lidi mohli žít pěkný život, pokud by se smířili s tím, že to bude skromný život. V tom je asi často zakopaný pes potíží, lidi se nechtějí vzdát domů, větších bytů, aut, majetku, chtějí spíš víc než míň, a nechtějí to pustit ani když teče do bot.
Viz právě ta Šárka Brabcová, kterou zmiňuje Mia. Pan Brabec byl velmi úspěšný, jistě by nouzí netrpěli,ale chtěl víc, tak se pouštěl do dalších podniků, které holt nevyšly. Tehdy jsem ji litovala, ale tak nějak jsem počítala s tím, že se prostě vzdá dědictví po manželovi, čímž se zbaví dluhů, a začne od nuly, s vdovským a sirotčím důchodem. Neudělala to, lpěla na domě, na ostatním, tak asi věděla proč.

Znám ale taky případ mladého podnikatele, podnikal na živnosták, takže za své závazky ručil vším svým majetkem. Dělal sádrokartony. Dostal velkou zakázku, která, KDYBY dopadla dobře, by ho vystřelila nahoru. Vzal si bankovní úvěr, aby měl na materiál a provoz firmy, než dostane zaplaceno. Nedostal zaplaceno, moloch, pro kterého dělal subdodávku, protahoval předávku jak se dalo, pán nemohl plnit podmínky úvěru a už to jelo. Nějakou dobu to vydržel, pak už nebylo kde brát, jel po spirále... Šel na tu stavbu a oběsil se tam.

Mio,nikoho ani sebevrahy nelze jen tak zaškatulkovat.Vždy je to rozhodnutí nezvratné.Nejvíce trpí ti co zůstanou.Oni musí řešit případné problémy které po odchodu sebevraha zůstanou.Nikdy nevíme jaké pohnutky vedou lidi k tak zoufalému kroku.Láska?,dluhy?,nevěra partnera,ztráta důvěry v život,lidi,atd.Někdy to má být demonstrace a upozornění ..."lidi jsem tady...halooo".Mio,proto nikdi z nás neví jak by řešil problém o kterém si myslí,že jeho zoufalství nemá řešení a není nikdo kdo by poradil a pomohl.Tak to vidím já.

.

na dálku a ještě rovnou pro celou skupinu vosob, je nesmysl. Někdy může bejt sebevrah sobec, někdy ne. Někdy jsou důvody pro sebevraždu "malicherný", jindy závažný, vobávám se, že pro sebevraha jsou závažný vždycky. Že k sebevraždě vedou právě dlouhodobě nezvládaný deprese, je známá věc a informace, že většina sebevrahů depresí trpí, je aspoň pro mě logická a vočekávatelná. V souladu s mým přesvědčením je, že pokud jsem trpící pozůstalej sebevrahův, bylo právě tohle trápení jednou ze zkušeností, kterou jsem tady měl udělat a něco se na ní naučit.
A k sebevrahovi samotnýmu? Mně se nejvíc líbí to, co mi řekla před lety jedna velmi moudrá světoběžnice a duchovní učitelka z Dánska (někdo se zeptal, jestli je sebevražda "správná", nebo "špatná"). Pokud člověk chce spáchat sebevraždu, vodejít, a chce mít zároveň jistotu, že to nejni v rozporu s "vyšším řádem" (Bohem, Vesmírem, jak kdo chce ), existuje jeden způsob: Sebevrah se vodebere někam, kde ho nikdo nebude votravovat, tam si lehne a v meditaci, bez příjmu potravy a tekutin, čeká na smrt. To mu poskytne zatraceně hodně času na to, aby jeho mysl poznala, jestli je vopravdu sebevražde to jediný východisko. Nejni asi nutný dodávat, že v naprostý většině případů takovejhle způsob vodchodu vede k poznání, že tu přecejenom ještě chci bejt, dát si gulášek a pívo . A jenom ten, kdo se tímhle způsobem skutečně smrti dočká, měl vopravdu silnej a jednoznačnej záměr vodejít - a ten záměr byl v souladu s "Vesmírem". A jenom takováhle sebevražda nemá za následek karmickou zátěž duše (to pro ty, kdo se zajímaj vo reinkarnaci).
Takže pokud bych jednou došel k závěru, že to chci skončit sám, udělám to právě takhle. Ne, neradujte se, kolegáčkové, letos to ještě nebude.
Tak nějak to vidim zcela subjektivně a sluníčkově já.

Tak já bych to smutné téma trochu odlehčila. Kdo by měl zájem, mrkněte na krátký dokument na ČT: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1097944695-nas-venkov/
Je to o jednom chlapíkovi, který má v Kletečné u Humpolce takovou soukromou ZOO zahradu s víc jak tisícovkou zvířat, o která se stará jen on sám se svou ženou. Vede ustavičné boje s úřady (pravda - někdy i díky udáním různých "dobrých" lidí) a na základě toho v jedné části dokumentu mluví o tom, že už několikrát šel s provazem do lesa, sednul si pod strom a přemýšlel, komu to jako pomůže, když si ten provaz hodí. No a nakonec si řekl, že by jen ublížil zvířátkům a úředníkům tím udělal radost, takže se zase zvednul a šel s tím provazem zpátky domů.
Jinak dokument je celkově docela zajímavý - schválně se podívejte...

řekli byste blbý pohled, mohlo by to vypadat jako blbej vtip, ale zamyslete se nad tím.
Ona je to jedna věta a je v ní všechno.

Sebevražda vyřeší všechno, ale halt si tu pohodu už jeden neužije.