Občas si říkám, když mluvím s vyčerpanými lidmi, co mají seniory ve své rodinné péči, kam se nám poděl rozum a lidskost? Povím vám příběh. Mám kamarádku, je to rozumná, pracovitá, šikovná holka a má i manžela podobných kvalit, příjmy mají spíše trochu podprůměrné. Před 8 lety se i v jejich rodině muselo začít uvažovat o tom, jak dopřát stárnoucím rodičům důstojné dožití na tomto světě.
Oni sami žili v domku se starou tetou, od které domek koupili s tím, že se o ni ve stáří postarají. A v průběhu let postupně přistavěli část domu pro kamarádčiny rodiče, jedna jejich vdaná dcera si udělala byt v podkroví stejného domku a již ovdovělou tchýni si přistěhovali do stejné vsi, pár chalup vedle. A starali se, jak to jen šlo, v určitých obdobích na nich byla dokonce péče o čtyři seniory. Tedy záležitost nesmírně náročná a to nejenom po pracovní a organizační stránce (mne kolikrát napadlo, že to by byl námět na časosběrný snímek paní Třeštíkové).
Kamarádka proto před šesti lety musela přestat chodit do své práce, protože zdravotní situace seniorů to již neumožňovala, tak si vlastně „založila" takový vlastní mini domov důchodců. Když ti se stali nemohoucími, tak si zažádali o nějaký ten příspěvek. Protože skutečně to byl nepředstavitelný zápřah. Byli a jsou zvyklí i na různé extrémy, třeba, když revizní pan doktor požadoval osobně spatřit dědečka, zcela ležícího a dezorientovaného s Alzheimerem, tak tedy jeli 30 km ve dvou autech, aby do ordinace statného ale nemohoucího dědečka ve 3 chlapech vynesli....
Dneska zbyla již jen 86 letá maminka kamarádky. Paní, která vychovala čtyři děti, celý život dřela v živočišné výrobě, přežila i totální nasazení a nikdy si nestěžovala, měla život ráda a donedávna s ní byla i občas velká legrace. A to i přesto, že asi před půl rokem prodělala třetí mrtvičku. Ale si představte, že jim přišlo 30. 12. 08 úřední oznámení, "že babička je schopná zcela samostatného života a s účinností od 1.1.09 naprosto nepotřebuje péči druhého člověka, tudíž že jí odebírají všechny příspěvky, kromě důchodu."
S dokumentací se mohli seznámit ve lhůtě 5 dnů, leč tam se, když se dostavili pochopitelně bez babičky, dozvěděli, že nejsou vůbec účastníky řízení a navrch jim byla důrazně poskytnuta „odborná rada", aby se rozhodně neodvolávali, že je to zbytečné a neprůstřelné a navíc se v tom případě dostanou do patové situace, protože řízení trvá i rok a do té doby nemohou požádat o nové přezkoumání stavu.
Kamarádka proto zašla na úřad práce, kam se přihlásila, aby jí bylo placeno aspoň zdravotní a sociální pojištění (za 1. 1. bude mít ale zřejmě dluh), protože maminku samotnou nemůže a ani nechce vůbec nechat. Viděli jsme zprávu ošetřující lékařky, ta byla perfektní, nebyl vůbec žádný důvod k tomuto kroku. Všichni domácí zúčastnění si proto připadali jako největší asociálové a vyžírky státu. Žádné „metály za zásluhy" rozhodně nikdy nečekali, ale toto?
Tož jsme je vyburcovali a syn jim napsal odvolání, vysvětlil případné další kroky, napsal plnou moc pro zastupování babičky ve věcech úředních, kterou jim ale odmítli na úřadě přijmout; až po synově telefonátu ji tam „milostivě směli" znovu dovézt a teď čekáme. Jenomže - babička z toho všeho byla od začátku psychicky velmi špatná, vůbec se nám nelíbila...až jednou volala kamarádka, že babička se mnou chce mluvit. Byl to rozhovor, na který nikdy nezapomenu a ačkoliv jsem se nikdy nedopustila fyzického násilí a i se slovním mám velké zábrany, po jeho skončení bych celému městskému úřadu i slavnému reviznímu lékaři, i těm vyšším „hlavám pomazaným" s gustem šlápla do ksichtů.
Babička mi potichu oznámila, že už žít nechce, že se hrozně stydí, že tak je neschopná, že uvádí své bližní do existenčních problémů, nerváků, ale že jim to nechce říkat, protože by ji přemlouvali, že oni to všechno vydrží bez problému... A jak řekla, tak se stalo; do pár dní měla infarkt a do nemocnice... Ještě ji pak vrátili z nemocnice na jeden den domů, aby ji tam druhý den museli přijmout zpět (s těžkým zápalem plic). Tak teď jen všichni čekáme, jak dlouho to její tělo vydrží.
Dávno vím, že život nebývá fér a že 86 je požehnaný věk - a nedělám generalizace z jednoho případu - ale rozhodně protestuji proti tomu, aby člověk musel být odejit takhle nezaslouženě zlomený... A v podporované domácí péči navíc...
Eva
Zcela nedávno u mě plakala jedna klientka - na posudkové komisi ji odejmuli invalidní důchod. Nemá levou nohu a toto bylo překvapivě překvalifikováno jako kosmetická vada. Může chodit ? Může. Tak co.
Před týdnem se vrátil kamarád z cesty po Vietnamu a Laosu. Přijel a prohlásil : "Máme se tu všichni skvěle, měli byste to vidět tam!"
Tak jak to vlastně je ?
Ja mam invalidni duchod na lupus. Jednou provzdy. Zadna posudkova, jen obvodnilekar napsal jak ma tom jsem. Od te doby se vsechno vyrizuje aniz bych o tom vedela.Lupus totiz patri mezi choroby nevylecitelne a dianosa lupus = invalidni duchod, coz by si mohli uvedomit i cesti posudkari, kteri davaji holkam v Cesku laskave duchod na rok.....a jeste s nervama.
Duchod v Cesku jeden z nejobvyklejsich....na zada,tady skoro neexistuje. To opravdu museji doporucit specialisti. Jo a protekce se tady zadna nekona!!!!
Na druhou stranu vím o pár mladých lidech, kde např. muž je již nějaký ten rok na pracáku, pobírají co se dá, čekají již druhé dítě, žijí v pronájmu, což levné není, on pracuje pouze na černo a mají se docela dobře. A nikdo se nad tím nepozastaví. Je zajímavé, že z pracáku nechodí kontrolovat ty, jež toho využívají nadmíru dlouhou dobu, jsou mladí a nemají jediný důvod tam setrvávat déle než dva měsíce, což mi připadá maximálně dlouhá doba na to najít si jakoukoliv práci, třeba i mimo obor!!!!
Jen se podívejte třeba konkrétně na bezdomovce v Praze, dříve tam byla věková hranice 50 - 70 let, podívejte se teď jsou tam převážně lidé 20-40 let, vlastně lidé v produktivním věku. Jakto, že nejsou páky je donutit dělat?!?!?!?!
Bohužel to jsme my kdo je živíme a živit budeme!!!! A pak kam se ty peníze ztrácejí.
Mockrát jsme s kamarádkou narazili na to, že by potřebovala , ke všemu: právní, všeobecné medicínské, rehabilitační, psychologické atd. vzdělání, aby se to dalo zvládnout. Jsem to nechtěla nějak tady dramatizovat, ale je ta péče náročná hlavně psychicky. Tahleta holka by neměla problém si sehnat práci, je samostatná, dokonce používá u práce hlavu, ale v podstatě je s ní jednáno, jakoby byla netáhlo. Já bych tedy 6 let 24 hodin dělat nevydržela Máme spolu úmluvu, že kdykoliv se může zjevit u nás, občas fakt přijde a svalí se a brečí. Jediné, co si dovolí, v pudu sebezáchovy, tak 14 dní dovolenou, kdy se starají její sourozenci. A to vůbec nemluvím o tom, že je jí 55 let, tudíž ona doživotně "zaplatí" za to, že si dovolola se takhle nezodpovědně "válet šunky" výší důchodu. S tím od začátku počítají. Díky moc za odpověď na to pojištění, vyřídím
Já teda tuším, že doktoři mají určitě nějaké nařízené kvóty atd, ale kde nechali soudnost a odbornost?
A jak si mohou dovolit odmítnout někoho, protože je vážně nemocný a na ně odkázaný, vyšetřit?
Ano, máme v okolí taky pár "těžce invalidních" důchodců s krční páteří, zádama, cikánům snad místo rodného listu dávají už při narození rozhodnutí o invalidním důchodu...
*****************************************
To musí být velice náročné, to lidsky i odborně ustát!
A teď si jdu uvařit tu kávičku...jo, právě hlásí v radiu, že od poplatků budou osvobozeny děti do 18 let. Ergo kladívko, máme na krku vzpouru pediatrů.
Hlavně zdraví, děvčata a chlapci, hlavně zdraví. Když budeme zdraví, bude se nám líp i nadávat...
I když musím přiznat, že sama jsem chtěla napsat "našim skvělým" poslancům seznam toho, jak mi jejich "zlepšovací návrhy" v oblasti zákonů komplikují život (např. na poštovném bych měla utratit cca o 900 Kč za rok víc jen abych je uspokojila že měsíčně vykážu 0,-), ale neudělala jsem to hned a teď už si to všechno nepamatuju.
