Dnes jednomu kamarádovi vyprávěla, co jsem vyvedla před strašně moc lety. Podvedla jsem policajty. Opravdu. Já totiž tenkrát měla úplně nové autíčko, trabanta, krásného bílého, s citrónově žlutou kapotou. No, původně taková nebyla, ale maminka moje milovaná mi zrovna koupila svetřík v tuzexu, který přesně takovou barvu měl. A já v tom svetříku, bílé minisukni, o které můj táta říkal, že to není sukně pod pr-el, ale pod břicho, zajela do pražského trabantklubu, tam se vyprsila a ukecala je, takže mi tu kapotu nádherně jasně žlutě nastříkali... Můj traboš byl celkem známej.

Tehdy jsem se mj. živila psaním a natáčením různých reportáží, do časopisů i do rádia, rozhovorů se známými lidmi a popisováním nejrůznějších drbů. Teď se tomu říká bulvární žurnalistika.  Jo, bylo to tenkrát všechno fajn.

Ale teď už k tomu průšvihu.

Chodila jsem v té době s jedním spolužákem z FAMU – on studoval kameru, já dokument. Setkávali jsme se na některých společných přednáškách. No, a jednou jsme spolu jeli někam ven, on skuhral a skuhral, že taky má řidičák, a abych mu nechala zařídit…

Ani to nemůžu svádět na lásku, jen jsem mu chtěla udělat radost, no.

Tak jsem si přesedla na druhou stranu a jelo se.

Po chvilce vykřikl „Hele, tady je koupaliště!!“ Ano, před námi, prudce doprava, byla odbočka s cedulí směr koupaliště. On tedy prudce trhnul volantem – a už jsme se kouleli. Dnes si to fakt neumím představit… Byl před tou odbočkou takový trávový kopec dolů, kde byli dole na dekách různě ležící lidi, a my se kutáleli mezi nimi směrem k rybníku.

Zůstali jsme koly vzhůru, nějak jsem se přetočila a vylezla otvorem, který zůstal po předním skle. Hele, jen vypadlo, vůbec se nerozbilo. Kolem nás se seběhli lidi, já si přesně pamatuju, že jsem se na ně usmála a mile řekla: „Dobrý den, jsem redaktorka Umlaufová, prosím vás, mohli byste mi pomoct to auto otočit?“ (Fakt. To byl snad jediný projev, že jsem byla „mimo“.)

A oni mi ho otočili.

Pak jsem ještě vlezla zpátky, vystrčila toho magora dozadu, a dupala směrem nahoru, takže tu střechu, která byla zpláclá skoro až ke dveřím, jsem celkem vykopala do použitelné výšky. To přední sklo jsme tam (s těmi pomocníky) nějak našoupli a ještě mi traboše vystrkali až nahoru na silnici. Pro neznalce bych chtěla připomenout, že tohle autíčko bylo fakt lehké. Uvědomte si prosím, že to bylo strašně dávno, o nějakých telefonech atd. si nikdo nemohl ani nechat zdát, takže všichni byli jen rádi, že se nic nestalo. Těch pár mládenců, co nám pomáhali, zase sešlo zpět k rybníku, a my nahoře zůstali sami.

V tu chvíli mi začalo všechno docházet.

Že jako „s tímhle“ mám přijet domů? To mě naši asi zabijou.

Takže jsem vymyslela následující věc: vzala jsem do ruky flašku s olejem a na té silnici těsně u kraje trošku ucmrndla, botou roztáhla a pak lehce přejela… Pak zasypala silničním prachem. Dávala jsem si pozor, aby to rozhodně už nemohlo být pro nikoho nebezpečné.

A pak jsem tedy koukla do mapy, kam je to do obydleného místa nejblíž, klidně tam dojela, vyhledala policajty a šla oznámit nehodu. Dívali se na mne, jako kdybych spadla z měsíce. Přinejmenším.

Že jsem neměla nikam jezdit, že jsem měla zůstat na místě… Jenže – já řekla, že když široko daleko nikdo není, co jsem tedy měla dělat? Že jestli chtějí, tak že je tam, kde se mi to stalo, zavedu, ať jedou za mnou. A tak jsme jeli, já řekla, že „asi tady to bylo, ono to uklouzlo a my spadli, můžete se zeptat...“

Hele, přesné detaily si už nepamatuju, ale fakt mi to prošlo.  Oni to okoukli, zajela jsem s nimi zase zpátky, vyplnily se nějaké ty papíry a nakonec to zaplatila pojistka.

Naši mne tedy nezabili.

• Víte, já jsem tvor, že když se stane nějaký průšvih, tak se nesložím, ale okamžitě jednám. A myslím. Uvažuju, jak z toho ven, co a v jakém pořadí udělat… Sesypu se teprve, když je absolutně všechno zařízené, vyřešené, udělám si kafe – a pak tedy jsem daun, brečim, klepu se…

• Ten magor, co to vlastně zavinil, byl celou tu dobu mimo, klepal se tak, že jsem si fakt myslela, že ho živého domů nedovezu. Ale asi hodinu po příjezdu domů, to už mi volal, šíleně se omlouval, a že to zaplatí (kde by na to vzal), ale sám zařídil pak všechno další úřadování. Jo, to už byl fit. Ovšem – při akci – to byl totálně nepoužitelnej a mimo.

TEĎ TU OTÁZKU:

Jací jste vy? Jednáte hned, a složíte se pak,

 nebo se složíte hned, a použitelní jste až poté?