Tedy, já sama osobně nejsem zrovna v pohodě, ale kdo je, žejo. Dnes jsem se objednávala na oční, kde jsem nebyla dva a půl roku. Paní doktorka řekla nejbližší termín: začátek června. Takže půjdu do optiky, kde mi očka přeměřej a pokusím se je umluvit, aby nová skla dali do některých z mých starších obrouček. Třeba to vyjde. Takže vlastně taky budu v poho.... (Jen si budu muset všechno zaplatit.) Ale spíš bych vám chci napsat o filmu, který se jmenuje přesně tak, jako je název tohoto článku.

 

Prakticky každé dítko totiž před tatínkem něco tají, ať už ohledně vztahů nebo práce, a nečekaná návštěva většinou dalšímu tutlání moc nepomůže. De Niro tak postupně zjišťuje, že jeho tvrdá výchova možná nebyla tou nejšťastnější taktikou, že si s ním potomci nemají moc co říct, a že jeho žena vlastně odjakživa fungovala jako zeď mezi ním a pravdou.

 

Pochopitelně, že všechno nakonec dobře dopadne. Ale co jsem si především uvědomila, byl ten velký rozdíl mezi jednáním Amíků a nás. Na otázku: „Jak se máte“, se tam odpovídá vždy „Dík, dobře“, i kdyby vám třebas zrovna vystříleli rodinu. Kdežto u nás každý správný Čech spustí litánie, co všechno se mu právě stalo, jak je na tom špatně… (Proboha, neříkám, že je to tak u sta procent dotázaných na obou stranách, ale snad se mnou souhlasíte.)
Osobně si myslím, že je vždy lepší, slyšet něco „špatného“ a pak zjistit, že to zas až tak zlé není, než obráceně. A o tom je vlastně i ten film. Že než by tátovi řekli pravdu, tak raději „milosrdně“ lžou…

Myslím, že v tom je i problém té roztroušenosti amerických rodin, které se scházejí – když už – jen na ty hlavní svátky. A tím pádem o sobě moc nevědí… I když u nás se už také tak moc na velké rodiny nesází, stejně si myslím, že rodinná pouta tu jsou stále ještě dost pevná…

 

CO NA TO VY?

Jak to máte u vás doma?

Víte o všech svých příbuzných i vzdálených?

 

 

d@niela,

věčná remcalka