Nevím, jestli sledujete situaci v Polsku. Ve zkratce: v Polsku to vře. Před 14 dny schválený protipotratový zákon zvedl do ulic desetitisíce lidí. Podle tohoto zákona by žena mohla jít na potrat pouze ve třech případech: znásilnění, incest, její přímé ohrožení života. Naopak nemůže jen tak bezdůvodně, ale ani v případě poškození plodu, ani když lékaři očekávají, že krátce po porodu dítě zemře.
Vládní strana PiS je v Seimu zastoupena téměř samými muži (maršálka Witkova je podle známých z Polska jen na zavření úst), kteří sami nikdy nebudou v situaci, kdy by se museli rozhodnout. Přesto ani oni změnu neodhlasovali přímo, ale obrátili se na ústavní soud. Trošku srabáctví a alibismus: „My ne, to ústavní soud rozhodl…“
Navíc o takových věcech rozhodovat v době korona krize, kdy jsou zakázané demonstrace, mi taky přijde trochu faul. Nicméně po masových protestech bude tento zákon ještě znovu projednáván, sami někteří poslanci PiS připouští, že to není nejšťastnější řešení.
Takže možná, snad.
Toto rozhodnutí navíc ukazuje, že i ultrakonzervativní vláda v Polsku má své limity. Protesty tam nejsou jen věcí městských liberálů, jak by to bylo prezentováno tady, ale připojil se také venkov. Ti lidé musí být neskutečně naštvaní, když se předtím smířili s tím, že už několik let není možné do 12. týdne přerušit těhotenství jen na základě přání ženy. Po Maltě, kde je zákaz absolutní, má tak Polsko v Evropě nejpřísnější potratový zákon.
Tohle dění sleduju docela dost. A samozřejmě jako každý na takové věci koukám optikou svých soukromých zážitků.
O své starší dceři nepíšu tak často jako o Honzovi. Je to báječná mladá žena, čerstvě podruhé maminka. Vždycky se směje a říká, ať jí z toho svého písmenkování maximálně vynechám. Tak snad mi jednou promine.
Když jsem ji čekala, bylo mi 19, byla jsem ze všeho trochu vyjukaná, moje máti nadšená nebyla, spíš tedy výběrem partnera než samotným těhotenstvím, zato tchán byl nadšený převelice a býval by mě nosil na rukou. Můj milý se kasal, že bude pokračovatel rodu a na moje námitky, že třeba pokračovatelka, říkal, že přece ví, co dělá. Řehtali jsme se tomu oba a pochopitelně nakupovali dupačky v neutrálních barvách. Dneska bych mu řekla, ať si klidně nakoupí celou výbavu v modré, že tomu miminu to vážně bude naprosto jedno…
Jediný, kdo moje nadšení trochu zbrzdil, byla moje tchýně.
Myslím, že měla radost, že se její rozlítaný synek konečně usadí a doufala, že mu druhé manželství snad vyjde líp než to první.
Možná tu svou poznámku, že jsem na mateřství příliš mladá, nemyslela nijak zle.
Možná?
Já nevím. Nikdy jsem s ní nemluvila na tohle pro mě dost bolavé téma.
O tom, že díky ní a jejímu studu, blbosti a
pokrytectví jsem prožila 3 poslední měsíce ve stresu a s minimem spánku?
Tak to totiž může dopadnout, když vám z výše naznačených důvodů „někdo“
neřekne, že porodil v osmnácti, a dítě bylo natolik postižené, že pár
hodin po porodu zemřelo. Mého muže měli až o šest let později. On o tomhle
nevěděl celou tu dobu. I jemu s bývalou manželkou dítě v porodnici
umřelo a manželka se k němu už nevrátila. No, a on se taky moc nesnažil,
abych byla spravedlivá.
Byl to tenkrát velký případ a pochybení nemocnice, reportáž o tom natočená je stále k dohledání.
To, že kdysi měl a jakou starší sestru, jsme se oba dověděli, až když jsme přijeli za tchánem a ten se jen tak začal vyptávat, jak mi je, a obvyklé lehátko na zahradě, a pití a zvedni nohy… No, byla jsem hrozně oteklá.
A pak se zeptal, jak a co říkali na genetice a jestli je všechno v pořádku.
Postupně jsme tedy pochopili, proč se ptá. Vůbec ho nenapadlo, že bychom mohli nevědět. S mým drahým nežil od jeho tří let a sblížili se, až když už byl skoro dospělý, kdy se bavili o jiných věcech.
Navíc tak nějak předpokládal, že nám to jeho matka řekla, nebo minimálně jemu už při těhotenství jeho ex.
No - neřekla.
Takže si možná dokážete představit, jak mi bylo.
Některé noci naprosto příšerné. Naštěstí jsem vedle sebe měla chlapa, který mě pokaždé vzal do náruče se slovy, že ať se stane cokoliv, tak je a bude se mnou. Možná proto jsem až do konce těhotenství vyváděla všechno možné i nemožné, abych v sobě přehlušila ten strach. Nějaké pozdní nahlašování velkých vývojových vad svojí paní doktorce - takhle ex post - jsem považovala za vcelku zbytečné. A taky jsem se styděla, že ač mám tchyni ing. s dvěma postgraduály, tak je kapánek debilní. (Mladá, blbá, co na to říct, ale donosit a porodit bych už stejně musela cokoliv.)
Naštěstí se Sim narodila naprosto zdravá, přestože mi ji sestra dávala se slovy: „Nebojte, maminko, je úplně v pořádku, ta boule na hlavě splaskne, než půjdete domů.“
Boule to z toho dlouhého tlačení byla opravdu parádní, navíc modročerná a očka měla Sim nateklá tak, že je ani pořádně nemohla otevřít. Kdyby mi to ona laskavá sestra neřekla, nejspíš bych se dost lekla.
Honza si ji choval a šišlal na ni, jak je krásná, a jeho, a já musím přiznat, že jediné, co mi letělo hlavou, bylo: Ten chlap je snad slepej.
Hlavně byl úžasnej, celých patnáct hodin se ode mě nehnul.
Vůbec to tehdy ještě nebylo zvykem, ale on si to vydupal a myslím, že stačilo jeho jméno, aby nám dali k dispozici samostatný sálek a nechali ho tam. Rodila jsem totiž ve stejné porodnici jako před pár lety jeho ex…
Vztahy se tchýní nepadly na bod mrazu, i když ji tenkrát Honza strašně seřval.
Nejsem typ člověka, co by si nějakou zášť pěstoval až za hrob, navíc to vlastně dopadlo dobře.
Odnesla jsem si z toho, že pravda, třeba bolavá a studvyvolávající, je vždycky lepší.
Učila jsem to svoje děti, takže jsem se občas dověděla věci, které bych snad radši nevěděla. Ale nikdy jí nezapomenu, že mi svou volbou vzala tu případnou moji.
Takže naprosto chápu ty tisíce Poláků a Polek. Jejich protesty.
Oni nechtějí vraždit nenarozené děti.
Oni chtějí svobodu volby.
Ne každý se cítí být natolik silný, aby vychovával postižené dítě nebo aby chtěl svoje dítě vidět umírat nebo trpět.
Hluboce smekám před lidmi, kteří se o postižené děti dokážou s péčí - někdy až neskutečnou - starat a neutečou a neodloží je.
Ale taky nikdy nebudu odsuzovat ženu, která ví, že by to nezvládla a proto se
rozhodne jinak.
Určitě je to rozhodnutí velmi bolestné a já sama nevím, jak bych se rozhodla. Někdo rozhodl za mě.
Takže Polky a Poláci,
přeju vám, ať vy tu volbu máte.
Držím palce - KYTTKA
Na pokoji v porodnici Na Štvanici se mnou byla rodička, náhodou Polka, která se do Prahy podruhé provdala a ta to měla jinak. Měla fakt strach, její dítě z prvního manželství se narodilo postižené a ještě v porodnici zemřelo a tak byla štěstím bez sebe, když se jí narodil krásný, zdravý kluk.
Ale já stejně byla nespokojená, já měla odřené ,nateklé ,červené děcko, které jsem schovávala pod peřinou, aby ho nikdo neviděl. Všechny ostatní maminy totiž měly dětičky krásně jakoby opálené, skoro se zlatou pletí. Ale nakonec jim všem prcky, kromě mne sebrali, protože všechny měly dost silnou poporodní žloutenku a musely je léčit fytoterapií.
Každá žena má právo rozhodovat o svém těle, mít dítě nebo nemít, je jenom její volba. A to přesto, že sama bych na potrat šla pouze v extrémním případě a možná ani to ne. Naštěstí jsem se nikdy rozhodovat nemusela.
Ono je někdy lepší nevědět.
