Jsou to dva roky, co do mého života vstoupil nový společník. Společník, který nezradí, je vždy milý a navíc dobrý kamarád. Ale pěkně od začátku. Po smrti manžela před dvěma lety jsem zůstala sama. Dospělé děti přijížděly jen o víkendu a jinak byl dům prázdný, opuštěný. Dcera se mnou zůstala několik dnů po pohřbu doma, a pak přišla s návrhem:

„ Mami, co kdyby sis znovu pořídila psa?“

Ta myšlenka mne nijak nenadchla, po odchodu mojí věrné jezevčice Lízy a nalezence Ferdy, který zašel stářím před 9 měsíci, jsem po jiném psovi netoužila. Navíc po smrti Ferdy nastala hrozná anabáze s blechami. Blechy, nemajíce hostitele v podobě psa, vrhly se na nás. Ač jsem nikdy na Ferdovi blechy neobjevila, najednou jich bylo plno.  Ta hanba, když jsem šla koupit Biokyll a vrhla se na odblešení bytu… Naštěstí se blechy vzdaly a s jarem už neožily. Paní ve Zverimexu mi sdělila, že bylo v r. 2016 suché léto a blechy se přemnožily.

Teď tu byl r. 2017. 

Dcera neúnavně před odjezdem „sjížděla“ internet, až našla nabídku psa „nalezence“. Ti lidé, co ho našli a zatím měli doma, měli již své domácí mazlíčky v počtu dva, a tak před umístěním psa do útulku zkusili ještě možnost inzerátu.

Dcera neváhala a napsala pánovi z inzerátu, že se na pejska přijedu podívat. 

A oznámila mi, kam přesně mám dojet. 

V půl páté volala, zda jsem se už byla na pejska podívat.

„Já žádného psa nechci, když budu potřebovat odjet nebo kdybych musela do nemocnice, neměl by ho kdo ohlídat“,   odvětila jsem striktně. 

Volala znovu v osm. 

Má odpověď? “Kája už je u mě doma“.

Co bylo důvodem mého obratu?  Nedalo mi, přeci jen jsem se rozjela na místo.  Staré dvojdomky u prázdného vepřína, myslela jsem, že tam snad ani nikdo nebydlí.  Ale pak jsem uviděla hrající si děti, dva pejsky, a za nimi vyběhl ještě další, úplně nádherný pejsek. 

Když pán otevřel branku, pejsek se vrhl přímo ke mně. Byla to oboustranná láska na první pohled.  Neváhala jsem ani na vteřinu, vždyť do auta ke mně naskočil také ihned.

Pán říkal, že děti (jejich vlastní i ty, které u nich byly na prázdninách) daly pejskovi jméno Black. 

„A jak se jmenujete vy?“, zeptala jsem se.

„Karel“, zněla odpověď.

„Tak to bude Kája“.

Káju bohužel někdo vyhodil za bouřky z auta.  Všiml si toho soused pana Karla, a rodina pana Karla pejskovi dočasně poskytla azyl.

Kája není prvním nalezencem, kterého mám.

Už před ním jsme měli nalezence Ferdu, kterého někdo vyhodil za vesnicí. Schovával se v kravíně, odkud ho vyháněli.

A tak po vzoru filmu Vesničko má středisková, kde byl pes Karl von Bahnhof, my měli Ferdu von Kuhlstahl a nyní máme Káju von Schweinestahl.

Samý šlechtic….

Kája je kříženec jezevčíka s rusellteriérem a je poměrně živý.

Škody v prvních měsících nebyly zrovna malé. Několik překousaných vodítek, okousané nově zakoupené mokasíny zn. Karyoka.

Jeho velkou zálibou bylo zahrabávání zbytků jídla ukradených slepicím.

Po jaru při práci na záhonech  jsem nacházela různé strašidelně vyhlížející blíže neidentifikovatelné předměty. Po delším bádání jsem zjistila, že jde o zbytky pečiva či knedlíků zahrabaných na podzim Karlíkem.

Po úvaze jsem Káju začala brát na výlety autem napříč Šumavu.  Rychle si zvykl a vůbec neprotestuje.

 Za dva roky se z nás stala sehraná dvojka a

můj Kája je prostě božský.

Přinesl mi do života mnoho radosti.

MIA