Už v dobách, kdy mou příslušnost k rodu ženskému nejviditelněji dokazovala přípona "–ová", kdy o dvořících se mi chlapcích jsem mohla jen snít, bylo mou touhou mít nádherné kadeře. Hustou, lesklou, mámivě vonící hřívu, kterou bych jen nonšalantně pohazovala kolem svého svůdného obličeje, vlasy dlouhé nejlépe do pasu, a pokud možno té nejmódnější barvy.

Však jsem to také četla ve veškeré dostupné literatuře na téma mezilidských vztahů (shltla jsem haldu dívčích románků, stařičkou Červenou knihovnou počínaje) „…milostným pohledem patřil na kaskádu krásných vlasů, rámujících její něžnou tvářičku. Svými prsty hladil tu něžnou záplavu, která jak svatozář zvýrazňovala pohled milovaných mandlových očí…“

Bohužel, ač na kanapi s knížkou jsem byla jednou žena-vamp, příště unesená princezna, v civilním životě jsem byla zoufalec s neustále mne zrazujícím tělem. Marně jsem bojovala s knižními vábničkami, tvrdá skutečnost byla úplně jiná. Vlasů jsem měla tenkrát dost, což o to, ale protože jsem si je často myla a sveřepě odmítala jiný účes než rozpuštěné volně dolů plihnoucí vlnité cáry – to za stavu bezvětří, či rozcuchané křoví s jedním vykukujícím okem – za sebemenšího větříku, nevyvolávala moje hlava u pánského okolí žádné obdivné vzdechy.

Nenajde se ženská, která by byla s přirozeným stavem a barvou svého nejvyššího obrostu spokojená. Já, jakožto dívka od přírody kudrnatá, jsem pochopitelně netoužila po ničem jiném, než po hladkých splývaných vlasech – něco, jako mají Japonky. A tak jsem nutila maminku, aby mi vlasy žehlila. Daly jsme na stůl deku, já na ni vlasy, a zoufalá maminka je opatrně narovnávala.

V tanečních jsem pak měla krásné dlouhé vlasy, které se kolem mne pak při polce točily jak sedačky na kolotoči. Ano, pro jednou jsem byla spokojená, viděla ten nádherný závistivý pohled svých vrstevnic, protože jsem měla něco úúúúúúúplně jiného. Příští večer však byl debaklový – nesnáším totiž nošení deštníků (každý hned ztratím) a cestou do Repre hrozně lilo, mé krásně nažehlené vlasy zmokly.

Do sálu jsem vcházela jak čerstvě se vynořivší mořská víla, ale po krátké chvíli, kdy mé kudrny uschly, jsem konkurovala ženám kmene Papuánců. Jeden čas se podobnému účesu říkalo Angela Davisová, podle známé černošské bojovnice, která měla díky vlasům hlavu velikosti mlýnského kola. Já tenkrát taky, mé drahé přítelkyně, já tenkrát taky….

 Když se tak na sebe dívám pohledem vzpomínek, vidím dlouhé a nesmírně vychrtlé stvoření, na němž ani maminkou našité volánky nedokázaly vyvolat dojem něžných dívčích tvarů, kloubnatá kolena, dlouhá chodidla v příšerných nízkých lodičkách (měřila jsem bosá 176 cm, všechny holky byly o potřebných deset čísel menší; ony na podpatcích, já na plackách), a to vše halené obrovskou lví hřívou.

Díky bohu, mně to tenkrát vůbec nevadilo, a podle hesla „která ho neukecá, ta ho nemá“, jsem tanečníky zaplavovala svou  vyřídilkou. Huba mi opravdu jela a musím uznat, že to bylo asi jediné, co kluky ke mně mohlo přitahovat. Se mnou se bavili a nemuseli ztrémovaně myslet na to, jak a kam kterou nohu právě klást. Klátili jsme se spolu spokojeně sálem, občas i za spolupráce rytmu, a já si vůbec nevšímala zoufalých pohledů své maminky.

Dalším šokem pro ni bylo, když jsem se rozhodla pro změnu barvy. Jestli jsem snad četla o ohnivé záplavě, rozprostírající se na bílých polštářích – nevím, ale opravdu jsem si vybrala barvu nejžhavější.
Pamatuji si, že když jsem pak po provedené proceduře vyhlížela z okna celá nadšená maminku, a ještě na ni hrdě zavolala: „Mami, to je krása, viď?“, tak se nejprve proměnila v Lotovu ženu, aby v následujícím okamžiku udělala čelem vzad a zmizela z ulice. Vrátila se až pozdě večer, kdy já už ležela v posteli a svou žhavou lávu jsem měla opravdu na polštáři. 

Maminka jen řekla: „Pokud budeš mít na hlavě tohle, tak se ke mně nehlaš!“ Musím uznat, že druhý den jsem byla ve škole nejvyhledávanější dívkou. Kdyby mi narostla uprostřed těla třetí ruka, nebyla bych nápadnější. Měla jsem barvu nejžhavějšího období Báry Basikové. Ovšem, dámy, nezapomeňte, že já byla dívkou v dobách, kdy – jak říká můj syn – kvetlo kamenné uhlí a tenkrát nebyly nějaké úlety od normálu běžné…

Ale stejně jsem na to byla pyšná a vydržela tak až do konce týdne. Pak jsme s maminkou na moji hlavu sveřepě patlaly všechny možné tmavé odstíny, které se nám podařilo sehnat. V pondělí jsem do školy odešla s hlavou barvy běžně lidské.

Pochopitelně jsem procházela i obdobími zvýšené péče o vlasy. Dokázala jsem si na hlavu dát s dobrým úmyslem největší zhůvěřilosti. Vzpomínám, jak mi, při jiné příležitosti, sice vlasů se zrovna netýkající, řekl jeden hodný pediatr: „Maminko, příroda je neskutečně silná, ta přežije i vaši péči“, to bylo v prvých dnech mého mateřství, kdy jsem se jen snažila konat dobro svému dítěti.

Příroda vydržela opravdu všechno; jednou skoro přišla o vlasy, protože jsem chtěla být nááááádherně blond, něco jako slavná Marylyn, láhev snad 30% peroxidu zabrala - a pak se jen všechno, co rovnou neodpadlo, ostříhalo, a já excelovala v ulicích s blonďatou hlavou na ježka. A víte, že mi to tenkrát docela slušelo? Mj. dokonce jsem si pak koupila zcela odlišnou paruku a zažila mnoho legrace, když mne nejbližší nepoznávali.

Jeden čas byla středobodem mého zájmu lichotivá barva meruněk. Světlounká měděná, barva ještě panenských hliněných květináčků, ve kterých mám vedle počítače tužky. Tak ta se mi taky jeden čas líbila. Jéje…Mám jednu kamarádku, která přesně takovou dodnes má - jenže, jak vím, tak ona ji má "od pánaboha". Kdežto já to musela stále dohánět chemií...

V současné době jsem zpět na světlý blond. A na krátké mikádo na ramena. Stejně však bojuju – ráda bych vlasy hladké, jen zcela mírně podtočené – jenže v tom současném horku a hlavně vlhku?

Ne, jsem zpět v dobách papuánských, okolo obličeje mi lítá gloriola neposlušných krepatých blond vlasů, a já se uchyluju ke gumičce, která jediná je dokáže usměrnit.

Všude kolem vře léto, mužům se kalí zrak touhou (já vím, že to tak není, kalí jim ho většinou kozel, ale zní to hezky, ne?) a my ženské povětšině toužíme, aby naše tváře, ramena, naše výstřihy  - byly lemovány vlasy krásnými, hustými, zdravými, jen mírně zvlněnými - nejlépe přesně takovými, jaké má ta mizerná podvyživená modelka v televizní reklamě…. 

d@niela