V mém životě bez dětí jsem měla jasno. Děti jí zdravě, pestře a s chutí. Díky mně samozřejmě. Je to o důslednosti a budu to mít pod kontrolou. Bude mě to bavit. A děti taky. Užijem si to... Děti mám teď tři. Iluze žádné. Byla jsem na návštěvě u kamarádky, jejíž manžel je kuchař. Ona doma se dvěma dětmi.
V kuchyni vstup do spížky situované o pár schodků níž. Kamarádka mi vyprávěla, jak manžela marně několik měsíců (neříkala náhodou let?) prosí, aby ke vstupu namontoval dveře, nebo alespoň zábranu.
Že musí neustále zachraňovat děti, které se jí u schodů motají. Čistí třeba mrkev na polívku, a co pár vteřin musí vše odložit a děti nasměrovat jinam. Je to vyčerpávající a zbytečné. Manžel nad tím prý ležérně mává rukou, nebo nechápavě vrtí hlavou, ať si tam něco přistrčí, nebo dítě nějak zabaví, že snad udělat polívku netrvá tak dlouho... Tak. Matky na mateřské chápou. S lehkým přikývnutím jednoznačně schvalují stisknout spoušť. Pro ty ostatní jsem se rozhodla vytvořit fotoblog o tom, jak snadné, rychlé, motivující a zábavné je takové stravování s dětmi.
Je ráno. V noci
jste toho moc nenaspali. Jste matka. Vy ale spát nepotřebujete, protože ráno
přece nevstáváte do práce. Zůstáváte doma. Máte se jen postarat o děti.
Snídaně.
Venku se chvěje rosa v záři letního slunce. Co takhle něco zdravého, čerstvého, výživného?...Ano, jste opakovaně, navzdory realitě mateřské, plní ideálů. Dvě starší děti mi ještě spí (nespaly v noci, tak nechápu, proč se tomu někdo diví), s tím nejmladším odbíhám na zahradu pro čerstvé jahody.
Sbírání musím dvakrát přerušit (dítě se vydává ke schodům a k nevynesenému kýblu s plevelem), ale nakonec úspěšně mířím zpátky do kuchyně s miskou nádherných jahod, dítě v podpaží. Cestou už slyším volání zbytku smečky. Snesu všechny z horního patra dolů, posadím je k hračkám a odbíhám k lince.
Zcela nepochopitelně podlehnu kouzlu okamžiku (žádné z dětí nekřičí, ani mi nevisí na noze), a tak povolím uzdu své mateřské touze po dokonalosti a zcela naivně z jídla tvořím obrázek (ne, tohle opravdu denně nedělám. Vlastně jsem to udělala všehovšudy dvakrát).
Jonáš má radost. Vzápětí ovšem poznamená, že tohle nechce. Chce třešně. Neboli tři dny otevřený kompot, který manžel zapomněl ráno stát na stole. Taky chce jiné křupinky, nechce jogurt a do pití brčko. Chvíli diskutujem, ale nakonec se podvoluju. Matky rozumí.
Matěj si tolik nevymýšlí, ale zase moc nejí. Bolí ho prý v krku. Od stolu odchází ještě dřív, než naservíruju porci pro třetí dítě. Kalorický příjem mého nejstaršího dítěte je stejně jako vždy otřesný.
Filip naopak zkouší od každého trochu. Zajímá ho, jak rychle co letí směrem dolů. Výchovné manévry se nesetkávají s úspěchem. Trpělivě odolávám. Jonáš už je po jídle a chce vyndat z jídelní židličky.
Matěj poletuje okolo. Vysvlekl si pyžamo a mává s ním nad hlavou. Volá při tom, že bude dělat bobek. Odbíhám pro nočník.
Filip je nadšený, že může jídlo zkoumat bez mých zásahů. Plastové talíře jsou u nás nezbytnou součástí výbavy. Sklizeň jahod pokračuje i následující dny.
Vaše mateřské pudy jsou poháněny zodpovědností, přece to nevzdáte. Vaše děti si zaslouží dokonalé jídlo. Vy na to máte. Takže jahody a vafle. Recept je jednoduchý, bez dětí bych stihla těsto připravit dřív, než by dovřela voda na kávu (cha, ta káva pro vás byl jen vtip samozřejmě). Jenže mám děti. Filip se na mě sápe už při vyndavání vajec z lednice. Hlady ani žízní netrpí, v náručí nadšeně sleduje, co chystám.
Při hledání prášku do pečiva mi za zády stojí Matěj a natahuje se pro krabici s bonbony. Chce kokyno, žádné vafle.
Jonášovi je to jedno, má naděláno v plence. Opouštím kuchyň, měním plenku Jonášovi, pak poslintané bodyno Filipovi, cestou zapínám pračku a házím na věšáky nové ručníky. Těsto do vaflovače, jahody, smetana, nachystat talíř pro první, pro druhé, pro třetí.
Na noze vláčím dítě,
druhé držím v náručí, třetí brečí u stolu, že chce pustit pohádku. Taková ranní
pohoda, znáte to. Ale za to dokonalé stravování to stojí.
Filip zjišťuje, jestli Jonášova vafle letí stejně rychle, jako ta jeho. Jonáš odmítá pokračovat v jídle. Dojídat vafle se nechce už ani mě. Dobře, příště po dětech ráno jen hodím rohlíkem.
Oběd.
V ledničce mám vaničku s mrkví. Už by bylo třeba jí spotřebovat. Co takhle mrkev podusit na másle, mám vyndané vepřové, i zásobu brambor ve spíži. Všechno domácí, jsme na dědině, chápete. O prase v chlívku se manžel zodpovědně staral poctivou část zimy. Kus masa, co se chystám dětem připravit, má pořádnou hodnotu.
Při čištění mrkve si vzpomenu na kamarádku. Spížku v podzemí sice nemáme, ale děti jsou vynalézavé. Nebo nemají svůj den. Nebo jsou ospalé. Nebo mají v plence. Nebo se jim zasekla hračka. Nebo si vzájemně ukradli hračku. Nebo se navzájem bouchly. Nebo se o něco bouchly.
Nebo! Vařím, jasné? Čistím tu mrkev už dobrou tři čtvrtě hodinu. A pračka doprala, mimochodem.
Na svůj výtvor jsem patřičně hrdá. Nikdo jiný, než matky na mateřské, nepochopí tu hodnotu připraveného jídla. Vše nakrájet na malé kousky, zkontrolovat teplotu, nahnat děti ke stolu.
Jonáš nechce sedět v jídelní židličce, ale vedle Matěje. Nemáme ale dva podsedáky, vysvětluju mu, že musí klečet, nebo na něj bude talíř moc vysoko.
Je to marné, křivda byla způsobena, z jídla už nic nebude.
Matěje stále bolí v krku, odmítá jíst. Kolektivní trauma ovládá pracně navozenou idylu. Ne, že bych teda byla zvyklá na něco jiného. To jídlo přihřívám tři dny a nakonec ho házím kočkám. Tolik k domácímu vepřovému. Co takhle kuřecí. Hezky naložit den předem. Jako přílohu kuskus s hráškem, to se určitě ujme. Matěj nechce sedět u stolu. V televizi běží šmoulové.
Snažím se nekřičet. Dohodneme se, že změníme místo k jídlu. Matěje s Jonášem posadím k vlastnímu stolečku poblíž televize, nejmladšího Filipa tak budu moct v klidu krmit. Stavím jeho židli do prostoru a rezignovaně akceptuju jeho pokusy se strefit do pusy. Má z toho radost, aspoň někdo.
Kdybych byla muž, tak se po dobrém obědě spokojeně natáhnu na kanape. Jenže jsem žena. Žena na mateřské. Ještě jsem nejedla, a abych se dostala ke kanapi, je potřeba odklidit zbytky jídla.
Ne že bych teda uvažovala o polední siestě.
Kuskus je na úklid extrémně odolný. Přilne k jakémukoliv povrchu, setřít se nedá, zamést se nedá, vysát jde těžko. Stejně jako rýže. Musíte to nechat trochu zaschnout. Během doby zasychání ovšem manévrovat děti do jiných míst. Nebo budete kuličky kuskusu či rýže nacházet po domě několik následujících dní. Věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti.
Vaše odhodlání
vést děti ke zdravému jídlu a správnému stolování bude cyklicky undulovat.
Budete zkoušet nevyvářet a nechat je vyhladovět, ale vaše mateřské pudy budou
brzdit vaší pevnou vůli. Budete ubírat ze svých nároků i předsevzetí. Meloun k
obědu je přece taky jídlo.
Bude vám jedno, jak a kde ho děti sní. Nikdo nebrečí, jídlo snězeno, mise splněna. Zažijete dny, kdy vám bude jedno, jestli vaše děti baští párky, uzené, či smažené, hlavně že něco sní a nekřičí při tom. Vždyť když jste byli malí, nebylo to jinak. A co z vás vyrostlo...
Tímto bych chtěla podpořit všechny matky, které mají dojem, že stran jídla u svého dítěte selhávají. Nebojte, všude je to stejné. A ten buřt jim jednou za čas dopřejte!
Ano, varianta nechat vyhladovět, je správná.
...No, a ten párek nebo sekaná ze supermarketu taky nikoho o život nepřipravila.
Takhle ovšem přemýšlím až jako babička. Jako matka jsem na tom byla podobně jako Kateřina, jen jsem byla přísnější, a jídlo se muselo dojíst bez pohádek a bez odbíhání od stolu. Ale takový hodinu vychladlý špenát...
Ten její starší kluk byl hyperaktivní a nejedlík, ten mladší zase uřvaný otesánek a protože peněz nebylo dost, tak k nim ještě hlídala blinkacího Péťu. Já tehdy čerstvě dospělá, ještě bydlela doma a ségra, aby se ze čtyřidvaceti hodinové směny, alespoň někdy ulila, tak ty fakany často strčila mně. Nejhodnější byl Péťa, ten byl vždycky celý zelený, tichounce zašitý někde v koutě a jenom občas si ublinkl. Nejstaršímu jsem neustále musela být za zadkem, protože dokázal vymyslet spoustu způsobů, jak se přizabít, nebo rovnou zabít. Ten prostřední setrvale řval a když zrovna neřval, tak jsem si mohla být jista, že něco jí. Cokoliv, bez rozdílu, jestli to je k jídlu, či nikoliv. Všechny kytky musely být odklizeny z jeho dosah, ale vybíravý nebyl, nejraději žmoulal v puse účtenky a lístky od tramvaje. Mně snědl i kus legitimace do knihovny a strašně řval, když jsem mu jí sebrala. Musela být obzváště chutná a výživná.
Všichni tři to nakonec přežili a nejúspěšnější z nich Péťa, je dnes kandidát věd a profesor na vysoké škole a už vůbec není zelenej.
Není divu, že po pár výletech k popelnicím radši dojídala.
