Letos v květnu se konal už 9. ročník květnové výzvy „Do práce na kole“. Zapojilo se téměř 20 tisíc lidí z různých měst po celé ČR, rok od roku účast stoupá. I podniků, které se připojují je víc a víc. U nás v práci, pokud se nemýlím, se dalo přihlásit tento rok podruhé. V jednom svém povídání jsem se zmínila, že loni se Honza hecnul a zapojil se taky. Letos jsem se hecla i já. Nešlo mi o kilometry, ale o pravidelnost jízd, o tu totiž v této akci jde především. Prostě nechat auto doma a dopravit se do práce a domů bez zbytečného vytváření oxidu uhličitého.

  Samozřejmě jsem soudná a vím, že kdo do práce dojíždí 60 km a pak stojí někde u linky nebo běhá celý den po obchodě a vybaluje zboží, asi nemá moc chuti se ještě fyzicky vyčerpávat, ale i takové nadšence najdete. Pro mě to nebyl problém fyzicky, řekla jsem si, že síly budu šetřit, budu jezdit opravdu jen práce – domů, o víkendech odpočívat a hlavně mít splněno 100% jízd. Když jsem si to spočítala, vyšlo mi to zhruba na 480 km, což není nic moc a běžně to najezdíme za měsíc jen o víkendech a ještě ne o všech. Na papíru to vypadalo krásně, ale...

  S čím jsem nepočítala, bylo letošní květnové počasí. A taky mi tak trochu nedocvaklo, že v třísměnném provozu nutně musí přijít týden, kdy budu mít odpolední. V březnu jsme se tedy s manželem a jeho třemi kolegy pěkně přihlásili, utvořili tým, já jsem si dala slib sama sobě, že jim to nebudu kazit a budu poctivě jezdit, zaměstnavatel za nás zaplatil startovné a až potom jsem se podívala do kalendáře a zjistila, že ty týdny odpoledních směn budu mít dva. Ach jo, desetkrát se drncat po kotárech, potmě, to bude zážitek pro labužníky.

  Honza na to šel pragmaticky a koupil mi na kolo lepší světlo. Ovšem pro mě, krátkozrakou a trpící astigmatismem, to je vcelku jedno. Stejně je pro mě lepší jezdit bez brýlí, protože aspoň ty nejhorší úseky přejedu. Kdybych to viděla ostře a jasně, tak asi slezu každou chvíli z kola a tlačím a obcházím. Takhle mi to jen víc nebo míň drncá pod zadkem. Jediné místo, kam si brýle v pudu sebezáchovy beru, jsou silnice, protože bez nich se mi špatně odhaduje vzdálenost aut.

  Užili jsme si krásné pálení čarodějnic, první máj - lásky čas, volno až do neděle a v pondělí 6. května to pro mě začalo. Pondělní jízda na odpolední do práce byla fajn, bylo hezky, teplo, sucho. Z práce to bylo taky fajn, teplo, sucho, sice tma, ale po 100x projeté trase jsem se nebála, znám tam každý kámen, každý kořen, takhle jsem se hezky utěšovala.  První taková jízda o samotě mě ovšem dostala tou atmosférou.

  Vyjedete z fabriky, jedete si hezky po cyklostezce na chodníku, lampy vám na tu cestu svítí, lidí je minimum. Přejedete kruháč na konci města, kde už je po půl jedenácté taky minimální provoz a pomalu nebo rychle, jak se vám chce, se blížíte k mostu přes výpadovku, kterému se říká tobogán. Pak projedete vilovou čtvrtí a vás začne šimrat v zátylku, protože se blížíte k lesu. Zatím jste celou cestu slyšeli a vnímali život okolo vás. Město, s jeho auty, lidmi, co se vracejí z práce na ubytovny a domů, slyšíte, jak si někdo pouští muziku, jak se někdo hádá, nebo vám to spíš jako hádka připadá, protože leckdy to není čeština, co slyšíte. Jestli se tam bojím?

  Ať nad tím přemýšlím sebevíc, nebojím se, že by mi tam někdo ublížil, spíš se bojím, že se někdo bude motat po tom půl metrovém pruhu pro cyklisty a já ho tím kolem sundám. 

  Když pak vjedu do lesa, první, co mě překvapí je moje vlastní hlasitost. Slyším, jak mi kamínky vržou pod koly, slyším jemné bzučení přesmykače, slyším svůj dech. A jinak kolem sebe ticho. Ale je to jen ten prvotní vjem, po pár minutách zjistíte, že i tam je kolem vás život, který začnete vnímat všemi smysly. Postupně rozeznáváte šumění stromů, tření větví jehličnanů, slyšíte pohyb zvířat v polích, kuňkání žab, cvrkání cvrčků, divný klapavý zvuk, který vydává nějaký pták hnízdící na louce. A když vás napadne zpomalit a rozhlédnout se, tak uvidíte světýlka očí srnek, uvidíte ve světle baterky bílé prdelky zajíců, jak vám kličkují před koly. V takových chvílích se přírodě pokorně omlouvám, že ruším její klid a v duchu jí vysvětluju, že se snažím škodit jí co nejméně a ať mi to promine, že na silnici se bojím.

  Několikrát jsem měla srnku na dosah ruky, když je vidím, zpomaluju na minimum, ale tu ruku po nich nenatáhnu. Jen je opatrně minu anebo zastavím, lehce tlesknu, srna se probere, přeskočí cestu a zmizí. Se zajícem je to horší, ten ve zmatení ze světla je schopen před vámi kličkovat po cestě několik stovek metrů. Je lepší zastavit, zhasnout, pár vteřin počkat a ušák se uklidní a cestu opustí.

  Divoká prasátka, kterých je tu v okolí dost a dost, měla patrně letos v květnu dovolenou, protože ta jsem nepotkala, nebo, díky Bohu a svojí oční vadě, neviděla. Jen stopy po jejich rochnění, kolikrát to vypadá jako tankodrom.

A pak je tu i čichový vjem, vy ten les cítíte. Po desáté večer se i v teplém květnu ochladí, natož letos, kdy teplota létala 10 – 12 stupňů nahoru dolů. Teplo z půdy stoupá jako jemná mlha vzhůru, když pak projíždím ta naše blata, tak se mlha válí v hustých chuchvalcích. A i chuť si přijde na své, protože někdy prostě v údivu nad krásou kolem sebe otevřete pusu a tu mušku nejen ochutnáte, ale i spolknete.

  Na tuhle svou první samostatnou cestu potmě nikdy nezapomenu. Bylo to nabité emocemi a prosycené adrenalinem. A to já ráda.

  Ve středu začalo pršet. A pršelo, někdy mžilo, někdy přímo lilo, někdy na chvilku přestalo, aby po dvou kilometrech začalo. V půlce května na dva dny přestalo, ale to jen proto, aby se v mracích nashromáždilo víc vody a stará dobrá vodoléčba mohla pokračovat. Že to padá seshora, nad tím moje srdce vodáka plesalo a mozek říkal: Jen víc a větší kapky. Cyklista tiše v koutku duše plakal. Déšť mi ani tak moc nevadil. Honza na to má krásně pravdivé heslo: Neexistuje špatné počasí na kolo, jen nevhodné oblečení.

  Co mi vadilo, byly rozbahněné cesty, extra mezi poli to byla lahůdka, protože řepka moc vody nezadržuje a je jí tu na můj vkus moc. Takže po pár dnech se v bahně začala tvořit malá jezírka a posléze by se v tom náš skoro dvouletý Satan mohl pohodlně vycachtat. Honza mě ukecával, ať se na to vykašlu nebo ať překonám svůj strach a jedu aspoň někde po silnici a vyhnu se těm nejhorším úsekům. Nakonec rezignoval a jezdil mi večer naproti, abych v té tmě nejela sama.  V týdnech ranních a nočních to bylo, co se světla týče, na pohodu, ale to bahno, zaprasené oblečení a nutná sprcha před směnou, hned po příjezdu a znovu před spaním, v pračce se neustále něco točilo, dennodenní vycpávání bot novinami, to bylo protivné.

  Někdy se mi krutě nechtělo, párkrát jsem přijela opravdu hodně mokrá, to jsem v práci pak sušila i tam, kde bych neměla…

  Poslední týden, kdy jsem měla zase odpolední, se ve středu udělalo konečně normální počasí, a i když bylo ještě všude mokro, udělala jsem si místo 12 kilometrové cesty 20 kilometrovou. To už jsem si tak říkala, že 500 kilometrů by mohlo padnout a že je to tak hezky kulaté číslo. A pak mi ve čtvrtek selhala technika a jízda se mi v mobilu neuložila. Sice mi ji Honza namapoval v GPX, ale zapomněl, že ji musí začít u fabriky a ne až na kraji lesa. Zkrátka mi ten poslední večer před poslední jízdou 16 kiláků do pětistovky chybělo.

  Nechtělo se mu, moc se mu už nechtělo se mnou jet víc než rovnou domů, koneckonců za ten měsíc nalítal na kole 2500 km a to je na horském kole vcelku úctyhodný počin. Navíc v tak ubrečeném počasí. Jak říkám, nechtělo se mu, ale jel. Já překonala svou nechuť k silnicím a uvěřila, že cestou potkáme tak 3 auta a měl pravdu. Vyhnuli jsme se hlavnímu tahu a na těch okrskách jsme nepotkali vůbec nikoho. A dokonce i ta jízda po silnici potmě měla určitý půvab.

  Když si spočtu pozitiva a negativa mojí účasti v téhle akci, pozitiva jasně převažují. Dokázala jsem si sama sobě, že když chci, tak překonám svou lenost, že docela dobře ještě držím pohromadě, i když už mě občas leckde píchne, že umím splnit i sliby sama sobě.

  A možná, když bude cyklistů přibývat, tak se zbudují i cyklostezky, které na sebe budou navazovat a dávat smysl, aby se Plzní a okolím dalo jezdit bezpečně a nebyly věčné přenice automobilisté – cyklisté – chodci, protože chápu, že lidem za volantem vadí cyklista, cyklistovi na cyklostezce chodec, chodcům cyklisti na místech, kde je tak inteligentně spojená cesta s cyklostezkou. I to je pro mě důvod, proč volím ty kotáry a drncání pod zadkem a občas nějaký ten pád.

  Takže napřesrok, 4. května zase cyklistice Zdar.

PS: A víte, co je na červnu nejkrásnější? Že do práce na kole můžu a budu jezdit, ale jen když se mi bude chtít.

PPS: Speciální díky patří mému kolu. Nikdy mě nenechalo ve štychu, nikdy mi nespadl řetěz tak, aby se nedal snadno nahodit a nikdy nenajelo na nic tak ostrého, co by propíchlo duši.

 KYTTKA