Cestou domů, když jsem se drncala mezi blátem a kameny a vzduch byl tak skvěle provoněný nočním deštěm, jsem zavzpomínala na svoje paní a pány učitele na základce. Jak moc mě tehdy někteří už i na té základce dokázali ovlivnit. Jak mě moje paní učitelka matematiky přivedla k tomu, že jsem se začala učit latinu…
Úplně první paní učitelka, kterou jsem měla od první do čtvrté třídy, byla Anděla. Jako dítěti mi připadala stará, ale nebyla, k 50 jí ještě dost let chybělo. Byla milá, trpělivá, maminkovská a vyprávěla nám spoustu drobných příběhů, které kolikrát neměly s právě probíranou látkou vůbec nic společného.
Dodneška si jich několik pamatuju, třeba tu o chlapci, co nosil pořád jedny ponožky. A dokázala o tom vyprávět tak, že když už jsme si všichni mysleli, že kluk byl prostě prase, vypointovala příběh, že chlapec byl z chudých poměrů, měl jen jedny a každý den si ponožky sám pral. Pamatuju si, že mě donutila se poprvé v životě opravdu hluboce zastydět.
Měli jsme tehdy ve druhé třídě půlené hodiny češtiny, už ani nevím proč. Kluci chodili na osmou, my děvčata na devátou a zůstávaly o hodinu déle. Kluci ten den psali ráno diktát, Andělka ho při našem tělocviku opravila, na tělák jsme totiž měli jinou paní učitelku, klukům ho vrátila, a nás trubky nenapadlo nic lepšího, než si ten diktát od nich opsat. Když nám pak Anděla začala diktovat, byly jsme natolik hloupé, že jsme ani nepředstíraly nějaké psaní. Všechny jsme tehdy dostaly za pět.
Říkat o pětce doma mámě, bylo pro mě peklo, protože co se češtiny týkalo, neskutečně mě drtila, abych psala čitelně a bez chyb. Knihu Diktáty a pravopisná cvičení s fialovými deskami jsem podědila a týrala s ní svoje děti taky. Když jsem řekla, že všechny holky máme pětku, a proč, tak se jen podívala a zeptala se, jestli zrovna já potřebuju podvádět a opisovat při diktátech.
Po letech, kdy už jsem byla dospělá, jsem Andělu potkala, to už by se dalo říct, že byla stará. Stále bydlela v činžáku kousek od školy a pamatovala si mě naprosto přesně. A měla pro mě velké překvapení. Zavedla mě k sobě a dala mi několik mých starých sešitů. Psaní z první a druhé třídy, sloh ze třetí a čtvrté. Měla je schované více než čtvrt století.
Přechod od Anděly na druhý stupeň byl pro mne hodně těžký, najednou tolik jiných učitelů, na každý předmět někdo jiný, každý učil svým specifickým způsobem, každý vyžadoval něco jiného. Však jsem taky v pololetí páté třídy měla nejhorší vysvědčení za celých 8 let.
Za ty čtyři roky se nám i hodně učitelů vystřídalo, jen matematikářku jsme měli celou dobu. Když přišla na první hodinu, představila se nám slovy: „Jsem Běla Barešová, a říkejte mi, prosím, paní učitelko, soudružka nejsem a nebudu.“
Když jsem to doma řekla, máma se smála, že je fajn, že ji máme, že už toho o ní hodně slyšela. Ségra mi záviděla, protože ona měla na matiku někoho jiného.
Běla vůbec měla smysl pro humor. Když jsme hned nepřišli na způsob, jak něco vyřešit, častovala nás hláškami typu: „Připomínáte mi bednu kytu, blbýho, těžkýho kytu.“ Po písemkách jsme mnohokrát slyšeli, že máme v hlavě jako když plivne do lesa a zavře vrátka.
Učila nás, jak se správně matematicky vyjadřovat, takže spolužáka po větě: „Zabodneme kružítko do bodu S…“, rovnou posadila s kulí se slovy, že zabodává se prase. Tomu samému klukovi taky řekla, že pokud v odpovědích na slovní úlohy bude mít tolik hrubek, že další kule budou následovat, protože dobře ví, že v hodinách češtiny píše správně a lajdáky a ignoranty nesnáší.
Běla byla silná kuřačka, když jsme chodívali k ní do kabinetu něco přinést nebo odnést, pokaždé v popelníku hořela cigareta a vajgl předchozí ještě doutnal.
Jednou nám dala nějaký domácí úkol z učebnice. Bylo to něco ve smyslu: Máte x cm provázku. Bude vám stačit na omotání krabice s rozměry a, b, c, pokud ho obtočíte na délku i šířku? Pamatuju si, že to sedělo na milimetr. Když vybírala sešity s úkolem, zeptala se, kolik pitomců napsalo, že nám ten provázek bude stačit. Až na jednoho kluka jsme to napsali všichni. Běla tenkrát byla rudá a věřím, že se jí chtělo bušit pěstí do stolu, když na nás ječela, že nemáme žádné logické uvažování, že na konec toho provázku prostě asi jen tak plivneme a přitlačíme ho prstem.
Jo a tu učebnici matematiky pro sedmou třídu, kde mimochodem vzadu ve výsledcích taky bylo, že ten zatracený kousek provázku stačí, sestavovalo podle ní stádo idiotů.
Celé roky nám nadávala a říkala, že takovou sbírku pitomců v jedné třídě dlouho neměla. Když nás začala učit, nikdo jsme ji moc rád neměl. Když jsme končili, tak jsme ji milovali všichni. Dokázala do nás tu matiku nakopat.
Na začátku osmičky se zeptala, kdo z nás chce na střední školu s maturitou. Byli jsme tehdy už od sedmičky rozděleni podle prospěchu a jazyků, takže se očekávalo, že asi studovat chtít budeme. Jen jeden spolužák se přihlásil, že on chce na učňák, zbytek gymnázia, průmyslovky, obchodní akademie a tak podobně. Pak Běla vyhlásila termín, kdy se každý týden na dvě hodiny budeme scházet a počítat, až se „nám o tom bude v noci i zdát“. Odporovat nemělo cenu. Prošla s námi celého Bělouna, donutila nás vypočítat všechny příklady a učila nás, že matematika je základ všeho.
Ty přijímačky jsme tehdy udělali všichni.
Byl začátek června, všichni už jsme měli „svý jistý“ a ona do nás pořád hustila vzorce a poučky. Byla vážně jak buldok. Já si tenkrát četla pod lavicí „Vejce a já“ a vyhmátla mě. A knížku zabavila. Po vyučování jsem šla prosit, aby mi ji vrátila. Dala mi ji bez řečí, jen podotkla, že kdysi měla „Co život dal a vzal“, a že to půjčila, a už se jí nevrátila.
Šla jsem tenkrát a tu knížku jí koupila a na konci roku jsem ji s posledním vysvědčením pod paží Běle nesla do kabinetu. Byla z toho zjihlá. Zeptala se, jestli mám čas, nebo na mě spolužáci čekají, a i když na mě opravdu čekali, tak jsem trochu zaskočená řekla, že čas mám.
Skoro dvě hodiny jsme si povídaly. Dověděla jsem se, že v 69 ji vyrazili z univerzity, kde přednášela asi už trochu jinou matematiku. Dověděla jsem se, že nemá děti ani manžela, že když nás dostala, tak to měl být její poslední rok před důchodem, ale že kvůli našemu ročníku zůstala a chtěla nás k těm přijímačkám dovést.
Dověděla jsem se, že je neskutečně šťastná, že to v 89. konečně prasklo a komunisti jsou pryč. A spoustu dalších věcí. Když jsme se loučily, vrátila se do své obvyklé drsné polohy a řekla mi: „ Když jsi mi přinesla dárek, tak já ti za to dám aspoň jednu dobrou radu. Až se na tom gymplu budeš rozhodovat ve druháku mezi latinou a deskriptivní geometrií, prokaž mně i světu laskavost, a vyber si tu latinu.“
Nakonec mě objala, já ucítila vůni cigaret a nechybělo moc k tomu, abych se rozbrečela. Tu latinu jsem si tehdy pochopitelně vybrala, matematický talent jsem nikdy nebyla. Přesto mi ta nalejvárna stačila na celý první ročník.
KYTTKA
Jo, to je stará pravda, že učitel dělá hodně. Já zažila takového matikáře na gymplu, když u nás suploval půl roku poté, co náš matikář odešel na protialkoholní léčení. Nejen že uměl matematiku perfektně vysvětlit, že to pochopil i takový blbec jako já, ale byla s ním ohromná legrace. Jeho hodiny duněly smíchem a všemi studenty byl milován. Mimochodem taky silný kuřák - není to nějaké znamení?
Já měla naopak učitelku matematiky, která mi ten předmět dokonale znechutila. Ještě v 7. třídě jsem se zúčastňovala matematických olympiád, abych hned v 8. třídě dostala na vysvědčení trojku.
Pokud se mi někdy zdály v noci sny o škole, byly děsivé a figurovala v nich učitelka matematiky Míla Šimčíková. Zkazila mi vysvědčení, které se přikládalo k přihlášce na SŠ, a to jenom proto, že jsem byla dlouhodobě nemocná, a ona tvrdila, že v nemocnici mě nemohli naučit to, co ona.
Naštěstí jsem udělala zkoušky na SŠ na plný počet bodů, a ona pak koukala jak vrána.
Na základce jsem měla na učitele smůlu. Že mne matika nedělala problémy, to nebyla zásluha učitele, šla mně sama od sebe a já se jí nemusela učit. Nemám hereckou paměť a to, co do hlavy dostanu, jde druhou stranou ven. U matika to nevadí, má logiku, dá se odvodit.
Kliku na některé učitele jsem měla až na střední. Mladý třídní , byli jsme jeho první třída, se kterým se někteří z nás kamarádíme dodnes. Bylo mu koncem minulého roku už osmdesát, ale pořád si o nás všechno pamatuje, nejen ze školy, ale i z následujících let. U něj jsem se vždycky styděla, když jsem neuměla, cítila jsem se pak jako blbec. Skvělý matikář, fyzikářka a češtinář, nedobrovolně odejití univerzitní profesoři, i ty jsme oslovovali "pane profesore". Češtinář byl specialista na anglosaskou literaturu a pokud se na filárnu propasírovala nějaká návštěva ze západu, hodina češtiny nám odpadla.
Profesorů, kteří trvali na soudružkování tam bylo minimum a vlastně ani na základce jsem já takové oslovení nepoužívala, já měla pančelky.
