Aneb když tchán zavelí…) Víte, dneska je to poměrně moderní, dva lidé spolu žijí, pořídí si dítě, psa, rodinné auto a nějaká svatba je jim vcelku ukradená. A když se potom na sebe naštvou, tak je pro ně mnohem jednodušší se rozcházet. Jeden si zabalí saky paky a jdou si hledat štěstí jinde, bez tahání po soudech, bez placení.

Ten argument, proč platit za svatbu a pak třeba i za rozvod slýchám od mladých lidí poměrně často, ostatně moje dcera to upgradovala, nejen že se nevdala, ale ani s otcem svého dítěte nežije. Koneckonců její život.

Já jsem se vdala, ale nebylo to úplně bez problémů. Žili jsme spolu tehdy s Honzou necelý rok pod jednou střechou, byla jsem moc moc moc zamilovaná, a tak když přišel s nápadem, že už bychom si mohli pořídit miminko, vůbec jsem neprotestovala.  A že když se zadaří, tak okamžitě letí zamluvit termín na radnici. Ono to zní divně, ale po jeho předchozích životních zkušenostech jsem ho celkem chápala, že si chtěl být jistý, že děti spolu mít můžeme. Že děti chce a moc, mi bylo jasný, vždyť mě ulovil na to, že je medvěd, co hledá medvědici a chce mít medvíďata.

Takže jsme se tak hezky domluvili, já vysadila antikoncepci a za 7 týdnů hodně příjemného snažení jsem se jednou ráno vzbudila, udělala si test a byl pozitivní. Popravdě jako mladá pitomá jsem byla dost vykulená, že to šlo tak rychle, myslím, že paní doktorka na gynekologii se smála ještě hodně dlouho po té, co mi pogratulovala a poprvé mě oslovila mamino.

Žádný velký povyk jsem okolo toho nedělala, jen jsem miláčkovi, když přišel z práce, řekla, že se nejdřív klidně může najíst, že na ty rozmnožovací pohyby už tolik spěchat nemusí. Nejdřív mu to moc nedocházelo, ale pak to byl jeden ze vzácných okamžiků, kdy jsem na něm viděla, že v něm doslova pulzují city.

Měl neuvěřitelnou radost a hned začal plánovat, jak co a kde v bytě udělá a nejradši by začal hned. To jsem ho trochu přibrzdila v rozletu, jednak jsme měli osm měsíců čas, a za druhé by si v tom nadšení mohl vrtačkou nebo kladívkem taky ublížit. Takže jsme radši šli dělat ty pohyby, teď už ne rozmnožovací, ale čistě pro radost.

Byl listopad a já byla ráda, že přes zimu se ještě vejdu do normálního oblečení a pak už to budou šatičky a sandálky a pohoda. V půlce května už bylo 30 ve stínu a mně došlo, že rodit na přelomu července a srpna je dost špatné načasování.

Ale vrátím se zpátky k tomu listopadu. Honzovy rodiče už jsem znala, docela se mi líbili, jestli já jim jsem netušila, jen jeho maminka občas pronesla poznámku, že doufá, že už se s žádnými dalšími dívkami nebude muset seznamovat,  a vyhlásila tak stopstav.  Táta byl… no prostě frajer v tom dobrém slova smyslu, a když nad tím tak přemýšlím, manžel se mu v mnohém ve své skoro padesátce podobá, i když ho nevychoval, protože se rozvedli, když chodil ještě do školky. Pár let se pak vůbec nevídali, ale co Honza rozum bral, tak si k tátovi hledal cestu a v době, kdy my dva spolu začali žít, už se vídali celkem pravidelně a poté jsme ho navštěvovali častěji než mámu. Asi taky a hlavně proto, že ta měla z druhého manželství děti o spoustu let mladší než Honza a tedy víc povinností a míň času, táta vyženil ve třetím manželství dvě děti, které v té době už byly dospělé.

Blížily se Vánoce, první Vánoce, které jsme měli strávit spolu tradičně, u stromku a po návštěvách příbuzných, žádný vandr a kamarádi. Jediné, co jsem si přála, bylo, aby o mém těhotenství ještě nikomu neříkal. Dělalo se mi ukrutně zle, vůbec mi nebylo dobře, hlavou se mi honily různě pitomé myšlenky, a tak jsem chtěla, ať se to všichni dozvědí, až budu mít v pořádku první trimestr za sebou, pak uděláme "hrhup  svatbu", nic velkého a slavit se bude až po porodu. Honza mi tenhle plán odkýval, že je to rozumné.

A pak přišel den D, kdy se scházela celá rodina z tchánovy strany, takže se u babičky prostíral stůl pro deset lidí a dělaly se slavnostní dvě husy plněné jablky, zelí bílé i červené a troje knedlíky, a mně jen z té představy toho jídla, bylo ještě víc na blití než zrána obvykle.

Už jen když jsem vešla do bytu a cítila ten smrad husího sádla, věděla jsem, že k těm zrz vlasům dostávám zelenou barvu do obličeje. Ta zrzkám prý sluší. Nicméně jsem návaly nevolnosti statečně potlačila, zasedli jsme ke stolu, tchán se ujal slavnostního přípitku, a když se babička s tetou už už chystaly nosit na stůl, vyžádal si ten můj medvěd slovo a pronesl: „Jen bych vám rád oznámil, že ty, babičko, budeš prababička, ty teto prateta a no ty, tati, konečně budeš dědek.“

Cítila jsem, jak se mi zastavilo srdce současně s dechem. Jako ve snách jsem koukala, jak mu táta gratuluje, babička říká: „ To je dobře, Jeníčku, že se toho dožiju.“ A pak se jeho táta zeptal, kdy bude svatba.

To už jsem se trochu prokysličila a se zaťatými zuby ucedila: „ Já si ho nevezmu.“

Následovala vcelku pochopitelná otázka proč, pamatuju, že tchán tehdy prohlásil, že to přece nejde.

„Protože je to vejtaha a podrazák a nevím, proč by to nešlo, koneckonců na plození a rození dětí je nutnej  jinej proces, než svatba.“

To už jsem měla opravdu vztek. A pak jsem se podívala na Honzu a viděla jsem, jak mu v očích hrají ohníčky a jak se v duchu královsky baví, ani ne tak mým vztekem, spíš tím, jak se jeho rodinka začíná dohadovat, co teda s tou zpropadenou svatbou. Nakonec jeho otec jako hlava rodu vyhlásil, že si ho teda vezmu a hezky rychle, že všechno zaplatí a že je vidět, že mě doma málo řezali. To už jsem se sice smála, ale stejně jsem zopakovala, že nevezmu. Zachránila to moje nevlastní tchýně, když utnula další žvanění s tím, že by se ty husy měly sníst zatepla.

Vlastně jsem byla Honzovi i trochu vděčná, protože jsem konečně mohla říct, že je mi blbě a husu fakt ne.

Na začátku ledna tchán vyhlásil, že termín na radnici je 1. 3. ve 13:00. Já vyhlásila, že jsem zvědavá, kdo se  teda bude ženit, připustila jsem, že Honza možná, ale určitě ne se mnou.

To už mi i Honza říkal, ať neblbnu, že vzít jsme se přece chtěli a že se to aspoň všichni dověděli najednou a je klid. Jenže - v půlce ledna se mu stal pracovní úraz, po operaci nastaly komplikace a dostal plicní embolii. To už jsem říkala, že se ta svatba prostě zruší z naprosto jiných důvodů. Tenkrát mi řekl, že ta svatba prvního března prostě bude, i kdyby na ní měl přijet na „kriplkáře“.

A taky že byla.

Ne moc velká, přesně 20 lidí, jen úzký kruh rodinný. A pak i velká zpívaná s mnoha a mnoha kamarády, kam už rodičové radši nešli.

Můj tchán se cítil vítězně, protože nejen, že svatba byla, ale navíc ji měl i naprosto pod palcem, komplet. On pomáhal vybírat oblek a svatební šaty, prstýnky, kytky, výzdobu aut, restauraci a menu. Nezapomněl naprosto na nic a byl při tom vždycky báječně naladěný.

Kolikrát muselo jen lidem okolo šrotovat asi hlavou, jestli jsme nebo nejsme šťastní snoubenci.

No, musel to zvládnout na jedničku, vždyť, jak on sám říkal, to byla JEHO už čtvrtá svatba.

KYTTKA