Kudlanka - ŽIVOT NENÍ PEŘÍČKO... 1.

Jistě znáte krátké příběhy, které jsou zakončené určitým morálním ponaučením. Můžou to být bajky o zvířatech, obyčejné staré příběhy, či legendy, které se na nás snaží zapůsobit, poradit nám, či jen kritizovat běžné společenské problémy. Je velice zajímavé, kolik takových známých příběhů se zapíše do každodenního života, s kolika se člověk setkává a vidí v běžné realitě. Předložím vám nyní sérii příběhů, ve kterých účinkují skutečné postavy v jejich skutečných životech.

Je to takové spojení bájí a lidských osudů. Ne všechny jsou ale tak jednoduché jako například známá bajka "Liška a hrozny", přiznám se, že některé legendy jsou celkem neznámé. Ovšem jejich rady, ponauční a kritika je velice trefná. Jen kdybychom byli tak moudří a dokázali pochopit a akceptovat tyto rady v dobách bláznivého mládí…

Andrea pracovala ve velké účtárně. Byla tam ze všech nejdéle, nejstarší a tak bylo jen logické, že všechno znala jak své boty. Jakožto osmapadesátiletá úřednice a pracovnice v jednom stejném oboru, už věděla přesně, co a jak se má udělat, a od všech to také přesně vyžadovala. Mimo jiné Andrea byla pravá stará panna, a pro svou práci žila. Ráno přicházela první a odcházela vždycky poslední. Co jiného také měla dělat, když v její garsonce na nii čekal jen starý kocour, a i tomu už to bylo jedno.

Andrea byla poměrně neoblíbená; jestliže totiž našla kdekoli jakoukoli chybku, byla z toho veliká aféra a zvláště mladé holky byly z jejího kázání rudé až za ušima, neboť jim bylo vysvětleno, jak pitomé a bez mozku jsou, případně od ní odcházely s pláčem. Pokud asertivně Andree jakkoliv odpověděly, něco chtěly vysvětlit, či pokud by si náhodou dovolily jí říci, ať si „něco“, hrozil jim brzy vyhazov, neboť Andrea měla všechno za tu dobu už pod dost silným palcem. Nehledě na to, že na trhu je nezaměstnaných mladic k mání houf. Šéf ji šel ve všem na ruku, a vlastně i z cesty. Proč taky ne, Andrea zvládala práci tak výkonně, že on nemusel dělat skoro nic, a navíc jí mohl stoprocentně a ve všem důvěřovat.

Jenže jednoho dne šéf vkročil nějak špatně do vozovky a probral se až v nemocnici. Do účtárny v době jeho nepřítomnosti nastoupil Pavel. Pavel byl čerstvý důchodce, ale stále ještě pracoval (co taky doma), ale celý život bral úplně jinak. „Ono se to vše vždy nějak vyřeší, práce neuteče, všechno nějak dopadne, hlavně zachovat klid“, to byla jeho životní kréda. Proto taky pracoval jen jako dočasný záskok, kdy chtěl, a vybíral si. Měl za sebou dost pestrou pracovní minulost a s jeho zkušenostmi si práci mohl skutečně vybírat.

Andrea Pavla znala, a teď se nesmírně naštvala. Mj. Pavlův ležérní přístup k lidem a jeho bohorovně umírněné chování ji vytáčelo na nejvyšší úroveň. A hlavně - předpokládala, že účtárnu zdárně zvládne sama, takže nechápala, proč jí tam takhle nasadili blechu do kožichu.

A pak se stalo něco, co se jí ještě nestalo. Andrea, ta neomylná, udělala chybu. A velkou. Přišla na to téměř na konci pracovní doby, všichni už byli pryč, v účtárně byla jen ona a Pavel.

Andrea se téměř zhroutila, najednou si s tím „průšvihem“ vůbec nevěděla rady, a tak ji v tomto šokujícím stavu nekoordinované zuřivosti našel Pavel. Sedl si naproti ní, dal si nohy na stůl a usmál se. „Andreo, to je v klidu, jsme přece jenom lidi…“

Bylo toho na ni už prostě moc. Před očima jí proběhl její osamocený život, jediné, co jí v životě šlo, byla práce a i v té teď selhala.

Je jednoduše k ničemu, nic extra v životě nedokázala, navíc je teď jen stará brblající ženská, která už blbne a není schopná ani odvádět uspokojivou práci…

Pavel nakonec Andreu pozval do kavárny na kafe, plynule se přesunuli na večeři a po pár skleničkách vína se Andrea úplně změnila. Upnutou strnulost nahradila mírná uvolněnost a vyrovnání. Pavel jí vysvětlil její kvality, vysvětlil jí, že má být na co pyšná, a hlavně, že život není jen o práci…

Když se do účtárny vrátil původní šéf, Andrea dala výpověď a ještě předtím si vzala svou nevybíranou dovolenou. Na účtárnu už totiž nemá čas, plánuje s Pavlem dlouhou dovolenou, jakou si ještě nikdy nedopřála.

Nepotkali jste také zahořklé kverulantní lidi, kteří nikomu nic nepřáli, nad vším se jen rozčilovali a hledali všude a na všech chyby? Andreu jsem potkala jen velice krátkodobě, dikybohu… a stejně tak díkybohu, že Andrea nakonec potkala Pavla, který ji mohl ukázat, jak je vlastně život pěkný… Závěrem bych chtěla napsat, že takových naštvaných a zahořklých lidí jsem zažila docela dost: učitele ve škole, spolupracovníky, i jednoho sportovního trenéra.

A tak si říkám, že možná by žili jinak, kdyby znali starý příběh o Nerudném dědkovi z malé vesničky:

Ve vesnici žil starý dědek. Celý život měl ve všem smůlu. Nakonec byl už jen zlý, podrážděný a zahořklý. Celá vesnice už ho nemohla ani cítit; všem vždycky jen nadával, neustále si stěžoval a měl pořád špatnou náladu. Čím déle žil, tím víc se stával žlučovitým, protivným. Lidé se mu vyhýbali, jako by se báli, že jeho nálada a neštěstí jsou nakažlivé. Smát se v jeho přítomnosti bylo divné a nepřirozené. A většina sousedů to vycítila. Nakonec se mu každý už jen vyhýbal.

Ale jednoho dne, v den jeho osmdesátých narozenin, se stalo něco naprosto neuvěřitelného. Celá vesnice z toho byla vzhůru nohama:

"Dědek se dnes usmívá, vypadá, že je šťastný! Nikomu si na nic ani nestěžuje, a venku rozdává bonbóny a směje se na děti! Úplně omládl, jak se mu obličej vyjasnil."

Bylo to něco nevídaného a něco, co nikdo nečekal. Nakonec se dědka zeptali, co se děje, co se mu stalo? Jeho odpověď je ale překvapila ještě víc.

"Nestalo se mi nic zvláštního. Osmdesát let se snažím, abych byl spojený. Pořád se snažím, aby mi všechno vycházelo, jak chci, abych měl vše, co chci, a jak chci. Aby se ke mě ostatní chovali, jak chci já. Chtěl jsem být šťastný. A osmdesát let se mi to nedařilo. Všechno bylo zbytečné. Dneska jsem se probudil a rozhodl se, že to už nechci. Nechci být šťastný, chci si jen užívat. A jak je to zvláštní, teď najednou šťastný jsem…

Nehoňte se za štěstím, nechtějte být šťastní a mít všechno za každou cenu.