Znáte to krásné české přísloví: „Co se doma uvaří, má se doma i sníst“? Určitě ano, v některých firmách a profesích se ke smlouvě dokonce podepisuje doložka o nevynášení informací. Jsem toho názoru, že praní špinavého prádla na veřejnost opravdu nepatří, ovšem někdy se to, co se doma uvaří, opravdu sníst nedá. Můj Honza byl přímo ukázkový strávník, už jsem to tu někdy psala, že byl pažravý a nikdy se nad ničím neofrňoval, jediné, co mi zakázal vařit, byla kapusta v jakékoliv podobě.
Zkrátka
ji neměl a nemá rád. Hodně ji nemá rád. Uvařila jsem z ní za celé
manželství jen jednou jedinkrát, no ano, jsem ženská pitomá a myslela jsem si,
že láska i kapustu přenáší, ovšem moje poťouchlost, naivita, drzé sebevědomí,
či co to tenkrát do mě vjelo, dostaly pěkně na frak. Nejen že jsem ji musela
sundat ze zdi, když po mě ten talíř mrštil, ale musela jsem si pěkně pak i po
malování sama uklidit.
Jinak se mi ve vaření docela dařilo, geniální pomocnicí mi byla Kuchařka naší vesnice. Co se mi dlouho nechtělo vařit, byly kynuté knedlíky. Dělat jsem je začala, až když jsem zjistila, že i syn je pažravka a kvalita kupovaných prudce klesá.
Časem mi už nevadilo v jednu v noci smažit bramboráky nebo dělat biftek Stroganov, to když se nám byt zaplnil nečekanými návštěvníky z řad mnoha a mnoha manželových svobodných kamarádů.
Věděla jsem, že se mi to vždycky vrátí formou pomoci s čímkoliv v bytě nebo dovezením kamkoliv nebo čehokoliv. Oni byli povětšinou manuálně zruční, ne jako můj ajťák, a navíc měli auta. Věříte, že ještě dneska existuje člověk, co je radši, že auto prostě nemá? Ne že bychom nikdy žádnou plechovku nevlastnili, jen od té doby, co děti vyrostly natolik, že se dokázaly samy dopravit do škol autobusem, jsme si po pohřbu naší feldy Lucinky už žádné auto nekoupili.
Naštěstí si větší nákupy mohu nechat dovézt, autobusy od nás jezdí každou chvíli a dcera auto má, takže v případě nouze nejvyšší si ho můžeme půjčit. A pak taky existuje Karkulka…
Zhruba po 5 letech manželství už Honza začal říkat, že se nikde nenají tak dobře jako doma a začal bojkotovat jakékoliv kantýny a restaurace. Naštěstí je vaření skutečně jedna z mála domácích prací, co mi nikdy nevadily a nikdy vadit nebudou.
Když jsem se smířila s tím, že na rekonstrukci bytového jádra asi hned tak mít peníze nebudeme, a stará paneláková kuchyňská linka z roku 70 mi lezla čím dál víc na nervy, rozhodla jsem se alespoň pro částečnou renovaci. Za pomoci dvou kamarádů jsem polepila umakart krásnou světle modrou omyvatelnou tapetou, namontovali mi nová bílá dvířka na skříňky - naštěstí nebyla plechová, dala se nová pracovní deska v půlnoční modři, lino tam bylo modré, docela to nakonec šlo.
Alespoň já z toho fakt měla radost. Honza jen tak poznamenal, že bílá barva se dvěma dětma, je moc fajn.
Mimochodem, všimli jste si taky, jak v těch původních panelácích, než si je lidi začali rekonstruovat, bylo v každém pokoji třeba jiné lino? A když jsem šla k sousedce pode mnou, tak to měla stejně. Nikdy jsem nepochopila, proč není jeden byt tak a druhý tak, aby to nehrálo všema barvama. Fakt, já měla kuchyni modrou, ložnici kafebraundozelena a obývák a dětský pokoj oranžovožlutý maskáč.
Zas na druhou stranu, aspoň se ty byty stavěly…
A pak jsem od tchyně dostala krásný nový papiňák. To pro mě bylo něco. Konečně jsem brambory ve slupce nemusela vařit hodinu a když jsem potřebovala narychlo udělat hovězí polévku nebo udusit mrkev pro děti, tak to bylo taky mnohem rychlejší.
Jinak jsem v něm ani nic jiného nedělala, ale měla jsem ho a většinou jsem si nechávala stát na zadní plotýnce sporáku a občas se pokochala pohledem.
Bylo mi jasné, že ne všechno se do něj dá nacpat. Například jsem věděla, že hrách opravdu není dobrý nápad. To totiž zkusila moje maminka a skutečně jsem viděla, jak vypadá kuchyně po explozi hrachové kaše. Navíc to víko měla obtisknuté na stropě. Na 3 metry vysokém stropě ve starém činžáku.
Když bylo Honzíkovi něco málo přes rok, řekla jsem si, že je tak akorát čas ho odstavit. Já vím, že se dneska kojení doporučuje a některé matky by děti ukojily k smrti, ale mně to prostě lezlo na nervy, jak už se mi dere pod tričko a ještě přitom mlaská. A taky už jsem si sobecky chtěla občas někam vyrazit, dát si dvojku vína nebo naši plzničku. Byl zlaté dítě, během 2 týdnů si zvykl na láhev a ani moc vyčítavě nekoukal.
Lahvičky jsem si hezky vyvařovala v extra hrnci k tomu určenému, nebylo to tak hrozné; mléko chtěl jen ráno a večer, na rozdíl od prsu, kde by mi visel klidně 10x za den, čaj pil z hrnku s pítkem od půl roku. V noci se už budil minimálně, ale v půlce února mu nebylo úplně dobře, takže se občas probudil, napil se a zase usnul.
Třetí nebo čtvrtou noc se zase probudil kolem jedné, dostal mléko, usnul a já si řekla, že si tu použitou lahvičku rovnou vyvařím. A protože do dětského pokoje vedly prosklené dveře z kuchyně, a protože jsem nechtěla šramotit a moc svítit, nevyndavala jsem hrnec na lahvičku, ale dala jsem ji i s dudlíkem do milovaného papiňáku, pochopitelně jsem ho nezavřela.
A do třetice: protože jsem se cítila fit a ani trochu ospalá, zapálila jsem plyn a sedla si zatím u jídelního stolu.
Vzbudila jsem se s hlavou na stole v půl čtvrté ráno. Můžu vám říct, že tak rychle po probuzení mi všechny smysly ještě nikdy nezafungovaly.
Nejdřív čich: neuvěřitelnej smrad, který trumfne jen táborák ze starých holinek. Pak sluch. Táhlé, sotva slyšitelné syčení, zlověstné. Pak zrak, když jsem konečně přes bílou mlhu uviděla do ruda rozžhavený papiňák, následovala chuť, když jsem jen s otevřenou hubou pár vteřin nehnutě zírala, a nakonec i hmat, když jsem vypínala stále hořící plyn a zjistila, že knoflík je odporně mazlavý.
Potom už to byla jen akce. Otevřít okno v kuchyni, vklouznout do pokojíčku, zkontrolovat syna, dcera byla tehdy u babičky a manžel na noční. Nabalit malého do oblečení, jak kdyby šel ven, do kočárku, dát ho do ložnice, která byla přes troje dveře a dalo se tam vcelku dýchat. Otevřít tam okno, otevřít okna všude, jen ať se, proboha, trochu udělá průvan a ten smrad povolí. Venku -10, bylo to super.
Moje bílá linka byla pokrytá vrstvou černých sazí. Kdepak dětské všematlající ručičky. Moje nebetyčná blbost, achjo.
U papiňáku odpálené trojité dno. To bude mít tchýně radost. Na dně papiňáku louže neidentifikovatelné rozteklé hmoty a krásně stojící šedivý dudlík. Když jsem do něj šťouchla prstem, rozpadl se na prach.
Dodnes děkuju tomu geniálnímu projektantovi, co tu kuchyni navrhoval a taky bývalému režimu, že nad sporákem nebyla digestoř, ale jen ze silného plechu odtah někam kdo ví kam. Sice se na to dalo sáhnout snad až po hodině, ale nic nechytlo a starý poctivý sporák taky vydržel. Než přišel Honza z noční, tak linka byla zase bílá, záclona se prala, vůbec celá kuchyně byla vygruntovaná jak před Vánoci, a možná ještě líp, jen, bohužel, ten smrad nevyvanul.
Nevyvanul ještě dalších 14 dní.
Pamatuju si, že to tenkrát byla jedna z mála situací, kdy nevěděl, co říct. Nakonec jsme byli oba rádi, že jsme to s malým přežili bez následků. Chvíli uvažoval i o pojistce na blbost, ale pak usoudil, že nad debilkami bdí nějaký duch svatý, takže to radši nebudeme pokoušet.
Samozřejmě, že všichni naši známí a pak i zcela neznámí lidé, které jsme kdy potkali a přišla řeč na jídlo, byli s tímto mým kulinářských zážitkem seznámeni.
Dodnes říká: Moje žena je skvělá kuchařka, umí uvařit všechno. A když náhodou něco uvařit nejde, vezme si na to pro jistotu papiňák.
KYTTKA
Papiňák, co je na fotce, používám dodnes. Sice jsem si koupila krásný, až z Turecka, ani levný nebyl. Jenže brzy šel z domu o opaření nestojím, ucha se rozpalovaly a pákou se dost blbě uzavíral a ještě hůře otevíral , ventil měl nějaký senzor, nešel ručně nadzvednout a tak jsem musela čekat, až celý hrnec úplně vychladne. Není nad primitivní výrobky, na které nemusí mít člověk speciální vysokou.
Jo a hezké čtení, co je to Karkulka, asi to nebude ta v čepečku?
Musím vám všem něco na Kytičku "vyzradit" - je to mládě, hůdě, holka jen trošku víc odrostlá. Má sice dvě kouzelný děti, ale je ve věku těch našich... Nojo, já mechanicky vyhledávám obrázky a dekorace článků "v naší věkové kategorii"
Milá Kytičko, píšeš moc hezky a jsem ráda, že na Kudlanku.
Tak doufám, že ses nad těmi obrázky jen zasmála a moc nenaštvala
