Moje nejvíc nejlepší kamarádka, v podstatě spíš jediná, kterou mám, vždycky říká o každém novém chlapovi, že je ten nejlepší na světě. Vzhledem k tomu, že jí táhne na 40 a je pořád svobodná, asi zatím nebyl žádný opravdu nejvíc nejlepší. Já už přes 20 let stereotypně tvrdím, že nejvíc nejlepšího chlapa mám doma, takže se mnou na tomto poli není taková zábava jako s Káťou, ale zas jsem docela ochotná posluchačka. Kdybych měla říct, kdo byl v mém životě nejvíc nejlepší, tak by tedy z chlapů nebylo dost dobře možné vybírat, protože mi tak nějak chybí srovnání.
Jednoznačně nejvíc nejlepší z nějaké množiny v mém životě byl Viktor, můj zrzek Viky. To kdyby byl chlap, to by se mi žilo, jenže to nebyl chlap, ale pes. Pan pes. Jako se nikdy nezapomíná na první lásku, já nikdy nezapomenu na něj. I on byl první. Ti další už nikdy nedosáhli jeho kvalit. Žili jsme spolu sice jen 2 roky, pak už jsme se jen navštěvovali a dal přednost jiné, ale prostě byl nejlepší.
Kamarád David mi jednoho dne řekl, že Sindynka čeká štěňátka a protože se mi blíží narozeniny, tak mi dá to nejlepší z vrhu. A budu ho mít zadarmo. Sindynka byla moc hodná čtyřletá jezevčice, mírná, mazlivá, s nádhernýma očima, takže jsem si říkala, že to bude super dárek. Protože moje mamka měla mít pár dnů po mých narozeninách svátek, řeknu, že je pro ni, koneckonců, až to zlatíčko malý uvidí, zamiluje se do něj a bude.
Že bych se doma předem zeptala, to mě opravdu nenapadlo, nebo lépe řečeno jsem nad tím s velkorysostí mých 16 let mávla rukou.
A pak Sindynka porodila, a jako hodná maminka měla hezky vyrovnaný vrh, 3 holčičky a 3 chlapečky.
David věděl, že chci psa, ne fenku, takže mi s velkou radostí sděloval, že jako první se narodil klučík, a toho dostanu. A protože byl první, tak dostal jméno vítěze – Viktor. Po týdnu jsem se na něj byla podívat, po dvou, po třech, po čtyřech…Byla to všechno nádherná klubíčka, Viktor byl nejtmavší zrzounek, a dle mého soudu, měl ten nejbystřejší pohled.
V osmi týdnech jsem si ho vezla domů, už odčerveného a očkovaného. Seděl mi v tramvaji na klíně, ani ho nenapadlo, že by mi se stočil do tašky. S vyplazeným jazýčkem dychtivě pozoroval svět. A jak se líbil. Prostě dobře to příroda zařídila, že všechna mláďata savců jsou tak roztomilá.
Když jsem ho přivezla domů, samozřejmě, že první reakce máti byly poměrně odměřené, nejslušnější slova byla „káča blbá“ a litanie, kdo se o toho chudáčka bude starat.
„No pochopitelně, že ty. Je to tvůj pes k svátku.“ Opravdu jsem bývala spratek drzej.
Tehdejší přítel mojí máti se rozchechtal. Bylo vyhráno. Pak už mě jen vyhnala ven, abych koupila tohle a tamto a ještě to další a jenom Vikyho hladila a šimrala. Připravili jsme mu pelíšek, dostal piškotky v mléce a trochu masa a šel spinkat.
Venčit jsme ho chodili na střídačku všichni, nebo i najednou všichni, protože nás bavilo, jak každý, kdo Vikýska vidí, se nad ním rozplývá. Krmila ho výhradně máma, protože já bych na to nervy neměla.
Vařilo se mu. Těstoviny, rýže, maso hovězí i kuřecí, mrkev, vejce. Mačkala mu piškoty, kupovala tvaroh. Přece nebude žrát nějaký blafy, ne? A štěňátko rostlo a rostlo, až z něj byl obrovský jezevčík. Říkám obrovský, ne tlustý, byl jen pevně stavěný, s mohutnou hrudí a předníma packama, srst se mu jen leskla a mírně vlnila. Nejkrásnější na něm byly oči s dlouhýma zatočenýma řasama a uši s černými konečky.
Rychle se naučil základní povely jako sedni, lehni, místo, a zůstaň, a fuj, a víc toho ani nebylo třeba. Nikdy nepotřeboval vodítko, ostatně moje máti by nikdy psa na vodítko nepřipnula, vždycky říkala, že pes je odraz duše pána, a ona že by taky nikoho nepokousala. Když přecházeli silnici, Viky se vždycky zastavil na kraji, tázavě se podíval a když mu řekla, že může jít, tak šel. Dokud na něj nepromluvila, tak se ani nehnul.
Rozuměli si čím dál víc a mě bylo víc a víc jasné, že to je opravdu její pes. Bylo mi z toho trochu smutno, ale zamilovala jsem se, velice rychle se za miláčkem odstěhovala a děkovala Bohu za ten nápad Viktora mámě dát, že to pro ni nebyl takový šok. Že bych si ho vzala sebou, to jsem se tehdy už neodvážila ani vyslovit. Ale brali jsme si ho sebou na vandry a vodu, později, když se nám narodila dcera, se to stalo pravidlem. Vy nám dáte dítě, my vám dáme psa. Vrátíte v pořádku psa, vrátíme vám dítě.
Na první vodě to byl zajímavý zážitek: „Umí ten pes plavat?“ Podívala jsem se na Honzu nechápavě: „Každý pes snad umí plavat.“ „Aby to nebylo jako s tvým švagrem. O tom jsem se dověděl, že plavat neumí, až minutu před vyplutím a narychlo se mu musela shánět vesta.“ Vzal psa do náruče a šel do vody. Když mu voda sahala k pasu, položil na ni Vikyho. Přidržoval ho za kůži na hřbetě. Pes nic. Žádná reakce, ani kmit nohou. Pustil ho a Viktor klesnul jako šutr. „Vytáhni ho“, ječela jsem. Naštěstí se sám pes vzpamatoval a začal hrabat. Vyplaval a zamířil si to ke břehu. „Ta voda je studená, vy dva pitomci“, ulevil si, „panička mě koupe v teplý.“
A jela se Berounka, a bylo veselo, Viky se naučil mít rád i studenou vodu a pak už často sedával na špici a když měl chuť, dal k sobě přední a zadní, vyboulil hřbet, chvilku balancoval, a pak po čumáku skočil. Tady se nás pohledem neptal, jako u silnice, jestli může. Věděl, že ho nic nepřejede a jestli nám převrhne svým odrazem loď, mu bylo naprosto fuk. Aspoň se taky vykoupeme. Párkrát zakroužil kolem nás a pak se z boku začal drápat do lodi. Pochopitelně ho vždycky Honza v pudu sebezáchovy vytáhl.
Viktor vůbec nebyl hlupák. Nikdy si nešel zaplavat, když se blížil jez. Jak to poznal, netuším. Taky s námi nikdy nechtěl spát ve stanu, jen jednou se nám do něj přímo rval.
Jezdívali jsme v partě, 8 – 10 lidí, tehdy ještě bez dětí, Viky a ještě jeden pejsek, který byl taky naprosto bezkonfliktní. A pánové hned první den objevili chcíplou rybu, a oba se v ní vyváleli. Bylo to hrozný, všichni je odháněli, jak konstatovala kamarádka Jana, bylo to na poblití. Vydrhli jsme je několikrát, mýdlo, šampon, nic nepomáhalo, jen nám začaly ruce smrdět rybinou. Chcíplou rybinou.
A jak jsme je odháněli, aby se drželi dál, tak se Viktor naštval a když jsme šli spát, vehementně se cpal za námi. A pro jistotu začal výt, abychom nezapomněli, že je náš zlatej pesák. Dopadlo to tak, že jsme spali s doširoka rozevřeným stanem a stejně jsme se ráno shodli, že se nám zdálo o velrybářský výpravě a že jsme ty ryby fakt nedovezli ke břehu čerstvý.
Kapitolou samo o sobě bylo Vikyho stravování na takovýchto akcích. Abych mu v kotlíku vařila hovězí, na to nebylo ani pomyšlení, konzervu by ho huby nevzal. Doma sem tam sežral pár granulí, ale to bylo víceméně jen pro efekt, že mu leží v druhé misce.
Jak už jsem říkala, máti mu poctivě denně vařila a na Vánoce měl i svůj vlastní řízek. Takže jsem vždycky vyfasovala tak 2kg granulí, aby pejsek neměl hlad, a marně jsem vysvětlovala, že to stejně nesežere, že radši obejde kemp a vyžebrá buřta nebo zbytek guláše, nebo hrdinně pojde hlady. Ale běda, kdybyste před ním nechali ležet rohlík s paštikou nebo zbytek čehokoliv v ešusu. Zkoušela jsem ho i převézt, že jsem si do ešáku dala psí konzervu, ale nedal se oklamat. Vždycky přišel, čuchnul a podíval se na mě pohledem, že kdyby mohl, určitě by ho doprovázel poklepáním packou na čelo.
Je pravda, že pátý den už trochu těch granulí milostivě užral, šestý den se vrátil domů, kde už na něj čekala plná mísa, takže po mně vítězoslavně hodil škleb, a pod čumák si zabručel, že mu nějaká holka nebude kazit standardy.
Byl to pes obranář, pamatuju si, že když náš mírně přiopilý soused míjel mámu na schodech, Viky se vždycky naježil, zdvihl pravý pysk a z hloubi hrudníku se mu začalo ozývat temné bručení.
K naší dceři měl velice ambivalentní vztah, nevěděl, jestli ji má milovat nebo nenávidět. Když se narodila, bylo mu něco málo přes tři roky. Očuchal si ji, zařadil do smečky, ale dostala nálepku „podezřelá“. Že na ni žárlil bylo pochopitelné. Když ji někdo choval, dloubal do něj tak dlouho čenichem, až si taky vysloužil pohlazení. Když se naučila plazit, držel se v uctivé vzdálenosti od nenechavých ručiček.
K tělu si ji pustil až někdy kolem jejího 4. roku, kdy už bezpečně věděl, že mu nic neudělá.
Jen 2x za život jsem ho viděla, že se něčeho bojí. Jednou to bylo, když do ložnice vlétlo hejno netopýrů a zaboha jsme je nemohli dostat ven. Kňučel, klepal se a drápal na dveře, že chce pryč.
Podruhé to bylo, když na jednom z vandrů, kdy jsme se jeli podívat na kamarády, co pro děti pořádali dětský tábor, vypálili při budíčku z děla. To se lekl a vzal roha. Od soboty ráno do neděle odpoledne jsme ho hledali po celém polesí, nachodili desítky kilometrů. Ubrečená jsem byla, že jsem skoro neviděla na oči. A navíc jsem věděla, že máti mě zabije.
Zničená jsem dorazila v neděli odpoledne do hospůdky u nádraží, odkud jsme v pátek vycházeli. I tady se byli dva z dobrovolných hledačů den předtím ptát, ale nebylo to ničemu. Sedla jsem si ke stolu a čekala na Honzu, který to bral trochu oklikou.
„Ptala ses po Vikym?“ „Vždyť tu kluci byli už včera…“
A pak přišel hospodský a povídá:“ Hledáte ještě toho jezevčíka? Přiběhl dneska ráno, děti ho vzaly na pouť.“ V tu chvíli jsem mu visela kolem krku a smála se a brečela zároveň, až se po nás všichni otáčeli.
Ve vlaku jsem si vzala jeho hlavu do dlaní a zapřísahala ho, že už nikdy, NIKDY, nesmí utéct. „Neboj, on by po těch kolejích doběhl až do Plzně a zaškrábal by tvojí matce na dveře.“
Byl i nesmírně pracovitý, když k tomu byl vybídnut. Jezevčíci jsou ze své podstaty norníci, mají hrabání v krvi. Vikymu to bylo naprosto jedno, v životě nám na zahradě neudělal jedinou díru. Ovšem nesměl mu nikdo ukázat prstem k zemi a říct. „Myšička, najdi myšičku.“ To se pak změnil na stroj a byl schopný během chvilky vyhrabat ne díru, ale kráter. Párkrát jsme tuhle jeho vášeň využili, když jsme potřebovali nakopat ztvrdlý písek.
Jako každý chlap, měl i on svoje mouchy, dokázal se naštvat, když se domníval, že se mu děje nějaké příkoří. Jako tenkrát, když si máma koupila první knížku od Wilbura Smithe, tuším, že to byla Řeka Bohů, a tak zaujatě mi o ní vyprávěla, že se Viktor rozhodl, že si to taky přečte, aby neměl oproti paničce intelektuální mezeru.
Bohužel mu moc nešlo obracení stránek, což na knize zanechalo následky už navždy. Když dostal přes prdel, prohlásil, že kdyby doma měla knížky typu Jak se kalila ocel nebo Daleko od Moskvy, ještě ráda by mu je dala přečíst a nebránila by mu, ani kdyby je chtěl komplet sežrat. Poté se odebral k sobě do pelechu, kde v zarytém mlčení strávil zbytek dne. Nepomohlo, ani když ho prosila, že než aby četl tohle, to ať už je raději analfabet.
Roky běžely, narodil se nám syn, to už bylo Viktorovi přes deset let. Jeho si kupodivu od mala nechal vlézt až do pelechu, když jsem ho na chvilku spustila z očí, věděla jsem, že se doplazí právě tam. Kolikrát usnul s hlavičkou na Viktorově boku. To pak pes ležel a snažil se ani nepohnout.
Viktorův konec vám líčit nebudu, umírání nikdy není legrace. Dožil se 16 let a necelých 2 měsíců. Byl už skoro hluchý a slepý a když mu přestávaly fungovat zadní nohy, nechali jsme ho uspat, nesnesli jsme pohled na jeho utrpení. Dlouho jsem pak přemýšlela nad tím, že pokud tam nahoře někdo je, tak má patrně radši psy, protože člověk by si to musel protrpět až do konce.
Moje máti už si nikdy žádného psa nepořídila, říkala, že podruhé se loučit už by neunesla. Já jiného psa mám.
A víte, jak jsem k němu přišla? To jednou takhle přišla moje 15 letá dcera domů a povídá: “Podívej, co pro tebe mám, můžeš to brát jako předčasný dárek k Vánocům…“
Historie se zkrátka nudně opakuje.
KYTTKA
Každé ráno, když jsme odcházeli do práce, hrál s námi hru na schovávanou, protože nechtěl být přes den ve svém pelechu, ale chtěl se válet v peřinách v ložnici. Jenže to většinou nedomyslel, my jsme předstírali odchod a on začal radostně poštěkávat a vrtět ocáskem. Když se schoval ve sprchovém koutě, tak to o něm věděli i sousedi, když začal ocáskem radostně bušit o jeho plechovou stěnu.
