Podle jedné legendy z ostrova Pentecost v Jižním Pacifiku žila žena, která se rozhodla uniknout před svým zlým manželem. Vyšplhala na vysoký strom, uvázala si kolem kotníků liánu a těsně před tím, než ji manžel polapil, skočila dolů. Její muž skočil za ní, ale neuvědomil si, že on žádnou liánu nemá, a zabil se. Můžeme se jen domýšlet, jestli byl tak hloupý, nebo byly tamní domorodkyně feministky. Každopádně se díky této legendě vyvinula tradice, jíž se pak už účastnili výhradně muži, ať už aby se pojistili, že podruhé je žena neoklame, nebo v obdivu k její odvaze.

Časem se ze zvyku vyvinul rituál za dobrou úrodu. Očistili svah od větví a kamení, vztyčili věž a šlo se na to.

Západní civilizace poznala tento zvyk roku 1950, kdy ho popsala výprava z časopisu National Geographic, jako skok ze zhruba 20 metrů. O 20 let později si tento skok vyzkoušel jako první cizinec reportér Kal Muller.

Popsal ho slovy „Kupodivu mi to nevadilo. Vzrušení úplně přehlušilo jakékoliv fyzické nepohodlí.“

O dalších 10 let později se této myšlenky ujal Klub nebezpečných sportů  z Oxfordské university  ve Velké Británii. První skok byl ze 75 metrů vysokého mostu v Bristolu, a protože byl nelegální, museli za něj účastníci zaplatit pokutu 10 liber.

Pak už se myšlenka ujala i za Atlantikem. Skákalo se z Golden Gate Bridge v San Francisku a z mostu Royal George v Coloradu.

V roce 1987 skočil poprvé a zatím naposledy Novozélanďan A. J. Hackett z Eiffelovy věže. I tohle bylo nelegální a vysloužil si za to zatčení od francouzské policie.

Pak už se tato zábava začala velmi rychle šířit.

V roce 2018 se jedna praštěná ženská rozhodla, že si skočí taky…

Všechno to začalo o víc jak 20 let dříve, když jsem se zamilovala do nejúžasnějšího chlapa na světě. Tak úžasného, že jsem vůbec nezaznamenala lakonickou poznámku jeho nejlepšího kamaráda, že se tedy v životě nebudu nudit, pokud ten vztah myslím vážně. Později jsem si na tuhle poznámku vzpomněla snad stokrát. Dokonce jsem chvílemi uvažovala i nad tím, že moje matka možná měla pravdu, když mě už oblečenou ve svatebních šatech zapřísahala, ať si ho neberu.

Bylo mi necelých 18, byla jsem mladá, šťastná, ochotně jsme sdílela všechny jeho koníčky a záliby, takže mě hrozně moc vytočilo, když se jednou nad ránem s kamarády rozhodli, že si půjdou skočit ze Žďákováku. A mě sebou nevzal! Nechal mě sladce spinkat a vykradli se celá tlupa z „klubovny“, jak říkal kamarád Pepa svojí soukromé hospůdce. Ne že bych tam zůstala jediná potenciální vdova. Nechali nás tam všechny ženy. Když jsme se postupně poproubouzely, tak jsme samozřejmě kuly hroznou pomstu, jenže už na ní nedošlo, protože se pánové vrátili. S nosy nahoru, rozjaření, s diplomy. Jakej já tenkrát měla vztek, rozškubla bych ho…

A pak byla svatba a děti a trošku jsme se  usadili a život plynul. Už to nebylo tak hektický, ale pořád jsem se nenudila. Jen jsem se začala bát pár věcí, nad kterýma jsem jako mladá holka mávala rukou. Už jsem si nečetla v otevřeném okně ve 4.  patře, mohla bych vypadnout a co děti… Už jsem neplavala do zemdlení od břehu, abych pak vleže na zádech na hladině nabírala síly k cestě zpátky. Co kdyby mě vzala křeč, co pak děti… Nelezla jsem do kdejaký jeskyně a díry v zemi, co kdyby… ale co, však víte.

A pak přišlo to období, kdy jsem začala cyklistikovat. Nikdy mě asi nezačne jízda na kole bavit jen pro tu samotnou jízdu. Vždycky budu potřebovat nějaký cíl, na co se jedu podívat, i kdyby to mělo být mraveniště v Horní Dolní. Samozřejmě radši mám třeba zámky, hrady, hezké parky, přehrady a vůbec vodní toky. A věže a rozhledny. V západních Čechách je toho k vidění dost a dost, ono ostatně celá naše zem je krásná.

Jenže jsme zjistila, že s rozhlednama mám prostě problém. Nevím, jak se to vyvinulo, nevím kdy to začalo, každopádně od tak 5 metrů výšky se mi začalo dělat zle. Točila se mi hlava, zvedal žaludek, no hrůza…  Takže když mě na jednu manžel zas vytáhl, vytáhl i akci bungee. „Pamatuješ, jak ses tehdy zlobila, že sis neskočila taky? Dneska už bys to asi nedala, viď.“ Nebyla to otázka, prosté konstatování. A ve mně zas vzkypěla krev jako tenkrát.

„Skočila!“

 „No když myslíš.“

A bylo mi to jasný, že prostě skočím, i kdyby mě měl z toho mostu strčit.

Poslední zářijovou sobotu jsme vyrazili. Na Žďákováku už se naštěstí neskáče, protože tam bych opravdu neskočila. Krajina je tam otevřená, přehrada v hloubce obrovská. Jeli jsme o kousek dál, na Zvíkovský most.

I z něj pohled dolů budí respekt. Pánové a slečna z týmu profi skákačů byli mladí nadšenci a zdálo se mi, že i dost profíci, protože všechno do poslední maličkosti vysvětlili. Byli samý smích a humor, takoví lidé se mi prostě líbí. Atmosféra tam byla nepopsatelná. Většina skákačů byli mladí lidé do 30, ale byl tam i pán, co mu táhlo na 60. Každý se bavil s každým, kdo už skočil, říkal jak je to super, mladý kluci machrovali před holkama, sem tam se našel i někdo, kdo přiznal, že se bojí, ale nikdo se mu nesmál. Každopádně se za celou dobu, kdy jsem čekala, než na mě přijde řada nestalo, že by si to někdo rozmyslel. Takže já budu první, co to zábradlí přeleze a pak se zbaběle vrátí, prolítlo mi hlavou...

„Neboj, když to zábradlí přelezeš, tak už skočíš,“ usmíval se Honza. Nu po těch víc než 20 letech si už opravdu čteme mnohdy myšlenky.

Bála jsem se, hodně moc jsem se bála. Ani ne toho, že se zabiju, že to lano praskne nebo tak.  Bála jsem se spíš toho, že mě prostě trefí šlak. A pak taky že nebudu dole schopná se připnout na karabinu, co za mnou spustí a budu se tam houpat jak oběšenec do skonání světa. Abych tuhle iracionální myšlenku zahnala, zeptala jsem se toho většího sympaťáka: „Co když se prostě nepřipnu?“

„No to musíš.“  ( Všichni jsme si tam tak nějak samozřejmě tykali.)   „No co když tu karabinu fakt nechytim?“

„Tak pro tebe dolů slaníme,“ řekl ten menší sympaťák. „Ale budeme naštaný,“ řekl ten první a začali se smát.

„Neboj, chytneš to, a ještě ráda. Jenom si pevně utáhni boty.“ Tak jsem si utáhla boty a šla na věc.

Jsem prcek, takže přes zábradlí mi museli pomoct. Těch zhruba 30 vteřin, co stojíte zády k zábradlí, držíte se a čekáte na pokyn ke skoku, je pekelně dlouhých. Ale zas dostanete velkou odměnu v tom, že před vámi je nádherný výhled. Dole voda, nahoře nebe, zalesněné břehy a prostor, spousta prostoru.

„Tři, dva, jedna jump…“  A opravdu jsem skočila, svět se mi převrátil a pak zhoupnul. Tepovou frekvenci jak v tom největším krpálu, slyšíte jen svistot vzduchu kolem uší, letíte. Do krve se vám vyplaví taková spousta adrenalinu, že máte pocit, že teď zvládnete cokoliv. Neškubne to s vámi, lana jsou velmi pružná. Akorát máte pocit, že vás to vyzuje z bot.

Karabinu jsem chytla, dává se k pasu, takže nahoru vás vytáhnou vsedě. Nohy se mi klepaly, zpátky přes zábradlí mi museli opět pomoct. Když jsem stála zas oběma nohama pevně na zemi, slyšela jsem se, jak říkám, že to bylo úžasný. A byla to pravda. Celý skok mám natočený hned 2x, jednou od manžela, jednou tamní profi kamerou. Aby mi to vnoučata jednou věřila.

Na zpáteční cestě na mě padla únava, celou jsem ji proklimbala. „Nevěřil jsem, že skočíš. Jsi vážně praštěná babička.“

Doma jsem synovi ukazovala video. Docela se zájmem se podíval. „Škoda, žes nejel s náma, mohli jsme se kouknout na Zvíkov.

„No víš mami, buď ráda, že jsem nejel, já bych tě totiž skočit nenechal.“

Popravdě, tahle věta mi udělala větší radost než ten skok.

A opravdu se nenudím…

KYTTKA