Ráno mi bylo blbě. Tak blbě, že jsem si mezi jednotlivými záchvaty paralyzující bolesti v podžebří, během kterých jsem používala porodní dýchání co znám z filmů, sbalila taštičku do nemocnice. Za hodinu to přešlo, jako obvykle, a já se zamyslela nad svým vztahem k jídlu a nad kvalitou mého trávicího systému. Kvalita systému totiž již od dětství dost výrazně pokulhává. Chutná mi bohužel ale kromě pendreku, snad úplně všechno.
Sladký, slaný, kyslelý. Teplý, studený. Smažený, dušený, vařený. Chutná mi italská, francouzská, thajská, vietnamská, japonská, indická kuchyně. Nevadí mi raw ani kosher. Nevadí mi syrový ryby. Chutná mi svíčková. Chutnají mi brambory s cibulkou a tvarohem. Chutná mi chleba s máslem. Jogurt, tvaroh, smradlavý sýry i zmrzlina. Chutná mi dokonce i v Mekáči.
Jediná věc, ke který bych se v životě už nerada vracela jsou ústřice, který samy o sobě nechutnají špatně, jen ta konsistence mi způsobuje dávivej reflex už při pohledu.
Jsem spokojená na zabíjačce i na návštěvě u veganů. Chutnaly mi blafy ve školní
jídleně. Kolínka přelitá uhem jsem si chodila přidat. I tekutý špenát... mi
chtunal. Školní jídelny se ale velice záhy pro mě ukázaly jako nepřežitelné. Po
týdnu jsem vždy dostala gastritidu a byl konec. Nakonec mi celý dětství vařila
babička.
Nikdy jsem se nerýpala v jídle. Vždycky jsem všechno dojedla. I přesto jsem nikdy nebyla tlustá. Ale vždycky, co si pamatuju, mě bolelo břicho a žaludek. Věčně jsem byla na nějaký dietě, stejně jako teď. Vyvrcholilo to ve dvanácti jatení dietou, díky který jsem zhubla na 43 kg a zjistila jsem, jak chutná samotná tatarka, servírovaná v noci, polévkovou lžící přímo ze sklenice. Nešlo to vydržet. Bylo to silnější než já.
Dva měsíce rohlíky a hořkej čaj. Pak jogurt. Pak vařený maso. Každej měsíc na kontrole jsem visela na panu doktorovi očima, kterou potravinu mi přidá. Pamatuju si, jak se vždycky hrozně pozitivně zatvářil, pochválil mě za výsledky a řekl: Tak dneska přidáme.... (modlila jsem se za čokoládu, zavařeninu nebo aspoň čokoládovej termix) ... dneska přidáme nízkotučnej tvaroh.
Po roce týhle příšerný diety jsem sotva stála na tenkejch nožičkách a tak mě poslali na dva měsíce do Karlových Varů na vykrmení. Jídelnu jsme sdíleli s dětmi, které tam byly na odtučňovací kůře. Takže zatímco my už byli umučený dietou tak, že nás přešla chuť nejen k jídlu, ale taky k životu, tlouštíci honili po talíři kuličky kapusty a hypnotizovali naše knedle s omáčkou.
Nevím, jestli jsem tam něco přibrala, ale pamatuju se, že jsem se tam
zamilovala a že mě tam bolelo břicho z tý příšerný vody.
V průběhu života
následovaly různý pokusy s blezmléčnou, bezlepkovou nebo bezzbytkovou dietou,
který se víceméně neosvědčily. Zkoušela jsem jíst 1x denně, jíst 3x denně, jíst
7x denně a došla jsem k závěru, že nejlepší by bylo asi nejíst, na což bych s
mojí chutí k jídlu potřebovala asi nějaký školení v tibetským klášteře.
Takže kdybych si mohla vybrat, co na svým těle změnit, nebyly by to ani malý prsa, ani široký boky, dokonce ani nohy bych nechtěla mít delší.
Prosila bych ale od žaludku dolů komplet novej model. Jinak su dokonalá.
Pěknou neděli a dejte si za mě něco sladkýho, momentálně totiž zkouším cukrfree, asi proto mi bylo tak blbě.
