Jana jede na kole, pomalu šlape do pedálů, nikam nespěchá. Je krásný květnový den a má čas. Každý rok v tuto dobu se snaží vypadnout z každodennosti, opustit svůj panelákový byt na Jižním Městě a zajet si do míst svého dětství, mezi vilky a zahrádky – na Dobešku… Tady do dřevěných pavilonů chodila kdysi do základní školy, tady si hrála v lesíku na schovávanou, tady lezla nahoru na Branickou skálu, tady prožívala první dětské lásky, tady také vznikala první dětská přátelství.

Jako každý rok, i dnes přijíždí od Zeleného pruhu, jako každý rok si s nostalgií uvědomuje, co vše se tady změnilo. Něco k lepšímu, něco k horšímu, ale to je život.

Zelený pruh – kdysi to byla úzká silnice opravdu uprostřed zelených polí. Když se tu učila jezdit na kole, vždy ustrašeně seskakovala, kdykoliv se proti ní objevil autobus. Dnes tady autobusů a aut jezdí daleko víc, ale ona už do příkopu neskáče.

Cinglák, široká, jak mušle rozevřená stráň jen s několika stromy, ideální na sáňkování. I lyžovat sem chodili. Toho koulování a zábavy ve sněhu co tady užili. Dnes ze stráně už skoro nic nezbylo, vše je hustě zastavěné obytnými domy. Jen ta vzpomínka zůstává.

Jana přijíždí na křižovatku, vlevo míjí rodinné domky, vybavuje si spolužáky, kteří tady bydleli. Všechny už by je vyjmenovat nedokázala, ale každý ten dům jméno připomene.

Transformátor - když se chtěli po škole sejít, vždy byl sraz u tranďáku. Bože, on už tu není! Oni ho zbourali! Kde se proboha teď ta děcka scházejí, když nemají tenhle opěrný bod? No jo, dnešní „děcka“ se svolávají na facebooku a hotovo. Nějaký transformátor? Nejspíš ani nevědí, co to je.

Ach jo, jsem já to staromódní, myslí si Jana a pomalu odbočuje vlevo na Zemanku do Vlnité. Tady bydlela na statku její nejlepší kamarádka Jarka. Kde je konec statku! Dávno místo něj stojí paneláky. Kde je konec Jarce? Do památníku mi neuměle namalovala tulipán, vzpomíná Jana zasněně. Měla bych ji zkusit nějak najít, možná na tom facebooku?

Jana pokračuje v jízdě směrem k Dobešce. Projíždí kolem rodinných domků a zahrad, nasává omamnou vůni jara. Vloni tu voněly šeříky. Letos se trochu zpozdila, ale pronikavá vůně akátů jí šeříky bohatě vynahradí. A hele, ulice Na Rozhledu – tak se tam trochu rozhlédnu.

Vzpomínky jsou jako korálky, Jana je postupně navléká na šňůrku své paměti. Tady bydlel Honza Waler, hezkej kluk. Prý už je po smrti. To je smutné. A vedle Stáňa Berounek, vysoký kluk, špatně se učil, tak si ho vzali do své pionýrské družiny, aby mu s učením pomohli.  Budovatelský čas to byl a budovatelské byly i způsoby výuky. Timur a jeho parta, Čuk a Gek – to byli tehdejší hrdinové. Zákon věrných strážců Františka Kožíka Jana hltala před spaním a pak druhý den aplikovala ve své družině – vždyť byla přece její vedoucí, že? Tak musela jít příkladem.

Bože, co to bylo za dobu? Jaká deformace... Vzpomíná si, jak byla hrdá, když byla za skupinovou radu vyslaná na sjezd KSČ do Veletržního paláce, jak se dmula pýchou, když tam byla vyfotografovaná s prezidentem Novotným a ta fotka pak byla ve Večerní Praze!

Je vůbec možné se ještě někdy z takové výchovy uzdravit?

Ulice prudce zatáčí doprava a Jana míjí schody, kudy běhávali dolů do Braníka, mívali tam tělocvik. Také tam bylo kino, divadlo, hudební škola. Jsou tam dodnes a přibyla ještě Pianotéka pana Zahradníka.

Také přibylo milionářské baroko – ten strašný a nevkusný barák, který trčí nahoře jak pěst na oko, odstrašující příklad nevkusu, viditelný až z druhého břehu Vltavy a kazící pohled na Branickou skálu. Janě je vždy až do pláče, když tudy projíždí. A není to jen ten nevkus, co jí vhání slzy do očí. Jsou to vzpomínky. Na tomhle místě přece stávala škola – a škola by měla být posvátná. Tady byla znesvěcena, zničena a zbourána. Dva staré dřevěné školní pavilony. Ano „staré“ se jim říkalo, aby se odlišily od toho „nového“, který byl postaven kousek dál mnohem později.

Kolem pavilonů ve svahu veliká zahrada se záhony květin i zeleniny, spousta ovocných stromů, keře angreštu a rybízu, o kousek níž hřiště na vybíjenou. V pavilonech se ještě topilo ve starých vysokých litinových kamnech na uhlí, sedalo ve starých lavicích s kalamářem, psalo na velkou dvoudílnou tabuli, která se posunovala střídavě nahoru a dolů (neobracela se tak, jako ty dnešní). O přestávkách se chodilo ven před třídu skákat na švihadle či panáka, hrát „chodí pešek okolo“ nebo „Eliška nebyla pyšná“.

V rohu třídy byl kabinet s vycpanými zvířaty. Na ten kabinet si Jana velmi dobře pamatuje, prožil si totiž svůj okamžik slávy: 12. dubna 1961 v kabinetu zazvonil telefon. Paní učitelka k němu šla, a když pak vyšla z kabinetu, slavnostně oznámila: “Děti, dnes je významný den, první člověk vyletěl do vesmíru. Jmenuje se Jurij Gagarin!“

Ty dřevěné pavilony podlehly zřejmě síle podnikatelských peněz. Pravda, byly už hodně staré… Ale chodila do nich ještě Jany máma, tak to se přece nemá bourat! Ne, to se opravdu nemá! Vždyť ty už snad měly historickou hodnotu, nebo ne? Tu citovou a vzpomínkovou určitě, to jí nikdo nevymluví.

Jana obrací kolo od smutných vzpomínek a sjíždí ulicí, kde si kdysi v páté třídě rozbila koleno. Stejné si pak rozbila den před svatbou – jak malá holka. Musela si ho zamaskovat make-upem, aby nebylo vidět pod tehdy krátkou sukní svatebních šatů. Tyhle vzpomínky Janu lehce rozveselily, a tak šlápla do pedálů, a už má na dohled „nový“ pavilon a hned vedle Kulturní středisko Dobeška. To tady tenkrát také nebylo.

Ale Jana nereptá, že byl zastavěn jejich oblíbený hrací plácek. Protože Dobeška sem tak nějak vrostla a svými bohatými kulturními aktivitami stmeluje všechny Dobešáky, Braničáky i Podoláky, od dětí až po důchodce. Přitahuje ale i návštěvníky ze vzdálenějších částí Prahy, včetně Jižního Města. A Jana je toho důkazem. Atmosféra je zde neformální, zato příjemně sousedská. A díky panu Zahradníkovi a množství sponzorských a osobních darů – tu teď mají ještě krásné křídlo Steinway. No jen si to představte – tady v malém kulturáčku – královské piano!

Jana vdechuje vůni akátů. Ne, do lesíka dnes nezajede, i když podívat se znovu na Branickou skálu, kde za plotem na samém okraji skály randívala, je lákavé. Ne, dnes ne. Zajíždí do uličky k novému pavilonu. Ani v tomhle pavilonu už se neučí. Vlastně učí, ale ne školní předměty, nýbrž hudební, výtvarná a taneční výchova. Studio Dobeška dnes funguje jako taková místní ZUŠka.

Do první třídy se Jana těšila, byla taková ta odvážná školačka. Navíc tenkrát ji rodiče v ten první školní den dovezli až před školu autem – spartakem!

To byla událost. V té době měl auto málokdo. Ale její otčím pracoval na stavbách elektráren, tak vydělával peněz dost. Kromě spartaka a černovlasé přísně vypadající paní učitelky si Jana z prvního dne školy nepamatuje nic víc. To až některé pozdější události se ostře vryly do paměti dítěte.

V pavilonu byly vždy jen dvě třídy, napravo prvňáčci, nalevo vedle ředitelny druháci. Druhou třídu učil vždy sám pan ředitel – starší, vysoký, už tehdy prošedivělý pán. Každou sobotu proměnil třídu v kinosál, lavice vystavěl do výšky, aby všichni dobře viděli a promítal dětem nezapomenutelné filmy – Prázdniny pana Hulota, Křižník Potěmkin…

Všichni druháci mu tak říkajíc museli projít rukama, než postoupili do dalších tříd, a tedy do zadních pavilonů.

Kromě výuky měl ale pan ředitel na starosti veškerou administrativu, a tak v jeho ředitelně každou chvíli zvonil telefon. V době, kdy o mobilech neměl nikdo ani zdání, musel pan ředitel nechat třídu třídou a spěchat ke zvonícímu telefonu.

Žáci tyto malé přestávky většinou vítali s nadšením. Ne tak Jana. Ta se chtěla učit. S upřímností dítěte podvědomě cítila, že to tak není správně. A Jana chtěla mít vždy všechno správně.

Vidí to jako dneska, jednou v šatně už to nevydržela a bručela si pod vousy „Pan ředitel nás nic nenaučí, protože pořád telefonuje.“

Netušila, jaký řetězec událostí tím spouští. Spolužák Kája možná ani nechtěl žalovat, jen doma vyprávěl mamince, co slyšel v šatně. Avšak maminka rozpoznala šanci zavděčit se panu řediteli a Kájovi vylepšit žákovský profil. Naklusala do ředitelny a vše na malou Janu vyzvonila.

Normální člověk v normální době by se tomu asi jen pousmál. Ale doba nebyla normální. A pan ředitel – možná kovaný komunista? Možná s hrozbou ztráty místa nad hlavou? Nebo jen obyčejný slaboch? To se Jana už nikdy nedoví.

Tenkrát ji vyvolal, postavil k tabuli před celou třídu a přikázal: „Buď se mi teď řádně omluvíš za to, co jsi řekla, nebo dostaneš trojku z chování!“ Vyděšená Jana se samozřejmě omluvila. Trojku z chování nedostala, ale ten strach cítí ještě dnes.

Co to udělali tomu dítěti, které se jen chtělo hodně učit a naučit? Ostrou rýhu na duši a na celý život.

Všechny ty vzpomínky Janě běží hlavou, když před školou staví kolo do stojanu a šlape pár schodů nahoru ke vchodu. Má podobně rozechvělý pocit jako tenkrát.

Po šedesáti letech jde znovu poprvé do školy. S napětím bere za kliku, vchází do haly a snaží se zorientovat v částečně přestavěném prostoru. Ano, dvě třídy, ředitelna a nalevo ta „neslavná“ šatna. Z ředitelny tentokrát zní violoncello. Jana ale zamíří napravo. Na dveřích už není cedulka „1.B“, ale „tělocvična“.

Ani ji to nezamrzelo – hlavně, že to tu nezbourali! Zhluboka se nadechne a pomalu otevírá dveře. Zůstává stát na prahu třídy a tají dech. Třída je prázdná, žádné lavice. Na zemi po celé ploše koberec a v pravém rohu hnědé klavírní křídlo. Dobeška je plná klavírů…

Jana si zouvá boty, zlehka našlapuje na koberec a sedá si na stoličku u klavíru. Jak omámená zavírá oči, propadá se v čase a promítá si svůj film pro pamětníky:  „Dobrý den, děti, dnes se naučíme písmeno „M“ jako „MÍR“. Otevřete si slabikáře…“

Paní učitelka má klidný, ale důrazný hlas, všichni pozorně naslouchají a pak slabikují nová slova. To až o přestávce třída zahučí, holčičky štěbetají, kluci se pošťuchují, k Janě přibíhá Maruška Houdková. Právě ta, které Jana nedávno přiskřípla palec do dveří. Au, au, no muselo to hodně bolet. Jana za to dostala poznámku do notýsku. Taková nespravedlivost, copak za to mohla? Neměla tam Maruška ten prst strkat. Teď Maruška na Janu doráží: „Ukaž, co to máš? Že je to ten pětadvacetník, cos mi slíbila?“

Jana bleskurychle schovává ruku za záda.

„Ukáááž, prosííím.“

„Neukážu. Ani za nic!“

„Když to nechceš ukázat, tak je to určitě ten pětadvacetník. Dej mi ho a honem. Slíbilas mi ho!“

„Neslíbila a nedám. Je to můj pětadvacetník. Dal mi ho táta, než od nás odešel.“

„Cha cha, neodešel, moje máma říkala, že ho zavřeli. A když to říká moje máma, tak je to pravda. A ty mi ho teď musíš dát,“ vrhá se Maruška na Janu.

Ta tiskne minci vší silou v dlani a snaží se Marušce uniknout. Kluci mezitím běhají po třídě a házejí po sobě mokrou houbou. Jeden z nich v běhu vrazil do Marušky, ta ztratila rovnováhu a padá na zem. Janě svitla naděje – vteřina času. Pátravě se rozhlédne kolem sebe.

A než se Maruška stačí zvednout, zasunuje rychle vzácný pětadvacetník za lištu u podlahy. Levou ruku dál svírá v pěst, jako kdyby tam ten poklad ještě měla, a šermuje Marušce před očima „Nedám, nedám, nééédáám!“ Tentokrát stálo štěstí na její straně…

Janě se mihne v obličeji vítězný úsměv, probouzí se ze „sna“ a otevírá oči.

Třída je prázdná.

Pomalu a váhavě jde do protějšího rohu místnosti, přidřepne, zašátrá prstem za dřevěnou lištou…

JE TAM! Pětadvacetník od táty! Po tváři jí tiše stékají slzy štěstí…

ZDENKA LINHARTOVÁ