Můj telefon je chytrej. Není to nějaká super hyper absolutní špička, ale rozhodně je - co se týká “smart funkcí” - nade mnou. Je jich plno, o kterých ještě ani všechno nevím, které teprve postupem času prozkoumávám. No, ale zas má o hodně menší případnou dobu existence; to já už toho (oproti mobilu) zažila… I těch nejrůznějších telefonů. Pamatuju si dokonce naše první číslo: 754-627. To jsem chodila do základky, a občas volávala domů z budky.

Teď si díky telefonu pokrafu s kamarádem na Žižkově, s dcerou v Boise, s kamarádkou na Jižním Městě, a dokonce i se synem, ať se zrovna nachází kdekoliv na světě. Občas bývá i zahrabaný někde v sutinách… Ano, jeho poslední obrovský kůň je totiž záchranařina, a jeho současný nepřekonatelný idol se jmenuje Gene, je to holka nesmírně pažravá, nesmírně po celém těle chlupatá a nesmírně ho milující – jeho šlechtična borderka.

Ale zpět k telefonu. Dnes ráno mne vzbudil zprávou, že v 8,38 hod. se spustí bouřka, že bude lejt jako z konve a bude to trvat cca 30 minut. Netrefil se o jednu minutu… Ale to měl zase drb od mých hodinek - on totiž využívá kamarádství s nimi, a ty ho zásobují mnoha údaji – například kolik jsem toho právě ušla, kolik energie na to vydala, kolik vážím a kolik je ve mně sádla a plno dalšími intimitami… Hrůza, tomu fakt nemůžu uvěřit, těm procentům tuku, a tu cifru vám tu rozhodně nebudu publikovat, protože bych své čtenářstvo rozhodně vypudila. A to jsem přitom už tolik zhubla… Jenže, podle všeho jsem zhubla všechno ostatní, jen ne ten tuk.

Foun mne taky budí, upozorňuje na všechno možné a hodně věcí za mne zastane. Překládá, špitá mi do uch anglická slovíčka i texty, pak zase mi čte noviny. Hude a zpívá během procházek. Organizuje mi den.

 Telefon mne vodí po New Yorku, ukazuje mi cestu všudy, radí, jak se vyznat v bludišti subwaye, v pondělí mne zas dovede (pevně doufám) do školních škamen. Přihlásila jsem se totiž znovu (už ani nevím pokolikáté) na angličtinu. Doufám, že se dorozumím díky tomu nejen s babincem v současném mém bydlišti, ale případně i s vnoučaty. Oba totiž perfektně rozumí češtině, ale mluvit, to jim tedy moc nejde. Je to domácnost k popukání, ta rodinka mé dcery: na děti se mluví česky, oni na rodiče anglicky… Ale já to vlastně uznávám za dobré, protože nikdo nemůže říct, že děti mají „cizí přízvuk“.

Asi se vám to bude zdát jako malichernost, ale neřekli byste, jak moc to znamená. Zvláště v některých státech… Když vás při sebemenší příležitosti lidé oslovují „A odkud jste? Jo, to znám, to je tam, co žíjí Srbové, ne? Ne? Tak tedy v Rusku?“

Ale většina lidí tím nic zlého nemyslí, ovšem když to zažíváte léta… Ale ono je to tak všude. Kupříkladu v Praze, v našem domě, žije má fajn kamarádka, která je původem Polka. Bydlí tam cca 35 let, ale stejně se její polský přízvuk i dnes hned pozná. Pro většinu lidí byla a bude vždy Šlonzačka…

Mimo jiné, díky těm ještě chytřejším hodinkám ani nemusím nosit s sebou peníze. Prostě je přistrčím k displeji u pokladny a “ono se to zaplatí”.

Což mi připomíná, že si musím jít koupit něco k jídlu a pití. Vezmu svého chlupatce a půjdeme. On si už zcela zvyknul, je to origoš-gaučák, takže mu tady ta betonová džungle ani moc nevadí.

Občas zajdeme do parku, tam je placaté malé hřišťátko, odhaduju tak 10 krát 25 metrů, kde se mohou pesani vypustit z vodítka.

A oni si tam chvilku navzájem pokecají, pak se někde pohodí, a po chvíli zas s paničkami či páníčky odejdou.

Mj. tak mne napadlo, nebavilo by někoho z vás pomáhat mi s kudlankou?

Co by to bylo?

Úprava textů, vyhledání nějakých obrázků… atd.

Našel či našla by se?

d@niela