Kayo je neskutečnej. Říkala jsem si, jak to bude pro něj záhul - a tůdle - všichni se stále kolem něj točili, tu pitíčko, tu papáníčko... A pohladit, podrbat.... Jo, na to už já šanci nemám. Takže jsme zase dojeli, doletěli a na nějaký čas spolu v NY. Jak je tu? Horko všude, vlhko jakbysmet. V metru ještě o něco víc... Z Manhattanu se za cca půlhodiny dá dojet na pláž, tak jsem se rozhodla to vyzkoušet. Je tu vedle zcela nová stanice, takže no problém. Jenže, kam nemůže čert, tam nastrčí mne.... Přežila jsem několik nejnovějších novinek, dostala se do vozu - a ...

Po pár stanicích se vlak zastavil a stál a stál.

Pak se z rozhlasu ozvalo hlásání, že se v tunelu pod mořem něco stalo, že tedy vlak zatím nepokračuje... Pro jistotu jsem se vrátila domů. Nebudu riskovat, že tu zkejsnu na hodinu, než se to všechno zase "opraví". 

Protože na peronu - to se fakt vydržet víc jak pár minut nedá. Tak přejít na druhou stranu a to, co jsem prve ujela směr "tam", jet zase zpátky.

Naštěstí jsem si za ta dlouhá léta zvykla, že všechno kolem mne začíná žít svým životem - a vůbec to nebere zřetel na jízdní řády, hodiny, lidi...

Například jen cesta na letiště: vyrazila jsem fakt hodně brzy, v podstatě jsem to popletla a vyjela o hodinu dřív. A jak mi byla k dobru. Asi pět minut od letiště se taxík najednou zastavil a pak jen poškytával kupředu.

Byla před námi docela slušná zácpa.

Nevěřila jsem řidiči, ale nakonec to bylo tak, jak říkal: asi tak dva tři km dál bylo auto a lidi, co stříhali trávu v příkopu a po stranách silnice.

A protože cestu ucpali...

Naštěstí žádné neštěstí.

Pak zase, když jsem se už konečně odbavovala, přestalo jim fungovat takové to zařízení, co načítá platební karty. A nešlo a nefungovalo a byl to už průser. Potřebovala jsem zaplatit letenku za psa a čas ukapával nemilostrdně.

Tvářili se, že oni nic, že to snad časem zase začne pracovat... Ale nic.

Nakonec jsem byla nasměrována na jiné platební místo, konečně dostala papír o zaplacení a se všemi ranci (palubní kufřík, povinná taška na psa, pes, taška na laptop a malý baťůžek) se snažila co nejdříve přeběhnout celé letiště. A zas - naštěstí - letadlo mělo třičtvrtě hodiny zpoždění, a my to stihli :-))) Ale ty nervy!!!!

A tak to všechno neustále pokračuje...

Měl by se mne starej dobrej Murphy fakt radost, protože co se může polámat, to se v mém okolí poláme :-)))

Do doby, než jsem vlezla do bytu, bylo ticho. Od té chvíle tu vrčí sbíječky, protože se opravuje fasáda a jak jsem si všimla, tak i silnice pod okny. Ale to neva. Zas to bude všechno o něco hezčí. Jen nejde otevřít okna. Ale to bych vlastně stejně nemohla, protože ta výheň, co je venku, je skutečně docela slušná. A to jsem si stěžovala, jak je v Praze hic... 

To je jako s tím pražským bytečkem, o kterém jsem vám psala minule: kdybych od našeho SVJ požadovala, aby mi už konečně po 40 letech vyměnili všechny ty rzí rozežrané roury, tak bych měla smůlu. Ale stačilo se neopatrně zmínit, že za pár dnů odlétám ... A výsledek? Roury jsou nové a nějak v mezičase bude (pevně doufám) opravena na toaletě i ta zadní stěna. Tedy - doufám... 

pro potěchu posílám pár fotek z metra.

Cítím se nádherně hubená...

d@niela